Vklíněná mezi Záhorskou nížinu, kterou od podobně agrárních regionů sahajících od Olomoucka po srbské Podunají odlišují svou skromnou malebností hřebeny Malých Karpat, leží nevelká slovenská obec Jablonica. Tamější kaštieľ s kořeny zapuštěnými v renesanci sloužil po přestavbě vynucené osmanským pleněním po několik staletí uherskému rodu Apponyiů, aby po sérii vlastnických obměn skončil v druhé půli minulého století jako sklad kožek a peří jablonických sběrných surovin.
Do prašného, světlem zalitého nádvoří vystlaného změtí koflíků a amfor pořadatelé zasadili Hradby Samoty podruhé. Myšlenka pořádat festival v místě zanedbané, leč postupně sanované památky, je akci vlastní od samého počátku. Jablonické sídlo obklopené anglickým parkem a trochu překvapivým sousedem - hřištěm místního fotbalového mančaftu - působí jako lokace festivalu s dark-ambientním zaměřením na první pohled překvapivě optimisticky. Písek v místech, kde bývala dlažba, sesunuté zdi a faustovské díry s vyvrženými svraštělými prkny však dávají tušit, že mezi četnými stavebními jizvami najdou temné odlesky uměleckého světa svou černozem.
Hradby Samoty vnímají zvukovou i ryze vizuální stránku umění po celou dobu konání rovnocenně, klasický tlak, který festivalový návštěvník při pohledu na line-up pociťuje, tu nehrozí. I proto se s výměnou jeho aktuální tištěné verze u obou pódií nijak nespěchá – v sobotu odpoledne tak nalézám přece jen lehce štiplavou připomínku toho, kolik dobrých kapel a projektů jsem v předchozích dnech nestihla.
Větší, tradičně pojatá stage si plynule podává štafetu s tou menší, ukrytou v přízemním podloubí. Nezřídka se během jednotlivých produkcí zapomenu v horním patře budovy, v níž stíny opuštěných zákoutí ve dne utíkají před horkým červencovým sluncem a v noci zase před sebevědomou září reflektorů. Omšelý portál u rozpadajícího se schodiště obtéká rozklížený chřtán černého tvora s mohutnými drápy, který zve ty nebojácnější z nás do útrob rozsáhlé výstavy. O možnost na Hradbách Samoty vystavovat se mohl na základě otevřené výzvy ucházet kdokoliv, z pětašedesáti zájemců kurátor Omar Mirza spolu s dalšími kolegy nakonec vybral díla jednatřiceti umělkyň, umělců, jejich skupin i studentských kolektivů.
Výtvarné ohledání letošního festivalového tématu - číslovky 13 - příznačně koresponduje s mnohomluvností jejího významu. Zubaté zrcadlo Petry Ševčíkové střídá folklórně hororový komiks Michala Laurince, pařátky krabích příbuzných z jiných dimenzí, vystupující ze zašlapané parketové podlahy, sousedí s pokojíkem ukrývajícím řemeslně kontemplativní linoryty Jozefa Tušana. Dobyvačné výjevy ze života jednorožce zase lákají k důslednější observaci. Kresby Marca Rapanta jsou totiž tvořeny myriádami maličkých kapilár, kterými by mohla proudit míza stejně svobodně jako pot blackmetalového fanouška.
Na rozlehlém plátně se mi také zjevuje odvěký rival – potměšilý červotoč sekorovského ražení. Zjištuju tak, že představa zlomyslně pronikavého členovce děsí malíře Jána Bátorka stejnou měrou jako mě. To s Ivanou Lailou Drobnou pro změnu sdílím zálibu v podivuhodnostech přírodní geometrie - její zářící krychle ukrývající fantazií dotvořené sekvence hadích obratlů a brouků by byly ozdobou domácího kabinetu kuriozit. Je to ale až Hodnotová sonáta umělce Ever Given, která mě k obvykle neblahému obsahu titulní třináctky navrací. Fotografie koláží spotřebních zbytností, doplněných drobnými do hodnoty třináct, působí vlastně daleko víc katastroficky než opodál vymalovaní jezdci apokalypsy. Chmurnou vzpomínku na neúprosný tikot zkázonosných hodin tak aspoň protentokrát zaplaším pohledem skrze roztřepené plastové poutače, které zakrývají velkorysé pozůstatky dřívějších oken. Za nimi se v nádherném letním odpoledni míhají mírumilovně ševelící hloučky místních zvědavců i těch, kteří za Hradbami Samoty urazili z obou našich zemí nemalou vzdálenost.
Strašidelný výjev si kromě zkrocené myšlenky odnáším také na nenápadném tričku. “To je kovboj na bafometovi?” ptám se jako milovnice country vysokého muže s vestou plnou kapelních nášivek, který je kromě morfujícího se stánku s merchem jeden ze dvou dalších umělců, kteří ve vnitřní časti panského dvora prodávají také svá textilní díla. Záměně čarodějnického obličeje ozdobeného širokým kloboukem za tvář amerického honáka s poněkud originálním výběrem dopravního zvířete, se společně zasmějeme. A já si svůj veselý omyl nechávám jako pojistku pro tu část lidí, kteří z nejrůznějších důvodů častují svět v reakci na cokoliv neobvyklého pestrými, leč neúprosně krátkozrakými odsudky.
