Mňága a Žďorp slaví nádherné pětadvacáté výročí. Jak to vlastně všechno začalo? Pamatujete si na tu dobu, kdy Vás poprvé přepadla myšlenka založit kapelu?

To si pamatuji dobře. Bylo to v roce ´83. To bylo ještě před Mňágou. My jsme byli v  pubertálním věku, ve třeťáku na gymplu, nebo tak něco. A viděli jsme koncert Pražského výběru. Ono se to strašně těžko vysvětluje, protože tehdy to byla taková sterilní doba, v obchodech nebyly žádné desky, protože komunisti tam žádné nedávali. A najednou jsme viděli svobodnou kapelu, která měla vlasy do culíku, dělala bordel. Bylo to divné i skvělé. Domů z koncertu jsme šli úplně uhranutí a říkali jsme si: Okamžitě musíme založit kapelu, neumíme na nic hrát, ale musíme do toho jít. Tak jsme založili kapelu Slepé střevo. Pak jsme měli ještě jednu a v roce ´87 jsme udělali Mňágu a Žďorp. Tehdy jsme byli ale jen taková neumětelská kapela, amatérská, začínající.

Jak jste začali koncertovat? Vystupovali jste třeba v klubech?

Kluby tehdy nebyly žádné. Byly jen takové studentské, kde se dělaly přednášky o tom, jak je dobře v Sovětském svazu. Sem tam se udělal nějaký koncert, ale každý musel být pracně povolen různými orgány. Bylo to strašně komplikované. A my jsme se snažili nezapojovat do tohoto socialistického způsobu života. Takže jsme  hráli různě u kamarádů na zahradách, kam se sjelo třeba dvě stě lidí. Na zahrady totiž nebylo třeba povolení. Pak se zjistilo, že povolení není potřeba ani na svatby. Takže se udělal festival a novomanželé uváděli festival (smích).

Já to teď říkám jako vtipné historky, ale ono to bylo ve skutečnosti docela otravné, protože nám neustále stál někdo za zadkem, hudebníky vyhazovali ze škol. Ale my jsme se nikdy nenechali zviklat. Ty dva roky, které nám zbývaly do revoluce, jsme strávili tím, že jsme psali písničky, které jsme potom nahráli na první desku. Takže de facto jsme byli neuvěřitelně efektivní.

Změnil byste něco za těch pětadvacet let s Mňágou?

Asi tak milion nebo dva věcí. Nevím přesně (smích). Ale to se nedá říct, protože díky tomu, že se stane něco špatného, se stane zase něco jiného. To je jako když jdete na náměstí a najednou uvidíte něco ve výloze obchodu, jdete dovnitř a někoho osudového potkáte. Určitě bych změnil okamžiky, kdy jsem se nechoval jako člověk, ale jako idiot. Ale tak to má asi každý. Doufám (smích).

Co přítomnost? Chystáte se nějak například na festivalovou sezónu?

Upřímně – my se nemusíme na festivaly vůbec nijak chystat. My tam musíme jenom dojet (smích). Už nás na to připravil život. Je ale pravda, že letos nějaké přípravy jsou, protože na dvou festivalech chceme vystupovat s hosty, kteří hrají na našem novém albu cover verzí A užijeme si to společně. Ale když bude koncert bez hostů, bude to jako vždycky: patnáct, dvacet písniček rychle za sebou, co největší nářez, skočit do dodávky a jet na druhý festival.

Máte letos hodně festivalů?

Márdi z Vypsané fiXy říká, že se kapely dělí podle toho, jestli v létě hrají dvojáky, nebo trojáky. To znamená dva, nebo tři festivaly za den. My se pořád snažíme hrát jen ty dva. Párkrát jsme zkusili i tři, ale to je už vážně náročné. Stane se, že hrajete písničku a najednou si říkáte: To už jsme ale hráli. Ne během toho jednoho dne, ale během jednoho koncertu. A najednou se všechno tak poplete. Lidský mozek není stroj, není to IBM computer, takže se to tam celé poplete a vznikají různá okna. A to není ani proto, že by člověk byl opilý nebo unavený. Ale prostě už jenom neví. Takže dva nám stačí.

Právě vydáváte kompilaci Dáreček, na které se objevují Vaše skladby, které ale přezpívali jiní interpreti. Kde se vzal nápad vytvořit takovou kompilaci?

Napadlo mě to loni v lednu, když jsme byli na dovolené u moře. My jsme jako kapela nikdy nic neslavili. Nemám rád, když kapely jezdí donekonečna své poslední turné, aby přilákali lidi, a pořád něco slaví, i když vlastně není co. Ale přišlo mi, že dvacet pět let je strašně moc, tak jsem si říkal, že něco uděláme. Dělat bestofku, to není vtipné. Dělat nějaké smyčcové úpravy nebo unplugged, to je z nouze ctnost a kapela to dělá, když nemá materiál na novou desku (smích). Fakt to tak je. Jsou to taková šidítka, u kterých se člověk nadře a potom z nich ani nemá radost.

