The Cinematic Orchestra vkročili na pódium v sestavě, kterou plně dostáli svému názvu. Kromě nástrojů základní forcemace obohatily rytmus perkuse a vibrafon, smyčcové trio a houslový sólista, kteří rovněž uvedli kapelu krátkým intrem. Poté se již rozezněla celá kapela s hitovkou The Awakening of a Woman (Burnout) z alba Man with a Movie Camera, jejíž postupně narůstající dynamiku obohatily svými sóly na fender piano a tenorsaxofon Tom Chant. Následující Time and Space podpořená mocně chvějícím se vibratem zpěvačky, jež rozproudila publiku krev v žilách minimálně stejně tak dobře jako předchozí skladba.
V zápětí se trošku jazzový element odmlčel a uvolnil prostor pro dvě skladby z připravovaného alba, které svou střídmostí a zvukovou náplní připomínaly spíše minimalistickou elektroniku hranou naživo; jednalo se tedy spíše o oddechový easy listening. V silném kontrastu vůči nim působilo menší intermezzo, v němž frontman Jason Swincoe vystavěl pomocí smyček saxofonu Toma Chanta členitou pyramidu melodií. Po návratu bubeníka Lukea Flowerse a nového basisty Sama Vicaryho však Lucerna opět ožila díky neworleanském stylu hry na bicí podpořeného dravou syntetickou basovou linkou. Ta se střídala s ambientní elektronikou, rozloženými akordy a smyčci, které propůjčovaly skladbě neskutečnou atmosféričnost a snivost. Stejně důrazně a přesto vřele působila i skladba Flute díky dynamiku navozujícímu lámanému rytmu bicích a opakující se melodii hrané na basu. Na pódiu se mihla i druhá zpěvačka kapely Rachel D'Arcy, která neskutečně procítěně podala skladbu Child Song. Po ní následovala taktéž velice intenzivní píseň Breathe.
Na konci koncertu samozřejmě nemohla nezaznít skladba, která je jakýmsi eposem kapely - Work It! (Man with a Movie). V té bylo kromě geniální rytimcké souhry bicích a perkusí až s africkým cítěním možné ocenit sólo na saxofon Toma Chanta a manipulace se samply Swinscoea. Ze synenergie, kterou si mezi sebou tento večer posluchači a kapela vytvořili, byli Cinematici očividně nadšení a prodloužili tak koncert o tři skladby, na které zaručeně nejeden z nadšených posluchačů čekal – tesknou baladou To Build a Home, kterou zazpíval a zahrál na kytaru Larry Brown aka Grey Reverend, Miguel Atwood Fergusson sladkobolným, avšak zároveň neskonale energickým sólem na housle, mocnou All that You give a jazzovou peckou Ode to the Big Sea, ve které exceloval sólem na klávesy mladý klávesák, ale i Luke Flowers a basista Sam Vickery, jenž se svým rymtickým cítěním ukázal být více než důstojným následníkem Phila France.
O zajímavý úvod večera se postaral Oliver Thomas Johnson aka Dorian Concept, jenž se, přesto, že pochází z Rakouska může pyšnit ryze ostrovním zvukem, ve kterém se dubstepové a hiphopové, až závrať vyvolávající vypreparované beaty, slévají s klávesovými motivy a acid elektronikou. Možná právě z tohoto důvodu si ho „Cinematici" vybrali, aby je doprovázel na své tour. Kolega Cinematiků z labelu Ninja Tunes se postaral o zhruba půlhodinový intenzivní set představující bravurní práci v živém efektování i hraní na syntezátory k předem připraveným trackům. Stylově tak trochu připomínal domácího producenta Floexe. Podobně jako ten Dorian Concept přetváří podobu současného DJingu, jehož práce se zvukem již není omezena jen na manipulací s nahrávkami, nýbrž v jejich doplnění živým hraním a zajímavějšími zásahy do jejich textur.
Musím se přiznat, že před koncertem jsem měl určité obavy z toho, že starší skladby se kapele nepodaří oživit a dodat jim na aktualitě a že budou postrádat improvizační element a kompoziční nápaditost, která bývala vždy pro The Cinematic Orchestra tak charakteristickou. Tyto obavy se však povedlo „Cinematikům" úspěšně rozptýlit - novější kompozice sice působily trochu mdlejším dojmem, ale ty starší rozhodně atrofií netrpěly. Právě naopak, díky neskutečně pozitivní atmosféře, perfektnímu zvuku a dokonalé souhře všech jejích složek dokázala kapela vložit do hraní úplně všešchno a zaplavila posluchače svou extaticky melancholickou náladou, ve níž se smutek i radost spojuje v jedinečný a velice intenzivní estetický zážitek. Čím ovšem Cinematici úplně nesplnili očekávání, byla projekce, jež spočívala pouze v promítání bílého nápisu názvu kapely na černém pozadí. Na druhou stranu alespoň nikomu nebránilo nic v tom, aby svou pozornost zaměřil jen na hudbu, která tento večer opravdu stála za to.
