Pokud bychom mohli někoho označit jako jednoho z pomyslných králů prvních dvou dní, byl by to jistě Vojta Dyk a to nejen proto, že vystupoval se dvěma projekty na festivalu hned třikrát. Jeho provedení Bernsteinovy mše v Gongu první den festivalu bylo totiž famózní, ale druhým dechem nutno dodat, že stejně famózní bylo provedení dalších hudebníků a zpěváků, kteří celkovou atmosféru mše dotvářeli neméně podstatným způsobem. Perfektní zpracování, precizní provedení, ideální kombinace vtipu a jemné kontroverze společně s až dechberoucími a hlubokými částmi, které jedna z nejvýznamnějších duchovních forem nabízí. A jak jeden z přítomných návštěvníků poznamenal, provedení bylo takové "nečeské", což nebylo míněno 
ve smyslu jakékoli sebenárodní kritiky, ale prostě jen jako zhodnocení velice precizního a profesionálního přístupu a nastudování.
Ti, kteří po zhlédnutí tohoto téměř dvouhodinového díla, zamířili nabití energií na následný koncert jednoho z headlinerů festivalu, kapelu N.E.R.D., ještě patrně netušili, jaké zklamání a vyčerpání jim následný koncert přinese. Koncert, který měl všechny možnosti a předpoklady: natřískaný světelný park, největší pódium festivalu a tisíce lidí pod ním. To, že se bude jednat z logických důvodů takřka o protipól Bernsteinova díla, bylo jasné, ale to, že se tento protipól promítne i v rámci provedení a profesionality, to už tolik jasné nebylo. Buď jak buď, show a akce může být jakákoli, ale pokud je drtivá část koncertu odehrána "z desky", nezachrání to ani přibližně 15 náhodně vybraných návštěvníků, kteří s Pharrellem Williamsem pařili na pódiu. Setlist byl navíc postaven dosti zvláštně a i když Pharrell společně s tanečníky naběhali a nachodili za celý koncert jistě několik kilometrů, energii do lidí napumpovat nedokázali. V porovnání s řadou jiných koncertů, tento působil prázdně, ploše a co hůř, velmi "odfláknutě".
První den byl ale samozřejmě i o dalších hudebnících a stejně jako každý rok, velké věci se děly i na menších scénách. Lucky Chops skvěle otevřeli druhou největší Arcelor Mittal Scénu a buskeři z New Yorku se do toho opřeli spontánně tak, jak to buskeři často umí. I když se nejednalo o nic objevného, při jejich hraní se nešlo nehýbat a na rozehřátí a naladění v chladném odpoledni si člověk snad nemohl přát nic lepšího.
O další skvělý čtvrteční koncert se postarali i kluci z Acute Dose, kteří v sedm hodin večer otevírali Full Moon Stage. Skvělé souhry kytar, vkusně používané efekty, spousta energie a hlavně mnoho nápadů přitáhla a už nepustila. Zbývá jen otázka nad úlohou zpěvu, který byl chtě nechtě naprosto přebitý vším ostatním.
V úvodu bylo zmíněno jméno Vojty Dyka jako nekorunovaného krále prvních dvou dní a právě o tomto zhodnocení rozhodl den druhý, kdy se svým B-Side Bandem krátce po třetí hodině odpolední otevíral největší stage. Tak má vypadat show. A to se jedná o zpěváka a big band. Tedy něco, co byste čekali spíše v koncertní hale či divadle. Ale chyba lávky. Po pár úvodních skladbách už si charismatický Vojta Dyk podmanil většinu fanoušků, a před koncem celého koncertu si s nimi už mohl dělat, co chtěl. Nutno pochválit a vyzdvihnout špičkové aranže, famózní hru a dokonalou sehranost brněnského big bandu pod vedením Josefa Buchty.
