Vidět na ploše O2 Areny sedačky je pro mě nezvyklý pohled, jsem zvyklý zde vídat spíš koncerty interpretů, při kterých se stojí (a tančí, a poskakuje a vůbec vyvádí všelicos). Show Roda Stewarta je ale pro lidi, co by mohli mít problém vydržet celé dvě hodiny stát a tak to v hledišti vypadá, že se chystá spíš divadelní představení. Nebo možná ještě přesněji - estráda. Konečně, estrádní program průběh koncertu místy připomínal. Za otvírák zvolil Stewart klasiku Davida Palmera Addicted to Love a na pódiu ji odzpíval ve stejném aranžmá, jaké bylo k vidění ve videoklipu - tedy obklopen krásnými dívkami, předstírajícími hru na různé nástroje. Přišlo mi to u devětasedmdesátiletého zpěváka jako manýrismus, ale rychle se ukázalo, že děvčata tu rozhodně nejsou jenom na ozdobu, ale tvoří větší část doprovodné kapely. Na nástroje hrát umí - a jak!
V následujícím pásmu se chopily houslí, kytar, kontrabasu, různých perkusí, harfy a jedna dokonce i zastepovala. Až jsem si říkal, kdy odněkud vyskočí Kaiser s Lábusem předvést Vozembouch. Jenže tenhle pořad byl na poněkud jiné úrovni, než Silvestry z Kavčích hor - i díky scéně jak z bílého mramoru připomínal spíše show z Las Vegas. Při písničce Rollin' and Tumblin', věnované památce jejího autora Muddyho Waterse se představení odlepí od země. Plnokrevný rokenrol, plný kytarových sól, zvedne první diváky ze židlí.
Koncert se mění ve fascinující představení. Zpěvák citlivě dávkuje procítěné balady mezi tanečními vypalovačkami a dává tím protor pro oddych nejen publiku, ale i sobě. Obě polohy zvládá s elegancí a nezřídka i s humorem. Nejpozději při Maggie May, průlomovém prvním hitu z roku 1971, je už reakce publika frenetická. Prostor se předvést dostávají v rámci písní i jednotliví hudebníci a tak kromě několika sól na kytaru dojde i na bicí a saxofon, vše ovšem smysluplně zakomponováno do písní a zbytečně nevyčnívající. Prostor pro vlastní song dostanou i sboristky a to hned dvakrát - v sedmdesátkové diskošce Donny Summer Hot Stuff a hymně I’m Every Woman, proslavenou v devadesátých letech verzí Whitney Houston. Nutno vyzdvihnout, že ani v jednom případě neudělala děvčata svým předobrazům ostudu. Šíři svého talentu předvedl i sám Stewart při blues Etty James I'd Rather Go Blind. Překvapil třeba aktivistickou People Get Ready.
Divák zkrátka nemá ani chvilku klidu, jak se na něj valí jeden hit za druhým (často jde o covery od jiných interpretů). Jelikož hudebníci program zastávku od zastávky mírně obměňují, mají jistotu, že nezevšední ani jim. Mě ovšem mrzí, že těmto proměnám padla za oběť má oblíbená pecka Rhythm of My Heart. Tedy aspoň doufám, že nezazní z tohoto důvodu a ne proto, že ji Stewart věnuje ukrajinskému národu, což se při jedné zastávce ve východním Německu nesetkalo s pochopením.
Finále obstará další archivní dupačka Da Ya Think I'm Sexy? z roku 1978 (aktualizovaná přisprostlými emoji, pomrkávajícími z obrazovek v pozadí) a po nádherně gradované Sailing už se opona snáší dolů definitivně.
Sir Rod Stewart nakonec odtáhl s pomocí svého ansámblu dvouhodinový koncert bez jakýchkoliv znatelných potíží a aniž by musel šetřit svůj pověstný chraplák. Došlo i na spoustu toho skákání a křepčení v publiku. Kromě nepopiratelného pěveckého umění mu v tom pomáhá v tom nejlepším smyslu slova starosvětská elegance a nepopiratelné charisma, které prostě nestárne.
Setlist: Addicted to Love, You Wear It Well, Ooh La La, It's a Heartache, Twistin' the Night Away, Infatuation, Rollin' and Tumblin', Forever Young, The First Cut Is the Deepest, I Don't Want to Talk About It, Maggie May, I'd Rather Go Blind, Young Turks, Downtown Train, I'm Every Woman, Tonight's the Night (Gonna Be Alright), People Get Ready, Have I Told You Lately, Hot Stuff, Baby Jane, It Takes Two, Some Guys Have All the Luck, Da Ya Think I'm Sexy? Sailing
