Jméno Goodfelas jsem zaznamenala v roce 2011 těsně před tím, než jste vyjeli na šňůru se Support Lesbiens. Vnímáš také tohle turné jako okamžik, kdy nastal zlom a začalo být o vás více slyšet?

Vždycky, když jsme dokončili nějaký projekt, snažili jsme se najít někoho, kdo je dobrý ve své práci a pomůže nám nějak se rozšířit. A musím říct, že to není vůbec lehké. Rok 2011 pro nás byl celkově hodně zajímavý. V lednu jsme byli v Kalifornii natáčet desku. A už nám bylo jasné, že takovýhle projekt, který byl poměrně drahý a náročný, by měl nějak dopadnout.

Celý rok pro nás byl nabitý od A do Z. Představili jsme se širokému publiku na festivalech a poté hned na turné, které bylo vážně super. Upřímně nejsem schopný ohodnotit, který bod byl ten bod, kdy se člověk dostane do povědomí. V březnu 2012 jsme vyhráli Anděla za Objev roku a k tomu ještě Žebřík, což je divácká anketa. Takže jsme s klukama řešili, na základě čeho se to povedlo. Ale ve výsledku to bude asi nějaká chemie mezi divákem, písničkou a celým tím nabitým rokem.

Od koho přišel impuls k realizaci turné? Od vás, nebo od Supportů?

Začali jsme se s nimi setkávat asi dva roky předtím a párkrát jsme se o podobném projektu bavili. Úplně přesně si to už nepamatuju, ale myslím, že jsem volal Svatavě, jejich manažerce, a říkal jsem, že bychom se mohli sejít na drink a pokecat. A ona říkala, že jí jdu zrovna do rány, že Support Lesbiens mají turné a že by nás chtěli jako předkapelu.

Hynek Toman jednou řekl, že hrajete podobnou hudbu jako Supporti. Máš stejný názor?

To řekl? Já myslím, že oni jsou víc rockoví a my jsme víc bluesoví. Máme rádi blues a rock’n’roll, což v jejich hudbě příliš nečtu. Takže Hynek tím nejspíš myslel, že taky zpíváme anglicky, jsme energická kapela a stavíme na melodiích. Naše hudba je jiná, ale dobře se k sobě hodí.

Support Lesiens se na přelomu roku museli potýkat se značnými problémy, které vykrystalizovaly ve vznik dvou formací. Dokážeš si představit, že byste s klukama museli řešit něco podobného?

Člověk musí zaklepat, když řekne, že nám to nehrozí. Na druhou stranu jsme v podstatě tři bráchové. Ono je to složité. Chceš slyšet celou tu story?

Jasně, že chci.

Máš dvě rodiny a každé rodině se narodí dvě děti. Jedné rodině se narodí dvě dcery a té druhé se narodí dva synové. A ty děti se navzájem vezmou. Dvě dcery si vezmou dva syny a každý pár má dva syny. A to jsme my, Goodfellas. Naše krev vede ke stejnému kruhu. Můj bratranec má úplně stejnou krev jako já, přestože je to bratranec a ne brácha. Takže pouto naší kapely je strašně silné. Hodně se hádáme především o muzice a o přístupech. Ale nikdy to není zlý. I když se šíleně rozhádáme, trvá to maximálně dvě hodiny, než jsme zase kámoši. Takže já se toho moc nebojím.

Kdo jsou pro tebe dneska Support Lesbiens?

Pro mě Support Lesbiens už neexistují. Myslím, že by bylo nejzdravější zvolit nový název, založit nový projekt a nechat Support Lesbiens se ctí odejít. Třeba k tomu Hynek jednou dojde. Propojení Hynkova stylu s hudbou kluků z Post-It a z Clou by třeba mělo úplně nové koule, novou energii. Ale nevidím do toho, co Hynek zamýšlí. Co se týče Portless, líbí se mi, že chtějí dělat něco jinak, nechtějí hrát songy Support Lesbiens, chtějí jít novou cestou. To je mi sympatické. Věřím tomu, že kdyby Hynek skončil, mohli by staří Support Lesbiens za čas udělat comeback, který by mohl být megaúspěšný, mohli by zase vyprodávat haly.

Necháme Supporty a zaměříme se na Goodfellas. Nedá mi to, abych se nezeptala na váš nový klip. Vznikl ke skladbě Supersmooth, spolupracovali jste na něm s Japonci a hlavně je to animák. Kde se zrodil takovýhle plán?

Za prvé jsme nikdy neměli animovaný klip. A za druhé jsme nikdy neměli klip, co by byl hraný, nějak esteticky zajímavý. Vždycky jsme klipy brali spíš jako takovou srandu. Něco jsme „sami“ natočili. A tohle měl být první „velký“, esteticky zajímavý projekt. Takže jsme vystřelili pár směry a jeden z těch směrů se jmenuje Japonsko. Moc se nám líbila práce Atsushiho Makina. A shodli jsme se, že by to bylo vážně zajímavé a celé jsme to spunktovali.

