Jamie, kdy jste začal s muzikou a jaký byl důvod?

S hudbou a s kytarou jsem začal díky Johnu Lennonovi. Svou první jsem dostal k jedenáctým narozeninám od svých rodičů. Ještě před tím, když mi bylo asi deset, jsem dělal zkoušky a rozhodovalo se, jestli půjdu na technickou školu, nebo gymnázium. Moji rodiče chtěli, abych šel na gymnázium. Zkoušky jsem udělal, tak mi za to koupili později kytaru. O několik let později jsem byl na škole, pracoval jsem a při tom jsem hrál na kytaru. V roce 1991 jsem opustil práci a věnoval jsem se muzice. Od té doby jsem se už do práce nevrátil, letos je to třicet jedna let.

Máte nějaké oblíbené hudebníky, kteří třeba ovlivnili Vaši vlastní tvorbu?

Mnoho, mnoho… Muzikant, kterého jsem hodně poslouchal, byl Richard Thompson, je to fenomenální kytarista. Dále například Ray Charles nebo Aretha Franklin. Blízká je mi hudba, která má v sobě emoce, nemám rád v hudbě mnoho techniky. Pak se z hudby vytrácí píseň.

Jak jste se vlastně dostal do Prahy?

Asi před patnácti lety jsem hrál v baru v západním Londýně. Dva muži, kteří seděli v publiku, za mnou přišli po vystoupení. Zeptali se mě, jestli bych neletěl do Prahy. Říkal jsem si, proč by ne. Bydlel jsem v té době s dívkou, která byla letuška, a ta mi sehnala levnou letenku. Neměl jsem mobil, počítač a jediné, přes co se dalo komunikovat, byl fax. Potom jsme dohodli pět koncertů, které jsem odehrál v jednom týdnu. Prahu zbožňuji, je to velmi krásné město.

Jste stále součástí londýnské hudební scény a odehrál jste zde koncerty ve známých halách…

Atmosféra londýnské scény je neuvěřitelná. Sálá z ní energie, mnoho pozitivna. V Londýně je plno zajímavých hudebníků. Stále zde hraji, zrovna příští měsíc odlétám na jeden koncert do Londýna. Muzika je tady stále, stejně jako byla před dvaceti pěti lety. Hodně dobrých lidí ale odešlo. V šedesátých letech byla londýnská atmosféra ohromná a já byl její součástí. Když jsem četl biografii Keitha Richardse, našel jsem v ní jména hudebníků, kteří hráli nejrůznější žánry. Znám je, oni dotvářeli celé místo. Tohle je přesně to, co dneska chybí. Takovouhle atmosféru a lidi nikdy nepřinese žádná televizní soutěž. A právě tohle dneska mění celé mínění o hudbě.

Zaujala mě Vaše spolupráce s americkým folkovým kytaristou Donem McLeanem…

Pracoval jsem s ním při jedné příležitosti. Můj manažer ve Velké Británii to v té době dohodl. Setkali jsme se na několika koncertech a potom během televizního vystoupení. Ten večer jsme hráli asi pro tři a půl tisíce lidí. Dodnes stále ještě spolupracuji s klavíristou z téhle skupiny.

Pro české posluchače je nyní velmi známý, díky filmu Once s Markétou Irglovou, hudebník Glen Hansard, původně ze skupiny The Frames. S Glenem jste si také zahrál.

Glen v té době ještě nebyl tolik známý, bylo to předtím, než natočil Once. Setkali jsme se na malé vesnici na Moravě. Přijel jsem do dřevěného domku uprostřed ničeho a uvnitř byli čtyři lidé, kteří hráli. Byla tam i Markéta, která si s námi zahrála tak dvě, tři písničky.

Jste spíše sólovým hudebníkem. V čem je pro Vás lepší hrát sólově než v kapele?

To hodně záleží na okolnostech. Když hraji sám, mám mnohem více svobody, myslím té hudební svobody. Když hraji sám na kytaru, pojímám hraní úplně jinak. Nahrazuji si tak i ostatní nástroje a dávám více prostoru pro to, aby to v hudbě vyznělo. Je to pro mne efektivnější způsob, jak vyjádřit všechny pocity. Když například hraji se svou kapelou v Londýně, skladby už jsou předem připravené a mé hraní je tak více fyzické, chybí tam právě svoboda.

