Začněme ale se Serious Black. Ty mezi klasiky počítat nemůžeme, vznikli před nějakými pěti lety, ale v jejich řadách najdeme muzikanty, kteří už rozhodně nejsou žádní nazdárci. Bývalý kytarista Helloween Roland Grapow se tu sice moc dlouho neohřál, ale i tak už mají na kontě tři řadová alba a začínají být pojmem. To se odrazilo i na množství posluchačů v hledišti, které se od posledního vystoupení před čtyřmi lety znatelně zvýšilo. Český klávesák Jan Vaclík bohužel k vidění nebyl a jeho party tak zněly pouze z nahrávek. I bez něho ovšem Serious Black předvedli energický set, během něhož věnovali každé dosud vydané nahrávce přibližně stejnou pozornost. Nejvíc vidět byl pochopitelně zpěvák Urban Breed s nepřehlédnutelnou kouzelnickou vizáží, korunovanou vysokým kloboukem. Celá kapela šlape jako dobře seřízený stroj a přidělených padesát minut vytěžila na maximum. Snad to bude stačit, aby se pro příště z poledního slotu posunuli výše, určitě na to mají.

To ostravský Citron, alespoň v rámci naší země, za metalové klasiky považovat lze. Nicméně se i přes pokročilý věk principála Radima Pařízka i pěveckého dua Vláďa Křížek a Tanja snaží zůstat relevantní, nahrávají novou muziku a na koncertech s ní nešetří. A to platí i o padesáti minutách, jež téhle partě byly přiděleny v rámci nedělního programu. Citron působil svěžím dojmem, i když je pravda, že nejvíc energie mu dodávali mladé akvizice - kytaristé Pavel Hanus a George Rain. A samozřejmě nestárnoucí Tanja. To Láďa Křížek už nijak neskrývá svou roli rozvážného staršího pána a pohybem spíš šetří. Pecky jako Ocelové město samozřejmě zaznít musí, ale důraz je kladen hlavně na nové album Rebelie rebelů a dojde také na představení úplné novinky, duetu Máme ruce nad hlavou, k němuž se tu i natáčel materiál pro videoklip. Obecně vzato Citron předvedl svůj festivalový standard a četné fanoušky jistě nezklamal.

Hodně jsem se těšil na Ralpha Sheeperse a jeho úderku Primal Fear. Tihle power metaloví rytíři mají nastavený svůj standard, pod nějž nikdy nejdou, a letošní hodinka a čtvrt na Ronnie James Dio stagi nebyla výjimkou. Svalovec Sheepers opakovaně prokazoval, že i v 54 letech má stále v hrdle dynamit a veškeré výšky si dával s obvyklou rutinou, což neznamená, že by publikum nedostalo šanci se k refrénům připojit. Příležitostí byla spousta, Primal Fear nás provedli všemi zákoutími své bohaté diskografie a žádný hit nevynechali, včetně toho největšího, hymny všech pravověrných metalistů Metal Is Forever. Primal Fear ale samozřejmě nejsou jen o Ralphu Sheepersovi, významnou roli tu hrají další dva všudybylové, baskytarista Mat Sinner, jež se tu vloni předvedl se svou vlastní partou Sinner, a švédský kytarista a skladatel Magnus Karlsson.

Fanoušci extrémnějších odnoží metalové muziky si nenechali ujít finské superhvězdy melodického deathu Children of Bodom. Smečka kolem ultra-rychlého sekerníka Alexiho Laiha dodala vskutku infernální show, po níž nezůstalo jediné triko suché. Kapela vydala v březnu desku Hexed, z níž zazněly celkem tři skladby, jinak se sázelo na prověřené pecky jako Are You Dead Yet? nebo závěrečná Hate Crew Deathroll.

Nejlepší představení závěrečného dne ovšem v mých očích předvedli Amíci Steel Panther. Tahle partička komiků se vynořila z trosek bývalé Mekky hair metalu Sunset Stripu, aby dobyla svět svět svou neskutečně přestřelenou parodií na tento fenomén osmdesátých let. Pochopitelně u nás v těch letech komunisti utahovali šrouby, takže tento styl v naší zemi nikdy úplně nezakořenil, přesto bylo vidět, jak se celý areál likérky Rudolf Jelínek královsky baví. Steel Panther vzali všechna klišé hair metalu a nafoukli je do absurdních rozměrů. Zpěvák Michael Starr tak permanentně mluvil o tunách drog, které se v zákulisí chystají zkonzumovat a kterým kapelám ojedou fanynky, protože jejich život je nekonečná party. Hodně se v tomto směru strefovali do Dream Theater, kteří vystupovali po nich. Ale došlo i na všelijaká další klišé ("Tohle je ten nejlepší fesťák, na kterým jsme hráli... za poslední tři dny.").

Basák Lexxi Foxx se zase neustále prohlížel v zrcátku a upravoval si nekonečné blonďaté lokny. K údajným narozeninám dostal od kapely robertka. Starrovo povzbuzování, aby některá z dívek v publiku předvedla své vnady se nakonec také setkalo s úspěchem. Zkrátka neustále se něco dělo. Také texty Steel Panther se dají jen těžko poslouchat s vážným výrazem. Nejvíce se čerpalo z deset let starého debutu Feel the Steel, jež zastupovaly pecky jako Death to All but Metal nebo Community Property, zatímco na září chystanou novinku Heavy Metal Rules reprezentoval singl All I Wanna Do is Fuck (Myself Tonight). Pokud milujete kapely jako Poison nebo Mötley Crüe a máte smysl pro humor, je pro vás Steel Panther naprostá povinnost. Pokud se ale jenom chcete dobře pobavit, nebudete zklamáni. Za mě jsou Steel Panther jasnými králi nedělního programu.

Čímž se asi dotknu fanoušků Dream Theater. Legendy progresivního metalu festival uzavřely s opravdovou pompou. Dodaly přesně to, co se od nich očekávalo. Hlavně kytarista John Petrucci se svým nástrojem předváděl neskutečné věci, ale ani ostatní členové sestavy nezůstávali pozadu a koncert měl očekávanou kvalitu. Také scéna byla patřičně velkolepá, obrazce promítané na zadní projekci tvořily k přehrávaným kompozicím dokonalou kulisu. Hrály se hlavně věci z novinky Distance over Time a stále hodně zaplněný areál hltal každý tón. Pro mě je ovšem tvorba Dream Theater trochu moc odtažitá, což výrazně kontrastovalo s živelností Steel Panther (aniž bych je chtěl srovnávat hudebně).

Další ročník Masters of Rock je tedy za námi. Přijde mi, že i když se jména headlinerů dost opakují, pořadatelé se program přesto snaží každý ročník poskládat co nejpestřeji. Díky tomu si letos mohli přijít na své milovníci nejen snad všech odnoží metalu, ale i klasického rocku. Je dobře, že se tento festival vyvíjí a já už se těším, co si pro nás přichystá na příští rok.