Ale pak mě napadlo tohle. A říkal jsem si, že přece najdu deset kamarádů, kteří to pro nás udělají. Byli jsme v Thajsku, já byl na balkónku, vzal jsem telefon a hned jsem začal obvolávat. A všichni říkali: To je kravina, to je super. Jasně! Měl jsem radost. Kapel je nakonec třicet a pro nás to byla strašně příjemná sklizeň. Když nám chodily nahrané písničky do počítačů, byli jsme až dojatí, že ti lidi to udělali pořádně, dobře, a že to vůbec udělali. Zkrátka si to strašně užíváme.

Takže všichni oslovení interpreti jsou Vaši přátelé?

Se všema se člověk asi až tak nezná. Ale jsou kapely, které strašně respektuju a obdivuju jejich hudbu. Se slovenskými kapelami se třeba setkáváme daleko méně než s českými. Živé kvety jsem třeba naživo viděl naposledy před pěti lety a mám je strašně rád, takže jsem chtěl, aby tam byly. S Prago Union se znám z celé kapely jenom já, ale to nevadilo. Zdá se ale, že tam jsou jenom kapely, u kterých jsme se těšili, že nám něco udělají, že něco vyrobí a bude to dobré, vtipné a nebude to pod laťkou. Neoslovovali jsme žádné blbce, ale šikovné kluky a šikovné holky (smích).

Mnoho kapel, které jste vybrali, je od Mňágy dost žánrově odlišných. Jaké pro Vás bylo slyšet najednou skladbu v úplně jiném stylu? Například od Skyline?

Já Skyline miluju. Fakt je mám strašně rád. Jejich předělávku jsem si pustil, když jsem přijel z koncertu v Tatrách. Byla zima, já jsem byl ještě v bundě. A málem jsem se při tom rozbrečel. Mně to přišlo strašně dojemné. Zpěvačka tam občas jenom v druhém řádku zazpívá: Vzpomínej. Jen se tam tak mihne. To udělali strašně citlivě. A co se týče těch žánrů, já to strašně nemám rád, když metalisti dělají metalový festival, skáčkaři skáčkový. Já bych na to nejel. Já bych se unudil.

Takže multižánr?

Ano. Mám rád stejně Abbu jako Napalm Death. Někdy cítím potřebu pustit si Napalm Death, bordel deset minut, a někdy je potřeba S.O.S. Takže jsem strašně rád, že jsou na desce Monkey Business a před nimi někdo, kdo hraje jenom vážnou hudbu. Jsou tam Prago Union. Proč ne? Je to jenom hudba.

Interpreti si vybírali skladby sami?

Někteří ano. A někteří radši rovnou řekli: Hele, nabídni nám něco, my bychom se nedohodli, my bychom se tu hádali, tak nám zkus dát tři, čtyři, pět věcí. To jsem udělal a oni už pak vybrali.

Byl tam nějaký výběr, který Vás překvapil, potěšil?

Většinou mě všechno potěšilo. Nedávali jsme kapelám žádné hranice, mantinely – mohly sáhnout do hudby, do textů, nahrát si to kde chtěly, jak chtěly, s kým chtěly. Jestli to bude s třemi trubkami a jedním fagotem, nebo jestli tam budou jenom bubny a do toho bude někdo vřeštět, pro mě za mě, když to tak chtějí udělat, ať to tak udělají. My se tím jenom pobavíme.

Takže jste jim nechali volnou ruku…

Úplně volnou ruku.

A slyšeli jste až hotové nahrávky.

Tak, tak. Byly to ze začátku trochu nervy, ale pak už to bylo dobré (smích).

Byl jste tedy hodně nervózní, když jste čekal na výsledné kousky?

Moje žena mi říká, že jsem mistr světa v roztlačování vagónů, o kterých vůbec nevím, kam jedou. Jenom je roztlačuji a pak před nimi všichni běžíme. Přesně takhle to také bylo. Pak mi říkala: A co když budou posílat pitomosti? A já už jsem to samozřejmě všude roztroubil předem. Ale naštěstí se to nestalo.

Vedle dvou CD, na kterých jsou tedy ony předělávky, vydáváte v kompilaci také jedno DVD. Co na něm je?

Jsou tam rozhovory se všemi zúčastněnými. Tedy rozhovory s třiceti interprety. Někteří jsou zachycení ve studiu, když točí, někteří na koncertě, někteří doma, někteří ve svých domácích studiích. Roman Holý se natočil v Sušici u řeky a jsou tam z něho vidět jenom tenisky. Každý potom mluví o tom, jak to nahrává, proč to nahrává. A je to vlastně takové – někdo říká leporelo, někdo říká panoptikum (smích). Jak to kdo vidí. Dá se říct, že to je takový průřez hudební scénou.

