Je to opravdu téměř neuvěřitelné, neboť Sonny Rollins na stejném místě vystoupil 31. října 1982 a na den přesně se opět vrátil na místo činu. Večer se ovšem nenesl v pouhé nostalgii. Ačkoli je Sonnymu již 82 let, a přeci jenom se již hůře pohybuje, jeho muzikantský výkon věk neoslabil.

Sonny byl za velkého jásotu a potlesku přivítán nadšeným publikem, které tvořilo i mnoho známých tuzemských hudebníků. Koncert této legendy nalákal do Lucerny lidi jak z jazzových, tak i například undergroundových kořenů (Vráťa Brabenec).

Nezapomeňte si prohlédnout fotogalerii z koncertu

Když tedy pár minut před osmou hodinou nastoupil Sonny Rollins se svojí pětičlennou kapelou na pódium, dlouho neváhal a hned spustil jednu ze svých nejznámějších skladeb – St. Thomas. Bylo tak již od prvních tónů patrné, že Sonny se nebude držet jenom v pozadí své skvělé kapely, ale že bude jejím rovnocenným členem, což nebývá u podobných koncertů vždy pravidlem.

Americký saxofonista troubil ze všech sil na svůj tenor saxofon, a překvapoval tak v sále všechny návštěvníky, kteří pochybovali o jeho výkonu. Dech Sonnymu na úžasné výkony evidentně stačil, byť se pojetí koncertu neslo převážně v be-bopovém duchu a na připomenutí free jazzového období tak nedošlo.

V kapele vystupoval i synovec Sonnyho Rollinse, trombonista Clifton Anderson

Kapela se držela spíše v doprovodné roli, avšak největší prostor dostával po Sonnym trombonista Clifton Anderson, který podával opravdu neuvěřitelné výkony. Patrně málokdo v sále věděl, že právě Sonny Rollins je jeho strýc. A svému strýci vskutku nedělal žádnou ostudu. Jeho rázná sóla, postavená na přesném riffování, se nesla ve stejné linii jako frázování Sonnyho Rollinse, což posilovalo dojem nádherné hudební celistvosti.

Ačkoli nedošlo na free jazzové experimenty, připomněl Sonny Rollins v písni Serenade alespoň období své spolupráce s bubeníkem Elvinem Jonesem. Během této skladby došlo i na sólo bubeníka Kobeeho Watkinse, které bylo, ač v jistém „elvinovském duchu", naservírováno publiku velice moderním způsobem.

Koneckonců celá rytmika Sonnyho kapely byla velice přesná, výrazná a plná energie, čímž také posouvala starší skladby do nových poloh, což představovalo naprosto fantastický zážitek. V podpůrné roli se držel i kytarista Saul Rubin, který kromě jednoho sóla držel krok s bicími, perkusemi a basou.

Vysoké nasazení kapely ale bylo cítit v každém ohledu a koncert se nesl téměř stále v rychlejším tempu, jako tomu bylo například u skladby Patanjali, kterou připomněl Sonny svoji fascinaci východní filozofií a obecně i indickou kulturou.

Jak svojí slavnou skladbou začal, tak i skončil. Na závěr svého programu zahrál Rollins nádhernou a dnes již klasickou píseň Don't Stop the Carnival ze stejnojmenné desky z roku 1978. Sonny Rollins tak dokázal, že je nejen žijícím pamětníkem všech převrátných jazzových událostí od padesátých let, ale že také jeho skladby jsou stále velice vítané a neztrácí na síle.

Jeho kapela navíc dodala všem písním nový kabát, který lidově řečeno nakopl i starší skladby. Koncert tak nebyl jen nostalgickou vzpomínkou na rok 1982, Sonny Rollins naopak ukazoval, že má stále dostatek tvůrčí energie a sil na rozdávání.

Přesto bylo poznat, že po skončení koncertu toho již měl dost, byť na jeho optimistickém a emocemi nabitém projevu se to neprojevovalo. Přídavkům již přáno nebylo, nicméně osmdesátiminutový koncert byl i tak dostatečným zážitkem. Je to zázrak, že ve svém věku je Sonny Rollins schopen vystupovat s takovým nasazením. Jeho vystoupení tak bude zřejmě nezapomenutelným a jedinečným zážitkem pro všechny návštěvníky, neboť není již příliš pravděpodobné, že by se něco podobného mohlo opakovat.