Sophie Hunger se nebojí experimentovat, a přesto nevychází z vod příjemného popu. Prvky jazzu, rocku, folku i čirého písničkářství měli posluchači možnost slyšet v Paláci Akropolis ve velmi osvěžujícím hávu akustického tria – dva spoluhráči ji doprovázeli na klarinet, trubku, bicí, klávesy i basu. Společně také zpívali především v refrénech. To, že je Sophie schopná skladatelka, již dokázala na několika předešlých koncertech s klasickou kapelou (více se dočtete zde), ale pro tentokrát zvolila set, který nebyl složený pouze z jejích největších hitů, a vůbec to nevadilo.

Skladatelsky silné melodie, vtipné i drzé texty, to všechno předvedla během hodinu a půl dlouhého koncertu. Drzost ukázala hned při první skladbě, kterou ihned spustila v rétorománštině bez mikrofonu pouze sama bez doprovodu jediného nástroje. Utišila si tak publikum a pak mohli všichni tři nastoupit v plné síle. To byl velmi svěží nástup po předkapele – zpěvačce Báře Zmekové, kterou Sophie velmi chválila. Česká zpěvačka jí zaslala ukázku své tvorby a Sophie jí dala před vlastním koncertem prostor ukázat své umění. Klavíristka Bára představila své skladby založené hlavně na textech o vlastních pocitech a prožitcích. Písním vévodil její velmi jemný, až holčičkovský hlas, občas zabrousila do jazzově znějících partů za doprovodu druhého muzikanta-basisty, který si se svým nástrojem opravdu velmi dobře rozuměl, tomu poklona, ale během koncertu nepřekročila stín nevýraznosti. Tuctovost a pocit, že už to někde zaznělo, se občas dostavil.

Ano, dobré skladby jsou základ pro každého hudebníka a těmi Sophie opravdu nešetří, ať už jmenujeme City Lights nebo Love Is Not the Answer. Nicméně bez dobrého hlasu by zážitek nebyl ani poloviční. Zastřený, jasně rozpoznatelný hlas rozezněl celou Akropoli, ve výškách si je zpěvačka jistá, dodává zpěvu pořádný drive, klidně se zasměje do sloky a dokáže se do písně plně položit, nebojí se i pořádně zařvat. Texty vyzněly díky jejímu jedinečnému pěveckému výrazu, protože když píseň zpívala, jednalo se o přednes, hrála si se slovy i s intonací, se způsobem, jakým daný verš podá, jakým tónem. Bavila tak publikum vtipnými texty většinou v angličtině, ale došlo kromě zmíněné rétorománštiny i na francouzštinu. Multilingvní texty dodávali koncertu také úplně nový šmrnc, jelikož se každému jazyku s citem přizpůsobuje.

Během večera si zahrála na klavír, foukací harmoniku i na kytaru, se kterou se také pěkně vyřádila a vyzkoušela různé zvuky, které nástroj může vyloudit. Ať už si vystřihla skladbu sólově pouze s kytarou, nebo se svými doprovodnými muzikanty, s neuvěřitelnou přirozeností a klidem si zcela podmanila publikum. Lze říci, že písničkářství jasně ovlivněném i truffazovským dechovým přístupem a popem přináší zcela nový pohled na spojení žánrů. I když řekla, že čím je starší (nyní je jí 33 let), tím skládá jednodušší písně, rozhodně má co publiku předat, i když se zaměřuje nyní více na textové části, než na ty instrumentální. Odpoutala se od svých začátků s Erikem Truffazem, ale zároveň si od něho převzala všechno, co dokázala zužitkovat po svém. Sophie si vystačila i sólově a rozhodně ani na chvilku nenudila, naopak změny poloh, rytmů, melodií, střídání nástrojů, to vše se podílelo na různorodosti koncertu. Určitě Sophie nepřijela naposledy, tak se jen můžeme nechat překvapit, v jaké sestavě a s jakým repertoárem přijede příště.