Tento legendární americký skladatel, který dovedl hudbu repetitivních struktur na samotný pokraj jejích možností a obohatil tak západní vážnou hudbu nebývalou rytmickou komplexností, se v České republice představil po 20 letech, tentokrát v rámci festivalu Struny podzimu a zasloužil si patřičný aplaus. Hbité pohyby rukou ostatně provázely celý koncert. Nejprve zatleskal sám skladatel po boku Colina Currieho v úvodní skladbě Clapping music, jejíž vznik byl motivován skladatelovou touhou „vytvořit skladbu, k jejímuž provedení není třeba nic než lidské tělo“ a je tudíž napsaná jen pro dva páry rukou.
V zápětí se již posluchači měli možnost ponořit do rymticky i harmonicky nápadité struktury Reichova Sextetu z roku 1984. Tato skladba pro piana, syntezátory, marimby, vibrafony a perkuse mohla kromě hypnotizujícího pulsujícího rytmu a nečekaných rytmických i harmonických zlomů nabídnout lehce zneklidňující, avšak přesto fascinující zvukové plochy tvořené vibrafonem rozeznívaným smyčci a klenutými tóny syntezátorů imitujícími zvuk elektrických varhan. Tyto plochy vytvářely zajímavý protiklad ke krátkým úderným tónům perkusivních nástrojů a pian a silně přispívali k plasticitě celé kompozice. Po úvodní části, které dominovaly především marimby, skladbu překvapivě rozetnul úder do gongu, jež ji posunul do prostřední pasáže nesoucí se na melodiích hraných na piano a syntezátory. Hráči si očividně dokázali poradit se všemi rytmickými nástrahami díla a dali vyniknout jeho nápaditým změnám v dynamice.
Po přestávce přišla na řadu již očekávaná skladba Drumming z roku 1971, která představuje vrchol techniky fázování v Reichově tvorbě. Přesto, že se celá tato skladba nese v jedné tónině a až na poslední část je každá pasáž, pomineme-li zpěvu a pikolu, hrána skupinou strejných nástrojů, jen ztěží by ji šlo označit za monotónní. Skladbu, inspirovanou Reichovým pobytem v Ghaně, zahájily čtyři bonga pravidelným rytmem, záhy se však od sebe začaly fázově rozcházet a tvořit polyrytmy. V následující části vystřídaly bonga marimby, ke kterým se po chvíli připojil zpěv. Ten jakoby levitoval nad výslednými souzvuky marimb a vytvářel nad nimi další vrstvu. Nejsilnějším dojmem však zapůsobily nejvýše laděné zvonkohry, které za podpory pikoly a pískání celý prostor zalily příjemným zvonivým zvukem. V poslední části se bonga, marimby i zvonkohry spojily dohromady a po boku rytmizovaného zpěvu a pikoly dovedly skladbu do zdárného konce.
Všichni vystupující včetně skladatele si tak po koncertě mohli naprosto zaslouženě vychutnat hřmotný potlesk a ovace ve stoje. Posledním úderem však ještě nebyl všemu konec. Po koncertu se nadšení posluchači mohli zúčastnit moderované diskuze se Stevem Reichem a Colinem Curriem a zeptat se jich na cokoliv je zajímalo. Mimořádně ochotný a přátelský Reich i sympatický Currie se s publikem rádi podělili o své hudební zkušenosti a došla řeč i na nejnovější Reichovo dílo Quartet, které mělo premiéru minulý víkend v Londýně, jak jinak než v Currieho provedení. Prostor Fóra Karlín se ukázal být pro minimalistickou hudební produkci perfektní volbou, a tak i funkcionalisticky prostý sál s příjemnou akustikou a jednoduchým osvětlením dopomohl hudbě Steva Reicha patřičně vyniknout.
