Večer zahájila švédská dívčí čtveřice Thundermother. A když říkám dívčí, nemyslím tím žádné křehotinky. Tyhle dámy jsou totiž už od pohledu ranařky a jejich muzika je hodně peprným mixem AC/DC a Motörhead. Navíc je podávána s koňskou dávkou energie. A protože songy jako We Fight For Rock N Roll jsou patřičně chytlavé a báječně zapadají do hudební nálady večera, celý klub je rychle na nohou a čtyři dračice jsou po skončení asi pětačtyřicetiminutového setu do zákulisí vyprovázeny aplausem.

Půda je tedy připravena dokonale, takže The Dead Daisies zbytečně nezdržují a po krátkém intru nastupují na scénu. A hned je vidět, že si večer budou užívat minimálně stejně jako ti pod pódiem. Long Way to Go je parádní volba pro otevírák, písnička má odpich, a jako všechno od téhle party, je extrémně posluchačsky přívětivá. Díky kulatému pódiu je ze všech stran na dění na scéně krásně vidět a všichni členové sestavy mají dost prostoru. Mezi vystupujícími a fanoušky navíc není vůbec žádná překážka a první řada tak má slavné hudebníky doslova na dosah. Brian Tichy není za hradbou bicích ukrytý, jak to někdy bývá, ale naopak nade všemi vyčnívá. Pokud jste příznivci bubenických sól, nebudete zklamáni. Tichy má totiž kromě techniky v malíku i šoumenství, takže dokáže zpravidla nudnou mezihru, kdy se vyčerpaní hudebníci občerstvují v zákulisí, proměnit v poutavou podívanou, kterou hltá celý sál.

V sestavě pro tento večer chybí kytarista David Lowy, jehož musel na poslední chvíli zastoupit Yogi Lonich (Buckcherry, Chris Cornell), ale v žádné chvíli bych nepoznal, že se jedná o náhradníka. Kromě toho, že je skvělým muzikantem, působí po celou dobu nesmírně pohodářským dojmem, čímž do celkového obrazu večera zapadá jako správně zvolený kousek puzzle. Baskytarista Marco Mendoza a kytarista Doug Aldrich jsou zkrátka a dobře neskuteční profíci. Užívají si každou minutu na pódiu a zjevně se báječně baví. Aldrich je navíc opravdovým mistrem kytarových sól. A pak je tu John Corabi, se svojí vizáží hipíka, v němž The Dead Daisies našli dokonalého frontmana. Skvěle zvládá nejenom zpěv, ale i práci s publikem, jež mu patřičně zobe z ruky.

Základem muziky The Dead Daisies je hard rock. Takový ten původní, propocený, bez kudrlinek. Není důležité, jestli zrovna hrají nějaký vlastní kousek, nebo jeden z nepřeberného množství coverů. Jednotlivé písně totiž při tomto vystoupení nejsou zase tak důležité. The Dead Daisies čerpají hodně ze sedmdesátých let, ale nemají problém sáhnout i po Iron Maiden, když se to hodí. Díky svému nezměrnému muzikanství dokážou nastolit při koncertu tu pravou atmosféru. Je prostě neskutečné sledovat, jak jim to společně báječně šlape, jako by to vlastně všechno bylo strašně jednoduché. Ten pocit, že jste na jedné velké party, kde se všichni znají a klepou si nohama do rytmu, vás pohltí a ať už ty písničky znáte, nebo ne, koncert neskutečně rychle uteče. Na scéně se neodehrává žádný souboj přebujelých eg, ale spíše hodina a půl jamování party starých známých. A kluby, kde interakce s publikem je přece jenom mnohem těsnější a živelnější, se pro ně hodí mnohem víc než velké arény.

The Dead Daisies nebudou přepisovat historii hudby. Na jejich vystoupení se nebude vzpomínat jako na životní zážitky. Ale přesto na ně bude vždy chodit spousta lidí. Protože jsou to mistři svého oboru a zároveň prima chlapi. A takových už je dnes pomálu. Fotoreport z akce naleznete zde.