Trvalo to skoro rok, než se klip vyrobil. Je to celé kreslené rukou. Písnička má asi tři a půl minuty, takže to je kolem dvou set sekund krát dvacet pět obrázků. Strašná darda na malování. Líbil se nám i Atsushiho názor. Naše hudba ho oslovila a chtěl ji spojit se svou vizuální představou. Byl nadšený z písničky, strašně se mu líbila a toužil k ní udělat nějaký „romantický“ klip plný barev.

Více si o videoklipu Supersmooth můžete přečíst zde

A co filmy? Díváš se na animované filmy?

Měl jsem v životě etapu, kdy jsem se hodně díval na japonský anime. Možná právě proto jsme k tomu měli tak blízko i v klipu. Teď tím nemám na mysli takový ty Naruta a podobné akční věci. Spíš bych zmínil práce, jako jsou Paprika, projekty Satoshi Kona a alternativní seriály. Mě tenkrát strašně oslovil seriál Kino’s Journey nebo film Millenium Actress. Je to strašně sugestivní, zajímavé, má to úplně jiný rukopis. De facto je to poznat i na tom našem klipu. Oni přemýšlejí nad světem úplně jinak než my. Trochu jsme se u klipu báli, že japonskou estetiku tady lidé nepřijmou. Což se zatím neděje. Klip už rotuje na Óčku i na MTV, takže mám radost.

Jak to vypadá s novým materiálem? Před Vánoci jste říkali, že potřebujete záblesk. Už se blýská?

(smích) Už se blýská. Teď nás hodně oslovuje rock’n’rollová vlna s novým nábojem. Dobré na tom je, že neznám na světě žádnou kapelu, která by to dělala tak, jak bych si to přál teď dělat. Ona je to strašná výzva. Nechci tady předvídat, že bychom byli nějak objevní, to ne. Ale když člověk složí písničku, složí ji upřímně a nemá mít žádné skryté úmysly. A až když ji složí, pak přichází na řadu rozum. Ten vidí těch dvacet písniček na stole a poslouchá jednu po druhé a říká si, že tady těch deset se k sobě hodí a těchhle deset zase moc ne, tyhle se hodí k těmhle a začne z toho tak nějak tvarovat podobu alba.

A tohle jsme teď my. Navíc jsme fascinovaní hodně prudkým rock’n’rollem s country prvky. Teď trávím hodiny tím, že mlátím do různých blbostí. Pak to zase ničím a děláme s tím různé kraviny a snažíme se písničky obohatit něčím, co uslyšíš a bude to pro tebe signál té písničky. Tohle mám strašně rád. Povedlo se nám to třeba v písničce Let Me Decide, kde se spojily zajímavé elementy. Mlátili jsme do kovových sudů a u toho jsme hráli na dvanáctistrunnou kytaru a na didgeridoo. Dodneška tuhle písničku vnímám jako speciální element. Potom ti v písničce, kterou postavíš na dvou kytarách, base a bubnech, evidentně chybí něco, co ti trhá koule. Víš, jak to myslím (smích).

Teď chceme najít geniální tvar a provedení každé písničky. Uvidíme, jak to dopadne, ale každopádně už to bude koncept. Rock’n’rollovej a prudší než dřív. Moc se na to těším. Pořád skládáme. Zrovna jsme si říkali na zkoušce: pojďme teď skládat pořádně prudký věci na pařbu. A já jsem na to konto napsal dva úplné cajdáky (smích). Říkal jsem si, že to snad není možné, ale tomu neporučíš. Cítíš se na romantický song, tak těžko stvoříš drsnou písničku. Cesty skládání jsou nevyzpytatelné.

Takže časově asi nedokážeš odhadnout, do kdy album postavíte…

Nedokážu. Ale pokud to nebude do roku 2014, už mi v srdci bude něco chybět (smích). Moje psychika bude tlačit na to, aby se album začalo tenhle rok nějak formovat. Už mi to chybí a už se těším, až budeme hrát na koncertech nové písničky.

Ale vy už hrajete i nové songy. Ty, které nejsou na poslední desce…

Jo, to je pravda. Máme jich strašně moc. Skládáme totiž skoro všichni. Čtyři z pěti lidí nosí nápady na písničky. Takže songů je čtyřnásobek, než by bylo potřeba. Musíme to hodně redukovat. V minulosti jsme hodně vyhodnocovali: tenhle song je lepší než tenhle, takže bereme tenhle. Ale pak jsme zjistili, že deska složená z takových songů zní jako Best of bez názoru.

