Jsem rád, že jste tady oba dva, protože k tomu máte oba dva určitě co říci, i ty jako producent a autor v podstatě velké části desky. Nová deska se jmenuje Love, Logic & Will. Co přesně si pod tím názvem máme představit? Míchají se v něm emoce i rozum…

Debbi: Je to takové sex drogy a rock'n'roll jednadvacátého století. Myslím si, že je to takové spojení, které k sobě taky něčím patří, i když jsou to odlišné věci.

Martin: Skladbu, podle které je to pojmenované, jsem napsal já, takže bych o tom měl něco říct (smích). Myšlenka té písničky je, že i když láska ustoupí, nemusí to nutně znamenat konec vztahu. Když člověk není úplný idiot a chce, tak může všechno nějakým způsobem napravit. I když to zní jako hrozná fráze. Setkávám se s tím, že spoustě lidí okolo mě se rozpadají vztahy a oni řeší, kdo udělal chybu. Přitom ji vždycky udělali oba. A s tím jsem to psal.

Ale když jsme ten text dodělali, tak mě způsob, jakým to Debbi zpívá, taková ta trochu šedesátková nálada, přenáší do San Francisca, kde jsem žil. Pro nás to nefunguje jako text samostatně, ale jako celistvá písnička, tak jak ji Debbi zpívá, tak jak to kapela zahrála, jak já jsem tomu jako producent vtiskl nějakou aranžérskou ideu. Ten text jako takový nejde odtrhnout od zbytku písničky. Ale co si budeme povídat, Love, Logic & Will se ta deska jmenuje, protože to zkrátka zní dobře (smích).

Debbi: Mně to hodně připomíná mou oblíbenou kapelu, což jsou Beatles. Má podobnou duši, jako jejich písně.

Martin: My totiž s Debbi, i když jsme o generaci od sebe, oba milujeme Beatles a oba jsme na té muzice vyrůstali. Beatles začínali s úplně triviálními texty a překlopilo se to v úplně geniální hudbu, geniální poezii, a tohle jsou reflexe, které jsou v titulní písničce.

V tiskové zprávě jste napsali, že jste se chtěli posunout od nápěvků typu Touch the Sun k nějaké, řekněme, dospělejší hudbě. Je to tak, že je Debbi, dva roky od prvního alba, skutečně dospělejší?

Debbi: Ono se to musí brát tak, že ta deska bude fungovat ještě v příštích dvou letech. A to mi bude dvaadvacet a už nemůžu zpívat „lalala“. Myslím si, že člověk musí přestoupit z toho mladistvého teenagerovského zpěvu do „dospělého“. A to se snad už u mě stalo.

Martin: Nebylo to tak, že bychom si řekli: „Teď se někam posunem!“. Ale v průběhu natáčení, když deska začínala mít nějaký tvar, bylo hotových třeba sedm písniček a my jsme si to chtěli poprvé v klidu poslechnout, tak jsme si říkali: „Ty vole, dobrej posun“.

Když jsme začínali dělat na prvních písničkách ještě ze starého alba, Debbi pomalu nevěděla, co to je mikrofon, a při práci na Love, Logic & Will jsme se už spolu bavili o aranžích, o funkcích jednotlivých nástrojů, o tom, jestli to bude tak nebo tak. Takže ten posun tam určitě je, ale takový přirozený, normální, tak jak se muzikant posune, když dva roky funguje v showbyznysu a odehraje sto padesát koncertů. 

Připadáš si i ty sama, Debbi, za ty dva roky dospělejší?

Debbi: Myslím, že to člověku přijde tak nějak přirozeně. Když jezdí na koncerty, tak si na ty věci začíná zvykat, samozřejmě. Když jsem jezdila dřív, prvních dvacet koncertů jsem nevěděla, co mám na zvukovce dělat. Zkoušela jsem jen takové to „hej, hej, jedna, dva“, a pořád jsem si myslela, že se slyším. A najednou začneme hrát a po třech písničkách zjistím, že se neslyším.  Ale pak už si člověk zvykne a ví, co má dělat, naučí se to řemeslo.

Když jsme dělali první desku, byla moje zodpovědnost de facto na nule. Stále jsem něco zapomínala, ztrácela a tak. Člověk dospět musí, aby tuhle práci mohl vůbec dělat. A jak Martin předtím říkal, při prvním nahrávání jsme hledali zvuk celé desky a já jsem vůbec nevěděla a neuměla si vůbec představit, jak to má znít. Nevěděla jsem, jaké to je mít na desce svoji písničku. Protože jsem znala jen to, že se mi nějaká písnička od nějakého interpreta líbí a já si ji pak zazpívám. Přezpívám si ji a udělám si svou verzi.

