Váš koncert tady v Praze byl okouzlující. Jak se Vám zpívalo?

Děkuji. Bylo to úžasné. Úplně mě to omámilo. Publikum, které zde bylo, bylo jedno z nejlepších, které jsem kdy zažila. Vážně. Ti lidé byli tak emotivní, otevřeli svá srdce. Nebyla mezi námi žádná zeď, přes kterou bych se musela dostat. Smáli se, plakali, byli zkrátka přirození. Bylo to překrásné. Tenhle koncert se pro mě stal velmi hlubokou zkušeností.

Přečtěte si celou reportáž z pražského koncertu

Turné Songs & Stories je jakousi rekapitulací Vaší hudební kariéry. Proč jste se rozhodla zrekapitulovat svůj život?

Dobrá otázka. Přemýšlela jsem o tom posledních asi čtrnáct let. Nevím, kdy přesně nastal ten zlom. V každém případě jsem moc přemýšlela a řekla jsem si: wow, napsala jsem tolik hezkých písní a nikdy jsem je svému publiku nezazpívala. Každá ta píseň vypovídala o nějakém období, o tom, co jsem prožívala. Vracela jsem se se svými písněmi do minulosti. 

Navíc jsem v posledních letech toužila napsat ještě jednu skladbu z doby, kdy jsem hledala lásku. Takže jsem to udělala. Nevím. Myslím, že umělci možná mají určité sklony přemýšlet více o svém životě. Také jsem před dvěma lety onemocněla. A to mě přinutilo hodně přemýšlet.

Cítila jsem se dobře, když jsem procházela pasáže jednotlivých skladeb, které jsem stvořila. Je to velmi krásný pocit a jsem na všechny ty skladby pyšná. Děkuji za ně a myslím, že také fanoušci jsou velmi rádi, protože jsem kromě nových věcí oživila písně, které dlouho nikde neslyšeli. 

Která skladba a její příběh jsou pro Vás nejdůležitější?

Z mých vlastních skladeb?

Ano.

Momentálně je to Put on the Light. Dneska jsem ji nezpívala, protože publikum toužilo slyšet Looking for Love. Takže jsem Put on the Light vynechala a zazpívala, co lidé chtěli. Ale nejoblíbenější je Put on the Light, je to moje nová píseň. 

A co Vaše minulost a doba, kdy jste vystupovala s The Kelly Family? Jak na to vzpomínáte?

Milovala jsem to. Miluju zpívání se všemi svými bratry a sestrami. Vždycky to tak bylo a nikdy to nebude jinak. Chtěla jsem s nimi zpívat už od svých pěti let a nikdy se to nezměnilo. Zažili jsme báječné chvíle. Pro mě to byl dar zpívat se svou rodinou po Evropě i po celém světě. Jsem za to svým rodičům velmi, velmi vděčná. Učili jsme se jazyky, poznávali kultury, lidi. Byla to vážně bohatá zkušenost. Byl to dar, vzácnost. Jenom se bojím, že toto nebudu schopná udělat pro své vlastní děti.

Dá se říct, že zpívání v evropských ulicích s Vaší rodinou bylo nejlepším obdobím vaší společné kariéry?  

Největší úspěch jsme měli v polovině devadesátých let. Já osobně jsem ale měla nejradši dobu, kdy jsme byli ve Španělsku. Byli jsme na začátku a myslím, že to pro nás bylo nejradostnější období. Ale užívala jsem si každé období, každé bylo jiné. Ty časy ve Španělsku byly velmi rodinné, milé. Zažili jsme s naší hudbou soustu legrace a zábavy. Když se z nás stali profesionálové, nebylo to již tak jednoduché. Zažili jsme dobré i špatné dny. Snažíte se být co nejlepší, ale někdy to zkrátka nevyjde. Jako umělci jsme se museli nějakým způsobem vyvíjet. To je velmi důležité. Kdybyste zůstala na stejném místě, byl by to problém. Musíte se vyvíjet. Někdy děláte chyby, ale stále se nějakým způsobem hýbete, rostete. Uvíznout v jednom období je velmi nebezpečné. 

Album Over the Hump bylo patrně tím nejúspěšnějším. Chtěla byste se vrátit do té doby, kdy vzniklo?

Ne.

Vážně?

Opravdu. Jsem dnes velmi šťastná. A možná jsem šťastnější, než jsem byla tehdy. Mám ráda malé publikum, jsem s lidmi ráda v kontaktu. Zpívat pro mnoho lidí je skvělé, ale já si nejvíce užívám, když jsem blízko svým posluchačům. Období alba Over the Hump bylo hezké, ale bylo tu i mnoho nesnází, museli jsme mít ochranku... Takže to není moje nejoblíbenější období. Dnes jsem mnohem šťastnější.

Chtěla byste znovu spolupracovat se svými sourozenci?

Ano. Rozhodně ano. V prosinci jsme společně dokonce vytvořili projekt Stille Nacht (Tichá noc – pozn. redakce), se kterým jsme vystupovali v Německu. Mělo to velký úspěch. Byl to vánoční projekt, ve kterém vystoupilo pět nebo šest členů rodiny. Celé jsem to iniciovala já, oslovila jsem ostatní. Přijel dokonce i Paddy. Bylo to úžasné. Myslím si, že je skvělé, že se občas sejdeme, spolupracujeme na velkém projektu a zároveň máme každý svou vlastní hudební kariéru. Je to hezké. Obojí. Proč ne?

A co muzikály? Vystupovala jste v německém Vom Geist der Weihnacht (O duchu vánočním – pozn. redakce). Bavilo Vás to?

Ano, moc. Hrozně jsem si užívala hereckou část. Byla jsem jako malá holčička, která si hraje. Bylo to vážně zábavné. Chtěla jsem vyzkoušet něco jiného, než je samotný zpěv, abych se jako umělkyně zase o kousek posunula. A bylo to úžasné, fantastické.

Chystáte se účinkovat v nějakém dalším muzikálu?

Možná. Pokud ovšem najdu ten správný scénář. Někdy mi chodí nabídky, ale abych roli přijala, musí být dobrá. Nechci hrát cokoliv. Role mi musí něco říkat, něco pro mě znamenat, odpovídat mé osobnosti, protože onu postavu musím dokázat oživit. Navíc muzikály vyžadují mnoho práce. Nemohla bych se jim věnovat neustále, protože bych neměla čas na své děti. Ale jednou si to možná zopakuji.

Jak vnímáte současnou hudbu? 

Nejsem velkým fanouškem velkých popových hvězd. Mám ráda všechny hudební žánry, ale interpret musí být skutečný. Musím cítit, že zpěv pro něj není jen role nebo marketingový tah. Může to být klidně i techno, může to být pop, jazz, folk. Myslím si, že nejdůležitější je osoba, která za hudbou stojí. Jaký je to typ osobnosti a zda hudbou žije. Hudba by jí měla vycházet přímo ze srdce. To je pro mě mnohem důležitější než samotná hudba. Onen duch.

Existuje ve Vašem životě něco, co byste chtěla změnit?

Ne. Není co.

Takže jste absolutně šťastná.

Ano. Mám jen jeden sen. Ale je to sen, ne změna. O změnách jsem nikdy nepřemýšlela.

Jaký je to sen?

Chtěla bych třetí dítě. Zkusíme to znovu. Ale jinak děkuji za to, že jsem naživu, že jsem dostala dar tvořit hudbu, že mám manžela a dvě děti. Nemůžu být šťastnější.