Mám pocit, že když si poslechnu naši desku, střílíme všemi směry. A teď se daří, že všichni střílíme jen pár směry a potkáváme se v nich. Takže doufám v koncept, kdy si člověk poslechne naši novou desku a řekne si: jo, kapela Goodfellas si myslí tohle o světě a takováhle hudba se jí líbí. Doteď to vypadalo tak, že se nám líbí všechny styly hudby. Což byla vlastně pravda (smích).

Jak vybíráte skladby na desku? Jste schopni nějakého kompromisu? Přeci jenom jsi říkal, že skládáte čtyři…

Máme takové pravidlo, že ten, kdo přinese song, nebo základní ideu, která ten song postavila, má poslední slovo. Nikdo toho nijak nevyužívá, nediktuje, jak to bude. Všichni jsou spíš pasivní, ale když dojde k tomu, že se někde střetneme a nejsme schopni se shodnout, rozhodne člověk, který song přinesl. Je to jeho písnička a my to respektujeme. Ale skoro se to nestává, většinou se shodneme.

Stejně je to nevyzpytatelné. Stojíš na pódiu, hraješ písničku a najednou cítíš, že jeden muzikant hraje víc něco, co ho baví, než to, co by měl (smích). Každý z nás je osobnost, takže si permanentně každý děláme, co chceme. Kapela je úplně nejnemožnější firma na světě (smích).

Chystáte nějakou další zahraniční spolupráci?

Čekají nás dvě velké věci. V Anglii. Víc k tomu bohužel neřeknu, máme kolem toho nějaký plán a já to nechci hned vypustit. Ale můžu zatím prozradit, a je to poprvé, co to někomu říkám, že máme dva úspěchy v Anglii. Teď je otázka, jak se s nimi naloží. Ale brzy se to všichni dozvědí a já doufám, že nám budou všichni držet palce.

Vidíš rozdíl mezi českým a zahraničním publikem?

Je tam rozdíl jen v jedné věci. A to sice, že tady jsme kapela, která zpívá anglicky, cizím jazykem. Venku jsme kapela, která zpívá neutrálním jazykem pro všechny. Takže mám dojem, že vlastně v zahraničí kolikrát na koncertech rozumějí našim textům víc. Nemyslím si, že lidi tady si úplně uvědomují významy textů, když jsou na koncertě a my nezpíváme v jejich rodném jazyce. Oni si je uvědomují doma, nebo když to mají ve sluchátkách. Na koncertě jde spíš o melodii.

Čím víc si na angličtinu budeme zvykat, tím líp. Jsem rád za kapely jako Charlie Straight, Hentai Corporation, Sunflower Caravan. Zpívají anglicky a mají s tím úspěch. V Česku zatím neexistuje jediná kapela, která by byla nějak mezinárodně vidět, nebo byla mezinárodně uznaná. Doufám, že amerikanismus, který se tady děje, povede k tomu, že se dostaneme jako Česká republika k nějaké šanci prezentovat český přístup k anglicky zpívané hudbě. V tom je to kouzlo, umět spojit český styl s anglickým textem.

Když Skandinávci spojí ten jejich strašně nenápadný, neokázalý přístup s angličtinou, vzniknou Kings of Convenience, José González a podobné projekty. A najednou si člověk říká, tohle není anglický rukopis, to je rukopis skandinávský, přestože je s anglickým textem. A v tom je ta síla. A tohle nás teprve čeká, to spojení naší srdcové záležitosti s anglickým textem. Jako to udělali Menzel a Machatý ve filmu, tak to musíme dát i v hudbě. A já se na to hrozně těším a doufám, že se toho dožiju.

Goodfellas pocházejí z Karlových Varů. Teď jste ale v Praze. Vnímáš rozdíl mezi pražskými a karlovarskými posluchači?

V Praze žiju v podstatě pět let a musím říct, že žádné Pražáky moc neznám (smích). Jinými slovy já se pohybuju mezi lidmi, kteří jsou přistěhovalci. Podle mě je Praha něco jako Amerika. Opravdových Pražáků znám málo. V hospodě je to samý Moravák, Plzeňák, Budějovičák a tak nějak se to tam mísí.  Náš velmi dobrý kamarád, který hodně pomáhá kapele Sunflower Caravan, Filip Hrkal, je typický Pražák s přízvukem. A jeho woeee, je opravdu legendární. To je boží (smích). Takže na přízvuku to lze poznat, pokud je extrémní.

Nevadí ti anonymita a lhostejnost velkého města?

Já to neznám. Bydlím tady ve čtvrti, kde bydlí všichni moji přátelé. Celá kapela bydlí na Praze 1. Až teda na basáka, ten je Žižkovák. Dokonce se tam i narodil. A já se tady s nimi kolikrát potkám, když jdu třeba jen nakoupit, takže je to fajn.

