Mnohými milováni, mnohými nenáviděni. Kritikům a veřejnému oku se jejich práce zdála podprůměrná, nedá se ale zapřít fakt, že ve své době dokázali očarovat tisíce fanoušků (a hlavně fanynek) z celého světa, vyprodávat arény a vzbudit rozruch, kde jen se dalo. Což bylo na partu dospívajících kluků z Německa úctyhodné. 

Doposud vydali 6 alb a žánrově se během své kariéry dostali od rocku až k dnešní směsici synthpopu a EDM. Čerstvě vydané album Dream Machine nabízí posluchačům jiný pohled a vyspělý zvuk, který kapela začala nacházet na předchozím albu Kings of Suburbia (2014). 

Organizaci celého večera měla na svědomí ruská agentura Pandora, která měla rozdělit stání na 3 zóny. Nestalo se tak. Všichni byli do klubu vpuštěni zároveň a celý proces kontrolování vstupenek a vpouštění dovnitř byl naprosto chaotický. Člověk by nad tím mohl mávnout rukou, pokud by se ceny lístků lišily o pár stovek. Takhle však někteří vyhodili téměř 4000 korun do vzduchu.

Několik minut před devátou hodinou spadla plachta, která zakrývala celé pódium, a začalo hrát zremixované intro prvního singlu z nového alba – Something New. Na velké svítící platformě se za velkého aplausu objevili 3 protagonisté. Zpěvák Bill v masce, za kterou by se nemuseli stydět ani záporák z Batmana, kytarista Tom a basák Georg s upravenými lyžařskými brýlemi. Vše laděno velmi futuristicky.

Inspirace u Daft Punk se nedala přehlédnout. Ke konci písně se k trojici přidal i bubeník Gustav, sestava tak byla kompletní. Pokračovalo se s více tanečními kousky. Osmdesátková Boy Don’t Cry, čistě taneční Feel It All a synthpopová Love Who Loves You Back.

Prostory Sasazu se proměnily na jeden velký taneční parket. Starší hity byly předělány do nového kabátu, aby zapadaly mezi poslední dvě alba. Ačkoliv jich v setlistu moc nebylo, skalní fanoušci si je užili nejvíce. Zpěvák měnil kostýmy každou chvíli a čekání bylo vyplněno prodlouženými verzemi a různými vsuvkami. Kostýmy, jak jinak než výstřední, připomínaly včasnou éru Prince nebo Davida Bowie.

Nechyběla světelná show, lasery svítily do všech stran a samotná konstrukce, na které byla většina nástrojů a většinu času i kapela (kromě bubeníka, který byl stranou), měnila barvy a různě problikávala. Elektronický rock a synthpop vládl celému večeru, dostalo se ale i na akustickou vložku v podobě temně laděné Black. Za zmínku jistě stojí upravená verze emotivní Run, Run, Run nebo Girl Got a Gun, kde bylo vidět, že kytara a basa nejsou na pódiu na okrasu a dokáží jít ruku v ruce s elektronikou. 

Na největší hit Durch den Monsun se muselo čekat až do přídavku. Celý klub zpíval s kapelou a bylo jasné, že právě tento song byl pro většinu vrcholem večera. Show si užívali i návštěvníci, kteří se přišli podívat ze zvědavosti a postávali vzadu. Kdo očekával rock z dávných časů, byl pravděpodobně zklamaný. Stejně jako ti, kteří očekávali zpěv bez přidaných efektů a autotune.

Koncert se povedl, Tokio Hotel dovezli přesně to, co se od nich očekávalo – arénovou show plnou efektů. Těžko říct, jestli byl malý zájem způsobený minimální propagací, nezájmem fanoušků nebo cenami vstupenek. Klub byl z poloviny prázdný. Dream Machine byla propracovaná a zasloužila by větší publikum.