Ani tentokrát se Harlej nezdržovali žádnou předkapelou. Na scénu nastoupili s mírným zpožděním nejdříve symfonici, aby kapelu uvedli živým intrem. Všichni stylově v kapelním tričku. Na své místo v čele se také staví Ota Balage, dnes v roli dirigenta. Jejich příchod je samozřejmě provázen frenetickým aplausem narvaného domu, ještě více zesíleným, když se dostaví členové kapely. Pak už znějí první tóny standardního otvíráku Zfetovanej a je slyšet, že zvukař má problém, protože z reprobeden se line dost těžko identifikovatelný randál, v němž je hledání jednotlivých nástrojů odsouzeno k nezdaru. Možná nám chce opravdu nabídnout ten správný punk, o němž mluvil Tonda Rauer, ale spíš potřebuje chvíli, aby nalezl tu správnou rovnováhu. Ne, že by si toho většina lidí v hledišti všimla, atmosféra je od začátku neskutečná.

Nakonec to trvá dvě až tři písně, než si vše patřičně sedne a každý z mnoha nástrojů najde své místo v celku. Jak bylo slíbeno, výběr písní, jež se dočkaly symfonického aranžmá je opravdu neotřelý, nový kabát získaly hodně archivní kousky jako Piliny, nebo Vostuda. Nejvíc mě asi potěšilo, že došlo i na Baladu. Vrcholem pak nemohlo být nic jiného, než Proměna, věc přímo si koledující o podobné zpracování. První část koncertu nabídla zkrátka jedinečný zážitek. Nejednalo se rozhodně o manýru, jak by se možná někomu mohlo zdát. Naopak bylo znát, že všichni zúčastnění si na průběhu vystoupení dali hodně záležet a jejich publikum je za to patřičně ocenilo. Nechápu jen, proč byla během této části celá zadní část hlediště s velkoplošnou obrazovkou zakryta velkým bílým hadrem.

Poté, co orchestr vyklidil pozice, šel ovšem kus látky pryč a po zbytek večera jsme si mohli užít klasické vystoupení Harleje se vším všudy, včetně konfet, pyroefektů a podobných serepetiček, vyhrazených pro slavnostní příležitosti. Vystoupení svým průběhem a atmosférou dost připomínalo to minulé, včetně nekonečných chorálů po skončení písně Proč pocit mám, jež byly bezpochyby míněny upřímně, ale prostě jim už chyběl ten moment překvapení, při němž by mi běhal mráz po zádech. Na druhou stranu chápu, že pokud stojíte na pódiu, podobné věci se hned tak neomrzí.

Co mě naopak dost překvapilo, a kapelu jistě hodně potěšilo, bylo jak publikum reagovalo na nové věci. Mluvím hlavně o otvíráku z nové desky Hodný holky zlý kluky chtěj Strážní andělé, kde publikum odzpívávalo samostatně celé pasáže, jako by se jednalo o léty prověřený hit. Je vždycky dobře, když své publikum dokážete oslovit novou tvorbou. Harlej tedy prokázal, že i po dvaadvaceti letech má stále co nabídnout a cesta to starého železa bude ještě proklatě dlouhá.

Rozhovor Ota Balage:

MW: Vystoupení Harleje se symfonickým orchestrem byl tvůj nápad. Proč zrovna Harlej?

OB: Jsou to kamarádi. Dělal jsem s nima desku a bavili jsme se o tom, že to je jedna z věcí, které ještě neudělali. A tak jsme se rozhodli, že to zkusíme.

MW: Jak se aranžují takové rockové písně?

OB: Je to zajímavá práce. Musí to být takové tvrdší, punkový, ne úplně symfonické věci, protože to by bylo stejné. Snad se nám to povedlo.

MW: Jak těžké bylo vybrat které konkrétně písně předěláte?

OB: To vybíral Tonda Rauer. Já jsem do toho výběru vpodstatě nemluvil. Já jsem jenom napsal jak ten ortchestr hraje, v jakých tóninách. S tím jsme měli trošku problém, protože kluci hrají podladěný. Tak jsem nejdřív všechno napsal v D a pak to bylo v Des. Tam se vyskytnul trošku problém, ale je to dobré, bude sranda.

Setlist:  S orchestrem: Zfetovanej, Kapitán Morgan, Jůlie, Balada o tom, jak si chlapec pod vlivem měkké drogy našel děvče s nízkým IQ, Vostuda, Dětský hřiště, Piliny, Balada, Zemětřesení, Pověste ho vejš, Proměna Bez orchestru: Vládík a Toník, Na prodej, Stává se stává, Malá nevěrná holka, Tak vypadni, Možná, Hodný holky zlý kluky chtěj, Zrzi zrzi, Než to s náma půjde ke dnu, Z Kuby kiwi, Noční víla, Přirození,Strážní andělé, Proč pocit mám, Harlej Krišna, Svařák