Vaše hudba je ovlivněná mnoha hudebními styly, např. soulem nebo folkem…

Když jsem byl mladý, poslouchal jsem hodně černou muziku. Blízké mi nebylo jenom blues, ale i funky, r´n´b nebo soul. Pak jsem uviděl Richieho Havense, který hrál soulovou muziku na akustickou kytaru. Hrál jsem tyhle styly na elektrickou kytaru, ale nejvíce mi vždycky k tomu seděla akustická. I Jimiho Hendrixe hraji na akustiku.

Kde berete inspiraci pro skládání hudby a textů?

Jde o nápady. Texty pro mě byly vždycky hodně důležité. Vycházím z nejrůznějších osobních věcí. Někdy je všechno v pohodě a sám si v hlavě přemýšlím nad nějakou melodií, přehrávám si ji. Pak si ji nahraji a vznikne skladba.

Mohl byste vybrat jednu skladbu, která je Vám nejbližší?

Po textové stránce vyberu skladbu Maybe Now. Důvod je jednoduchý – protože text je pravdivý. Právě tahle skladba vypráví o osobní záležitosti.

Vždycky jsem chtěl napsat text jako Chuck Berry, nacpat do textu celý příběh. Pro napsání tříminutového příběhu jsou ale potřeba zvláštní vlohy. V tom Berry ukazuje svou genialitu. Snažil jsem se něco podobného zkoušet, ale znělo to jako nesmysl. (smích) Píši o věcech, které mě obklopují a dotýkají se mě. O vztazích, o věcech, které se stále objevují a dokážou mě pěkně naštvat, jako je chudoba a nespravedlnost. Také třeba o nejrůznějších lžích, které se objevují v rodinách, v partnerských vztazích i v médiích.

Jamie, vybrala jsem dvě skladby z Vaší tvorby a zajímalo by mě, jaký se za nimi schovává příběh. O čem vypráví The Judas Tree?

Text k téhle skladbě jsem začal psát v pizzerii. Někdy se stane, že během chvilky se objeví takový námět. The Judas Tree vypráví ve skutečnosti pravdivý příběh o mně a dvou ženách. Název, který vypovídá o tom, že se cosi křižuje, symbolizuje vztahy a pocity viny, které souvisejí se zradou. Na stromě se také objeví lži. Když jsem text začínal tvořit, netušil jsem, že judas tree opravdu existuje jako rostlina.

A druhá skladba Question Why…

Ona druhá dívka z předešlé skladby byla letuška a bydleli jsme společně. Měla přestávku v Londýně před dalším letem. Zavolal jsem jí, ale už jsem byl v místě, kde přespávala… Question Why naráží na jakýkoli vztah nebo situaci, ve kterém není někdo zcela upřímný nebo když se přátelé nechovají poctivě. Sděluje pocit, jak se cítí podvedený člověk. To někdy zažije každý. Pak si člověk musí odpovědět sám na otázku – proč se to stalo, proč mně, co to znamená, proto Question Why. Tahle písnička se mi povedla napsat, jak hudba, tak text, během deseti minut, protože jsem byl v tu chvíli neskutečně naštvaný.

Působíte ve skupině české interpretky Věry Martinové a nahráváte s ní…

Ano. Dlouhodobě spolupracujeme, napsal jsem pro ni nějaké skladby, melodie. Například na jejím albu Věřím svým snům jsem pomáhal s aranžemi a něco jsem i skládal. Věra je především výborná kytaristka a zpěvačka, umí zapůsobit na publikum, které ji má velmi rádo, a hudbu pojímá po svém, důsledně. Nemám rád, když o ní lidé říkají, že je countryová kytaristka. Hudebně si rozumíme, líbí se jí například Allison Kraus. I já mám rád zvuk jejích skladeb a použití nástrojů. Hraji s Věrou na koncertech, zrovna budeme mít vystoupení. Během příštích dvou měsíců zahrajeme v Domažlicích, v Plzni a na Moravě.

Jaký je Váš pohled na současnou scénu akustické tvorby?

Neposlouchám rádio, ani nesleduji hudbu v televizi. Je ale mnoho kytaristů. Dívám se občas na videa na internetu, kde narazím na zajímavé umělce.