Je to právě schopnost vymezit magický prostor stírající žánrové předsudky, která Hradby Samoty činí na festivalovém poli výjimečnými. Hranice stylových škatulek se, pravda, rozplývají na mnohých dalších českých a slovenských událostech menšího vzrůstu, intenzita sympatické razance, se kterou to činí tenhle putovní festival, je ale i na regionálním poli nevídaná.
Mezi návštěvníky zahlédnu trička subkulturní perly Obscene Extreme, z batiky vykukující logo dřímajícího festivalového benjamínka Stone Smokera nebo textilní upomínky mogulů jako Rammstein či SOAD. Prostříbřené culíky se tu míjí s mullety, po pás dlouhými dredy i opulentními gotickými účesy. V závětří kiosku, který běžně hostí štamgasty při lokálních zápasech kopané, krátí čas mezi pokračováním programu chumly převážně do černi oděných jedinců, které spojuje poklidná ambice nacházet krásu tam, kde zbytek vidí jen ponuré.
Sportovní fanoušci těm uměleckým přejí, nikdo nikomu nespílá, a tak se útoků dočkávám jen od dvounažek letitých javorů, které mi při pozorování návštěvníků upravujících duhová číra padají do očí. Stejná harmonie ostatně panuje i uvnitř areálu – u stánku s langoši se střídají jeho rodinní majitelé i většina strávníků, hned vedle tu gumový pavouk stráží veganské sushi, jehož příprava připomíná čarovný rituál. Dávám si od každého dvakrát, a když přijde chuť, obkroužím antikvariát s pojízdným knihkupectvím a dám si kuřecí. Všeobjímající symbióza aktérů má v kombinaci s potravou sedativní účinky, dává na chvíli zapomenout těžkosti všedních dní.
Bezprecedentní není jen porozumění, ale i blízkost obou míst, v nichž se hudební část programu Hradeb Samoty v Jablonici odehrává. S trochou urputnosti tak lze skoro celý program absolvovat z pohodlí (sic!) kovaných židlí, jejichž barokní propletence tetují do zadnic sedících ornamentální vzorce, ne nepodobné těm, které pořadatelé večer promítají na protilehlé zdi. Dobývá se tu i malý hrádek, do útrob dětské prolézačky míří manželé s ratolestmi i všechny následující divácké generace. Byť je poloha zásadní a strategická, probíhají výměny jeho obyvatel v míru, v souladu s rozvážným tempem celé akce.
Z korozí nahlodaného trůnu mě ale nakonec zvedá ledaskdo. V pátek si ještě před odjezdem za hranice vybírám, etablovaným jménům navzdory, ryze osobního favorita. Nově zformované doom-bluesové Bahnô, které se utvořilo z původní dvojice Kragrowargkomn, totiž v novém kabátě vlastní nahrávky možná teprve chystá. Těšení na zahajovací koncert pátečního odpoledne tak dostává přídech tajemna. Od slovenského dua vzápětí dostávám přesně to, pro co jsem si přišla. Pošmourný akustický set s foukačkou, který trvá sotva půl hodiny, touhu po jeho domácím poslechu mnohonásobně zvýšil. Z podobně hustého mlhavého oparu, který před jeho rozplynutím stíhám, mě k sobě vábí tóny Tábora, tentokrát už doprovázené hlasem bubenice Kateřiny Malé.
Britský houslista a zpěvák Matt Howden, působící pod názvem Sieben, stejně jako norský multivokalista Sturle Dagsland, oplývají jinou, rtuťovitou energií. Pod hlavním pódiem se tančí stejně jako na něm, Sturle navíc kromě svých hlasivek nešetří ani tělo, v divokých kreacích přechází od fistule k šamanskému mručení. Do večera, pro změnu na špičkách, přitančila i Leandra, elegantní noční motýl, která dekadentním baletem doprovázela Gundrun a zbytek suity z Ľahké múzy - měnícího se uskupení, které s domácími žánry Hradeb začínalo, tehdy ještě jako post-punková formace, už v osmdesátých letech. Pod škraboškami se stejně jako půvabná tanečnice skrývají psychedeličtí Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip. S dechovou sekcí se, tentokrát naplno, potkávám také u free-noisových WOHRRE. Z přítmí menší stage zaznívá dunivý apel ZŁEHO OKA, v šeru chladivého oblouku se mísí siluety přešlapujících posluchačů dlících v rozechvělém transu. Na pódium přijíždí vídeňský kolektiv Hypercycle. Elektrické výboje poháněné lidskou silou atakují bubínky i zornice, tribální síla vycházející ze šlachovitých torz možná patří k tomu nejsilnějšímu, co třináctý ročník zažívá. V mezičasí mezi jedničkou a trojkou se toho ale skrývá daleko víc. Šťastného.