Známý vtip o tom, že jazzový hudebník hraje 3000 akordů pro 3 posluchače v tomto případě naprosto neplatil a bylo znát, že si to muzikanti opravdu užívají. A když po několikaminutovém sóle zatleská pár tisíc lidí? To asi není vůbec zlé. Právě tímto koncertem Vojta Dyk dokázal, jak všestranným zpěvákem je, ať už zpívá intimní úryvek Bernsteinovy mše či vtipnou skladbu o milostném románku v hotelu Vihorlat.
Kdo miluje na velkém festivalu velkou a hlasitou kytarovou kapelu, nechyběl před šestou hodinou pod pódiem největší festivalové stage. Tam to rozjeli Kensington z Holandska a nutno říct, že to nebyla hudba o několika akordech a zkreslených kytarách. Pravda, zkreslených kytar bylo hodně, ale hudba to byla rozhodně zajímavá, pokud máte tedy rádi hlasitou kytarovou kapelu, skvělý zpěv a chytlavé melodické linky. Jejich práce s publikem také svědčila o 
tom, že se na velkých festivalech cítí jako doma.
Poslední tóny kapely Kensington odezněly a hned o kousek vedle na Drive Stage začínal koncert americké zpěvačky Ruthie Foster. Jednoduchý a skromný stage plán sestával pouze z bicích, kytary, baskytary a třech mikrofonů. Právě tento koncert ukázal, jak je vše jednoduché, když máte hlas od Pána Boha a to Ruthie Foster opravdu má. Jednoduché bluesové a bluesrockové skladby, střídmé hraní na kytaru, které ovšem zařezávalo společně s rytmikou a hlas, který bořil stěny a ohýbal stromy a dostal už po několika skladbách všechny do varu. A ani jedno kytarové sólo! Jednoduchý recept na jeden ze zatím nejlepších koncertů festivalu a příjemné odpočinutí od všech monstrózních koncertů, které často při(e)náší ale mnohem menší energii.
Zajímavé věci se často dějí i na Eletronic Stage, kam zpravidla zavítají jen milovníci tohoto žánru. To je ale možná trochu škoda. Právě tam bylo v podvečer ke slyšení zajímavé spojení kapely WWW s bubeníkem Pavlem Fajtem. Natřískaný stan se prohýbal pod návalem divokých beatů podpořených živými bicími a to vše bylo protkané surrealistickými texty básníka Lubomíra Typlta. Pokud jste se chtěli právě v tu dobu přenést někam úplně jinam, tato hudba vám toto přání splnila dokonale.
Málokdy se stává, aby na festival přijel jeden interpret hned dvakrát za sebou, ale platí to tak v případě norské zpěvačky Aurory. Subtilní éterická bytost se vloni objevila na největší stage v odpoledních hodinách, tentokrát jí ale patřila, byť druhá největší stage, ale zato ve večerním čase. Navíc se těsně před začátkem začal na celý areál snášet jemný déšť a atmosféra se tak stala v pravdě severskou.
Aurořino vystoupení bylo ovšem jiné než to loňské. Dospělejší, propracovanější, méně syrové, avšak plné vzdoru. Kapela se hned od začátku zahalila do světelných kulis a oblaků mlhy, a aby to bylo správně éterické a norské, hlasy se zahalily do dunivých katedrálových hallů, ve kterých se ovšem tu a tam velké intervalové skoky zamazávaly a ztrácely. Aurora umí zpívat. A umí to skvěle. Intimnější a prostší skladba, kterou zahrála přibližně v polovině koncertu jen s kytaristou, byla však po všech těch bicích samplech a monumentální hudbě příjemným odpočinkem, kdy člověk poprvé více vnímal, jaký její hlas opravdu je. Show a provedením dokonalé, to ostatní může být předmětem lehké kontroverze a debaty. Tento koncert mimo jiné natáčela i Česká televize, a tak ti z vás, kteří by ho chtěli zhlédnout, jistě budou mít ještě příležitost.
Colous of Ostrava jsou přesně v polovině, ale ještě nás čeká řada zajímavých hudebníků. Kromě famózní Joss Stone například i dřevní bluesmann Seasick Steve či islandští GusGus.