V tomhle případě jsem lehce skeptický. Hudba není už tolik o pocitech, o vlastním vyjádření. Vrátím se k příkladu Sona House, mého oblíbeného kytaristy. Když ho sledujete, vidíte sedícího kytaristu, který má skrze hudbu proslov, když hraje. Vidíte, že je to v něm a že hudba z něj jde lehce. Pro mě je Son House naprostý král. Největší talent a hudbu vidím tam, kde se posadí jeden hudebník, vezme si nástroj a začne hrát. Tohle se dá vidět na rohu ulice. Nebo si představit, že je to ve vašem obývacím pokoji, prostě někdo přijde a hraje a nepotřebuje k tomu velké haly.

Viděl jsem dobré kapely, které odehrály dvou a půl hodinový koncert. Jejich zpěvák byl řekněme dobrý, kytarista nadprůměrný. Ale délka prostě nepřiměřená. Mám rád zpěváka Aliho Campbella, a když jsem byl na koncertě jeho skupiny UB40, bylo to, jako kdybych se ocitl na měsíci. Poslouchal jsem, protože jsem si zamiloval jeho hlas, ale dvacet minut stačilo.

Se svou kytarou a s hlasem chci na pódiu komunikovat s publikem. Když si lidé chtějí najít hudbu, tak si ji najdou.

Jací lidé tvoří na koncertech Vaše publikum?

Opilci. (smích) Teď vážně. Minulý rok, když jsem slavil výročí třiceti let kariéry v Londýně, přišlo na koncert mnoho lidí, které jsem neviděl několik let. Přišli se na mě podívat jako kamarádi.

Nahráváte nějaký nový materiál pro desku?

Pomalu pracuji na nových skladbách, protože příští rok bych chtěl nahrát album, ale jde to pomalu. Každá skladba vzniká samostatně, nějaké už mám napsané. Jsem ale hodně zaneprázdněný.

Na květen připravujete speciální vystoupení v Praze v klubu JazzDock. Na tento koncert přijedou i muzikanti z Vaší kapely z Londýna. Je to tak?

Nikdy jsem nehrál v Praze se svými muzikanty. Pro tuhle noc jsem hledal české hudebníky na internetu. Začal jsem s tím před několika týdny a najít někoho dobrého bylo dost složité. Nakonec jen kvůli jednomu dni přiletí z Londýna hudebníci z mé kapely, což mě napadlo asi před čtrnácti dny a oni na to kývli. Zorganizoval jsem to, zarezervoval jim let a teď se na koncert moc těším. Bude to něco jiného, nebudu hrát sólo.

Máte již připravený seznam skladeb, které ten večer zazní?

Publikum uslyší věci, které znají, i písně, které uslyší poprvé. Uvidíme se s kapelou v Londýně, protože tam jedu na jedno vystoupení za měsíc, tam se blíže dohodneme. S basovým kytaristou Chrisem hraji patnáct let a Paul, devětadvacetiletý bubeník, je syn mého kytaristy. Paul poslouchá mé nahrávky od doby, kdy mu byly dva roky. (smích) Zpíval různé melodie podle svého táty už odmala, takže oba znají dost skladeb.

Jinak pro své vlastní vystoupení si skladby předem nepřipravuji. Nejsem typ, který hraje podle playlistu. Předem mám v hlavě připravené tak dvě, tři písničky, kterými začnu a pak se řídím reakcemi publika. Ale někdy to ani neznamená, že zrovna tyhle tři, které jsem si předem vybral, zahraji. Potom je to už pro mě jednoduché vybírat spontánně podle toho, co si myslím, že se hodí pro daný večer.

Ve stejném měsíci máte ještě jednu akci v Praze, budete hrát na minifestivalu Expats to Czech.

Ano, Jonathan Gaudet (pořadatel festivalu, pozn. red.) se mně zeptal, jestli bych tam nechtěl zahrát. Znám jeho jméno a vím, co hraje. Často dokonce hrajeme na stejných místech. Také moje kamarádka Lucy, která hraje na cello, spolupracovala s Jonathanem.

Jednu otázku na konec si nemohu odpustit. Naučil jste se česky?

Ano, trošku a špatně. (smích) Když jsem do Česka přijel, mluvil jsem za chvíli lépe česky než mnozí Češi anglicky. Teď už je to jiné. Když jsem byl mladší, mluvil jsem také francouzsky, italsky a arabsky, to proto, že jsem žil v Súdánu a Libyi.