Hudba Nika Bärtsche a jeho kapel má v sobě jakousi magickou přitažlivost. Jako každá dobrá hudba s námi komunikuje velice svébytným způsobem, který sice hned nemusí hned každému přijít po chuti, ale jakmile se mu odevzdáme, absolutně nás pohltí. Pokud v ní budeme hledat komplikované lineární harmonické postupy a klenuté melodie či v jazzu silně zakořeněné sólové eskamotérství, v jehož duchu se neslo i vystoupení Davida Dorůžky s jeho triem, které večer v důsledku dramaturgické neuváženosti zahajovalo, budeme nejspíš zklamaní.
To, čím Bärtschův koncept „ritual groove music" vyniká v kontextu současného jazzu a v podstatě veškeré dnešní hudby, je jeho absolutním pohroužení do rytmu a vrstvení složitěji propojených rytmických motivů nebo, chcete-li polyrytmů. Ty jsou totiž hlavním stavebním kamenem stmelujícím všechny Bärtschovy hudební aktivity. Pomocí nich se hudba rozvíjí – nabaluje je na sebe do neuvěřitelně propletených struktur – a pluje na magicky podmanivé vlně motivů, které jsou do sebe pevně zaklesnuté a přesto působí naprosto uvolněně a vzletně.
Ve čtyřčlenné kapele Mobile asistují Bärtschovi jeho zaběhlí kumpání z průraznějšího Roninu, basklarinetista a kontrabasklarinetista Sha a bubeník Kaspar Rast. Na posledním albu Continuum, z něhož repertoár koncertu nejvíce čerpal, nahrazuje zakládajícího člena Mathiase Eisera bubeník a perkusista Nikolas Stocker. Stocker i Rast měli při koncertu oba k dispozici každý svou bicí sestavu – tu Stockerovu doplňoval xylofon, gongy a další menší perkusní nástroje, za Rastem zase dřímal obří basový buben, který tu a tam probudil k životu mocným zaduněním, jež ještě více umocňovalo rituální amtosféru koncertu.
Oba bubeníci se během celého koncertu bravurně doplňovali, vyměňovali si impulzy a reagovali na sebe jako by byli oba vnitřně propojeni. Přestože důraznější rytmickou linii vedl častěji Rast, místy si role vyměnili a hlavní rytmické opory se ujal Stocker, který jinak Rastovi nápaditě sekundoval a místy doplňoval melodickou linku piana další melodickou vrstvou na xylofon nebo například na kalimbu. Basové linky obstarával téměř výhradně basklarinetista a kontrabasklarinetista Sha, jenž sám vytvářel svébytnou rytmickou linii už samotnými hutnými vibracemi hlubokých tónů a jim protiřečícími perkusními projevy, nemluvě o nádherně barevném témbru linoucího se z obou jeho nástrojů.
Bärtsch, tradičně oděn v černém hábitu, spojoval celou kapelu energickými klavírními motivy, kterých se mu pod rukama občas rodilo tolik, že ani nebylo možné je spočítat. Jindy se zase veškerá jeho pozornost zaměřila na jeden jediný tón, jako například v Modulu 5. V této skladbě rozezníval rychlými rytmickými údery na jednu klávesu a následnými dopady kladívka na struny jakousi tyč, která takto vytvářela krásně zabarvený proměnlivý přeznívající tón podobný flažoletu. Dynamickou prací se zbytkem kapely se mu dařilo vybudovat napětí až do vrcholu, v němž byl proud zvuku tak nasycený rytmickými postupy, že bylo nutné ho přehradit do další pasáže skladby nebo přenést do skladby následující. Tuto úlohu plnil Nikův charakteristický pokřik signalizující změnu rytmických postupů v rámci každého modulu, který posluchače už předem natěšil na zlom ve skladbě, a který pokaždé naprosto dokonalým řezem přesunul skladbu do její další části.
V méně nahuštěných pasážích občas vynikla ze zvuku tělesa na můj vkus až příliš nasládlá melodie na basklarinet a jindy zase naopak znepokojivá atmosférická perkusní hra Bärtsche na struny piana pomocí různých předmětů, či hra na tlumené struny. A i přesto, že muzikanti po celý koncert zaujímali statické pozice vsedě, jejich hudba byla v neustálém pohybu, ani jednou nezaškobrtla a jednotlivé moduly do sebe navzájem přecházely naprosto přirozeně.
Rytmus je vždy o krok před námi a ve snaze dohnat ho se i my stáváme samotnými tvůrci rytmu: Neseme se na něm, pošlapáváme si nohou a snažíme se ho držet a přitom máme zároveň nutkání ho rozvinout a odhadnout, jak se bude vyvíjet dál. A právě v tom je „ritual groove music" Nika Bärtsche opravdu unikátní, nechává nás unášet se na nesmírně propracované a opojné vlně rytmu a přitom v nás vzbuzuje očekávání, která nakonec často i předčí.
V ryze akustickém pojetí zvuku a důmyslně simulovanými efekty elektroniky Mobile trefně konfrontují zdánlivě opačné póly minimalismu (nebo chcete-li hudby s repetitivními motivy) ve vážnohudebním pojetí a minimalismu či minimalu v kontextu elektronické hudby, v němž postupné zužování výrazových prostředků eskaluje do potence rytmických postupů i při celkové střídmosti zvuku a omezeném využití zvukových efektů. Mobile svým způsobem tento paradox překonávají: Hrají akusticky hudbu, která splňuje všechny rysy hudby elektronické, a dokonce nás tak trochu vyzývá k tomu, abychom ji tak poslouchali.