Martin: Tehdy, když jsme seděli v tom studiu, jsem se ptal: „ A jak bys chtěla, aby ta deska zněla?“. A ty jsi vůbec nevěděla, na co se tě ptám (smích).

Debbi: Vůbec jsem netušila (smích). Protože jsem si támhle zpívala třeba Beatles a támhle se mi líbila hezká písnička od Beyonce, támhle od Pink. A Martin se mě ptá: „Tak v jakém žánru to budeme dělat?“. A já odpověděla jen: „Ehm, uf, no nevím úplně, jak bych to chtěla“.  Tak jsme hrozně dlouho jenom hledali sound té desky. Tenkrát jsem vůbec netušila, kudy se pohneme. Takže i v tomto jsme dospěli. U druhé desky jsme už věděli, že to povedeme zhruba tímto směrem. I když jsou tam nakonec písničky, které jsou od sebe dost odlišné, měli jsme od začátku de facto jasné, jak bychom chtěli, aby ta deska zněla.

Práce na desce trvaly skoro rok a najdeme na ní deset písniček plus dva bonusy, ale dokážu si představit, že za ten rok, kdy jste na tom pracovali, musela vzniknout spousta nápadů, které jste třeba i zavrhli. Z kolika písniček jste nakonec vybírali?

Debbi: Celkem to mohlo být nějakých třicet nápadů. Ale nebyly to všechno vyloženě hotové písně. Ve finálním výběru bylo třeba patnáct skladeb. U těch jsme měli nahrané demo nahrávky a postupně jsme je vyřazovali. Vybrali jsme písničky, u kterých jsem si byla jistá, že je budu chtít hrát na koncertech třeba i za rok.

Deska Love, Logic & Will není autorská, tedy skladby na ní ti psali jiní autoři, kromě Martina třeba Ivan Král nebo Jana Kischner. Jak moc jsi spokojená s tím, kolik se ti do toho podařilo vložit „sebe“?

Debbi: I když je ta písnička napsaná od někoho jiného, jde většinou stejně jen o takový základ. Ten si pak trochu přetváříme tak, aby mi to sedělo. Takže si myslím, že jsem se do všech těch písniček, i když nejsou napsané mojí rukou, vžila dost dobře. Hlavně ten proces nahrávání byl celkem dlouhý, každou z těch písniček si člověk nezpívá jen jednou, ale víckrát, mnohokrát. Vlastně se mi často stane, že dostanu text a jedno slovo nejsem schopná zazpívat, tak si ho změním, aby se mi pohodlně zpívalo.

Martin: Tady platí otřepaná fráze, že když dva dělají totéž, není to totéž. V každé písničce je totiž melodie, text a pak něco, čemu já říkám duše písničky. A to je to, co do těch skladeb přidává Debbi. Takový ten pocit, který z té písničky jde. A ten tam samozřejmě ještě není, když se napíše melodie a když třeba já zpívám na demo nahrávce. Protože já to tam dát neumím, zato Debbi ano. Takže ty písničky jsou z velké části Debbi. I když nenapsala ten text celý, nenapsala melodii, ale ta duše, kterou ona tomu vtiskla je stejně v důsledku to nejdůležitější.

Láká tě zkusit si někdy (v nějakém blízkém časovém horizontu) napsat svoji písničku?

Debbi: Určitě. Už jsem si samozřejmě nějaké melodie sama přehrála. Ale myslím, že to ještě není ve fázi, kdy to bude mít ten standart, co má tato deska. Samozřejmě, ráda sednu k pianu a vymýšlím nějakou melodii, ale nejhorší je, že ji vždy zapomenu (smích).

Čtěte také: Peter Bič Project boduje s novým videoklipem

To znám. Už jsem se naučil nahrávat i ty nejhorší blbosti, které mě napadnou…

Debbi: Mně se třeba stokrát stalo, že si něco zahraju a pak jdu třeba pustit psy a nemám mobil. Pak pro něj dojdu a nevím, jak jsem to hrála. Ale zatím nemám úplně odvahu, že by se s mými vlastními nápady dalo něco dělat. Ale do budoucna bych určitě ráda něco svého zkusila.

Martin: Já bych řekl, že na třetí desce se to posune zas minimálně o stejný díl, o jaký se to teď posunulo oproti té první desce. A jestli budeme dělat spolu ještě třetí desku, tak minimálně z části bude autorská. Protože ten Debbiin umělecký výkon sleduji úplně od začátku, vlastně od doby, co vypadla ze SuperStar. Tenkrát to bylo šestnáctileté dítě, dneska to je dvacetiletá zpěvačka, která se stále pohybuje ve studiu, na pódiu, v televizi, na rozhovorech a všude. Čas na její tvorbu určitě jednou přijde.  