Udělali jsme to hlavně pro fanoušky. My se s kapelami navzájem známe, ale fanoušci je osobně většinou neznají. A na DVD uvidí nějakou kapelu ve studiu, jak se snaží něco nahrát. Najednou je vidí, jak se chovají v úplně přirozeném prostředí. A mě osobně tohle velice zajímá. Když se dívám na televizi, pokud už se na ni tedy dívám, tak je to nějaký hudební dokument třeba o vzniku desky. Mě to strašně zajímá, tak mě napadlo, že by to mohlo zajímat i někoho jiného. Kapela Kryštof tam třeba sedí v  domácím studiu v teplákách, zkoušejí na sucho, jak to asi bude. O tom lidi většinou nic neví, oni slyší potom jen ten gigantický výsledek.

V takových záběrech se dá leccos vidět…

Ano. Kdo se umí dívat, tak toho uvidí hodně. Je to docela vydatné (smích).

Kapely jako Skyline, Monkey Business nebo NiceLand nazpívaly skladby česky. Byl tam od Vás nějaký popud?

Vůbec, vůbec. Já jsem měl připravenou jednu anglickou písničku, kdyby náhodou. Kdysi jsme hráli v Anglii a při té příležitosti jsme si nechali přeložit asi osm písniček. A o jedné jsem si myslel, že by ji mohli udělat, ale oni ne, oni chtěli zpívat česky. Pro kapely to totiž má ještě navíc rovinu zábavné práce. Když děláte svoje písničky, svoji desku, nesete na trh svoji kůži. A chtě nechtě myslíte na to, co chtějí slyšet Vaši posluchači a co jim novou deskou nabídnete. Ale teď všichni měli nějakej matroš a mohli si s ním dělat, co chtěli. A vždycky můžou říct: My nemůžeme za to, že to zní blbě česky, my jsme to nevymysleli. Takže oni se u toho vyřádili. Spoustě kapel jsem potom volal a říkal jsem: Hele, proč takhle nenatočíte svoje desky? Takový odvaz, takové vrstvy? A oni říkali, že se tím vlastně jen tak pobavili (smích).

Všechny kapely Vám ukázaly, že hudba skupiny Mňága a Žďorp může znít také trochu jinak. Bude to pro Vás inspirace pro budoucí tvorbu?

Absolutně ano. Úplně.

Dokážete říct v čem? Například ve stylu?

Nejde říct, že ve stylu. Hudebníci se vždycky snaží udělat to nejlepší. A abychom přišli do zkušebny a řekli si, že dneska změníme náš styl, to nejde (smích). Spíš si řekneme, že se vykašleme na něco, na čem lpíme, něco uděláme jinak, nebo nemusíme mít refrén vždy jako nejhlasitější část písničky. Takže to pro mě bylo velice poučné. A nejpoučnější bylo asi to, jak to všechny kapely udělaly poctivě. Je to dobře nahrané, dobře to zní, musely nad tím strávit moře času. Takže pro nás to byl i takový kopanec do zadku, abychom tak nelemřili, až něco zase budeme dělat (smích). A ten pocit, to je to, co v člověku zůstane nejdéle.

Lze říct, která skladba pro Vás byla nejvíce inspirativní?

Já se nechci nikoho dotknout. Vážně si cením všech. Samozřejmě jsou věci, které poslouchám radši, a věci, které poslouchám méně. Ale to je také tím, že některé ty písničky mám tak ohrané, že si radši pustím nějakou divnost (smích).

Interpreti, kteří jsou na nové kompilaci, budou s Mňágou vystupovat na festivalech. Na podzim chystáte turné. Objeví se i tam?

Ano, určitě. Přijedou Tata Bojs, Čechomor, Monkey Business nebo Tomáš Klus. Bude to tak, že koncert bude mít asi hodinu a půl, dvě hodiny a my si pozveme hosty, se kterými zazpíváme jednu, dvě, tři písničky. Ale přesně ještě nevím, jak to bude. Je duben a zatím spíše s kapelami domlouváme časy. Až budeme vědět, že 20. listopadu budeme hrát ve Strakonicích, a zjistíme, že Tomáš Klus nebo Skyline mají čas, až potom si zavoláme, někde se slezeme a něco vymyslíme.

Stvořit kompilaci musela být neskutečná dřina. Šel byste do toho znovu?

Kdyby to bylo pro mě, nebo pro kapelu, tak bych do toho šel. Pro nikoho jiného bych to nedělal ani za půl milionu. Fakt ne (smích). Byli jsme jako v blázinci. Zavolal jsem kapele a oni říkali: Jééé, ježišmarja. Já vím, já vím, my to uděláme. Volal jsem v březnu: Joo, do konce roku, v pohodě. Volal jsem v červnu: Ty vole, no počkej, teď jsou prázdniny, to nevím… A už to jelo. Takže nakonec ty nahrávky dorazily někdy v listopadu. Ale jinak to byla velmi zábavná práce. Kdybych měl dělat nějakou práci, která by mě vážně nebavila, řekl bych, že to byla dřina. Ale dřina to opravdu nebyla. Naopak. Byla to pohoda (smích).