Na desce je i písnička od Ivana Krále, kterou si s Debbi dokonce zazpíval. Je to věc, která vznikla koncepčně? Řekli jste si: „chceme tam mít takovéto jméno“, nebo to byla zase náhoda, tak jako s Hypnem?

Martin: My takto nespekulujeme. Tvoříme to tak, jak to přichází. Protože věci takovéhoto typu do té tvorby nepatří. Lidi mi zkrátka posílají různé písničky, to znamená, že kromě těch našich vybíráme i z jiných věcí, které nám někdo pošle. No a Ivan Král nám, přes našeho managera a přes Martina Červinku, poslal písničku, právě How Can I Resist You. Pouštěl jsem to Debbi, a ta se do ní hned zamilovala. A jak to tak zpívala, řekli jsme si v jednu chvíli: „Hele co kdyby to ten Ivan Král nazpíval?“. Osobně jsme se s Ivanem viděli snad jednou, ale pak jsme si psali a on hned souhlasil. Přišlo mu to jako skvělý nápad.  

Debbi: My teda náhodou máme narozeniny ve stejný den, jen on je o nějakých čtyřicet let starší (smích). 

Dalším, kdo ti napsal písničku na tuto desku, je Jana Kirschner. Zpívá se ti třeba písnička, kterou ti napsala zpěvačka, žena, lépe, než když to napíše byť takto skvělý muzikant, jako je Ivan Král?

Debbi: Je jedno, jestli písničku napsal muž, nebo žena. Vždy záleží na textu, na tom, jak to vyzní, na tom, jak člověku ta písnička sedne. Ale i když se s Janou neznáme, tak Jana mi píše písně opravdu na tělo, vždycky se mi výborně zpívají. Snad jen jednou se mi stalo, že by se mi nezpívala dobře.

Martin: To je taková věc, kterou ty si možná vědomě neuvědomuješ. Totiž Debbi vezme jakoukoli písničku a zchroustá ji hned podle svého. Jednou ji slyší a už ji zpívá podle sebe. To se stalo, i když jsme dělali první demo Hey Jude, je tam takový popěvek, který všichni na zeměkouli zpívají stejně - krom Debbi. Hned to začala zpívat jinak a já jí to říkal a ona že ne, že takhle to je. Takže to je věc, kterou ona si ani neuvědomuje. Je třeba od Jany písnička, nebo ode mě a ona ji automaticky přechroustá a zpívá ji podle sebe, tečka. A to není vědomé. To je právě to vtisknutí duše do písničky.

Odbočme na chvíli od nové desky. SuperStar je pro tebe sice už dávno uzavřená kapitola, přesto jsi nyní svoji sestru přimela, ať se do ní taky přihlásí. Co tě k tomu vedlo?

Debbi: To bylo tak, že hudební stránku té soutěže dělají pánové, kteří mi natočili Touch the Sun a By My Side. Když jsme se tam potkali, tak se mě ptali: „Kde máš sestru?“ a já na to, že doma. Tak mi řekli, ať přijede a ona přijela. Mně SuperStar děsně pomohla a je to vlastně základ toho, proč dnes dělám to, co mě strašně baví. Takže proti SuperStar zaručeně nic nemám. Naopak jsem ráda, že jsem v té soutěži byla. Tak jsem si řekla, že by nebylo špatné, aby to sestra zkusila také. I když si myslím, že by to asi nebylo nic pro ni. Ona by ráda nějakou kapelu, se kterou by mohla hrát.

Zpět k desce. Love, Logic & Will vyšla 15. dubna. Co tě teď čeká? Předpokládám, že máš v plánu nějakou tour…

Debbi: Tour bychom udělali nejspíš na podzim. Hlavně se musíme přes léto sehrát s kapelou, naučit se tu desku, abychom hráli jistě. Vymyslet nějaký play list, smíchat to s první deskou. Zjistíme, jak to bude fungovat, a tour bychom jeli eventuelně na podzim.

Martin: Já jen doplním, že hrajeme koncerty s Lipem - Debbi, Lipo, J.O.D. a já, bez kapely - občas jenom my dva s Debbi, občas samozřejmě s kapelou. Ale nemáme teď od agentury potvrzené žádné termíny, takže naši fanoušci by měli sledovat náš profil na Facebooku, kde samozřejmě budeme všechny koncerty ohlašovat. Ale je fakt, že nejsme kapela, která hraje dvě stě koncertů do roka, spíš dáváme přednost kvalitě před kvantitou. A Debbi chodí do školy, za rok bude maturovat, takže to není úplně pohodový život. Ale letos určitě nějakých pět, deset koncertů bude.

Debbi: To mě v té škole zabijou… (smích).