Existuje něco, před čím by Goodefellas couvli?

Asi kdyby nám někdo začal kecat do tvorby a řekl by nám: zahrajte tenhle song a já ho narvu do všech rádií. Tak bysme si řekli, že to je strašně velký a mohli bysme být strašně slavní, ale já bych to nepřenesl přes svoje ego. Čímž jsem chtěl narazit na kulturu současných rádií. Víš, co tím myslím. Jinak nemám respekt z ničeho. Obdivujeme spoustu muzikantů. Třeba nedávno jsem byl na Lence Dusilové, jsem její zapálený fanoušek. Podle mě je to nejlepší zpěvačka v Česku. Jí se podařilo udělat něco nově, a to mi strašně imponuje. Ta pokora vůči věcem tady je, ale respekt a strach z něčeho tu není. Bál bych se teď vystupovat v Severní Koreji (smích).

Upřednostňuješ pokoru, nebo provokaci a risk?

Rádi provokujeme. Ono se to moc neprojevuje na hudbě, ale my jsme dost nevypočitatelný paka. Dost často se stává, že jsou z toho všude možně průsery. V písničkách hodně provokuju církev. Tady to není vůbec brané jako provokace, protože tady nejsou problémy a je tu málo věřících. Napsal jsem písničku, kterou jsem věnoval Christopherovi Hitchensovi. Byl to boží redaktor a člověk, ale bohužel již zemřel na rakovinu hrtanu. Zemřel ve stejném měsíci jako Václav Havel, takže to bylo takové černé období.

Po jeho smrti jsem napsal písničku, která se jmenuje God Is Not Great, stejně jako jeho kniha. Kdybychom byli ve střední Americe a já složil tuhle písničku a vypěvoval ji na náměstí, tak by to byla slušná provokace a lidi by to moc nedávali. Tady v Čechách to tak není. A další věc je, že když zpíváme anglicky, lidi to moc nevstřebají. Když někdo začne zpívat vyměňte politiky, tak to na první dobrou slyší. Ale když začnu zpívat God is not great even if you’re straight, tak prostě… Gayové se třeba chytnou, ale to je tak všechno (smích). Ale to je minoritní část našich textů. Většina z nich jsou naše osobní příběhy.

Jste na sebe dost přísní a myslím, že jste kapela, která odmítá rychlokvašky. Co říkáš na trend rychlosti?

Nemám rád rychlokvašky, ale zrovna já jsem v kapele ten, kdo všechny tlačí do toho, aby všechno dělali rychle (smích). Naopak náš basák Kuba, můj bratranec, je takový střízlivý člověk a vždycky se mě snaží usadit. Dohromady vytváříme ideální model.

Ovlivňuje tě tahle životní rychlost?

Jo, to mě ovlivňuje jako svině. Úplně strašně. Až tak, že mi to je nepříjemné. Teď jsem na to nedávno narazil a měl jsem kvůli tomu i úzkosti. Ten tlak, který si člověk vytváří pro to, aby stíhal svůj vlastní život, byl výkonný a tlačil věci, aby byly tak, jak si je on přeje, je po určité době nesnesitelný. A já jsem na to dost tvrdě narazil. A nikdo v mém okolí se tomu nediví. Ty jsi teď narazila na zajímavou věc, tohle je můj osobní boj. Bojuju sám se sebou a s naprostým stresem.

Co ti v boji pomáhá?

Hodně mi pomáhá hudba, je jako terapie. A přítelkyně mi říká, že mám skákat na jedné noze a představovat si, že do té druhé mě kouše malý ratlík a já ho mám skopnout. A tím, jak ho budu skopávat, tak ze sebe setřesu i stres (smích). Hudba je občas podobná. Díky ní ze sebe všechno vykopu. Teď se učím hrát na cajon a na piano. Nicméně si myslím, že to potkává v dnešní době většinu lidí. Potkalo to i mě a snažím se s tím poprat.

Dalším fenoménem dnešní doby jsou sociální sítě. Jak se k nim stavíš?

Mně je to úplně jedno. Vždycky byla nějaká cesta, jak oslovovat lidi. Když nebyl internet, tak se to dělalo jenom live a skrze desky. Dneska je internet, je to celé rychlejší. Já se tady s tebou teď vyfotím u piana a za minutu to uvidí sto lidí. Ta doba je strašně rychlá, takže člověk se přizpůsobuje.

Osobně si myslím, že facebook je největší literární žumpa na světě. A hrozně bych si přál, aby byl někdo, kdo by přečetl všem lidem, kteří budou na smrtelné posteli jejich celoživotní zeď. Aby si ještě před smrtí uvědomil, jak neskutečnými kravinami obtěžoval své okolí. Takže já se snažím na svůj facebook dávat zajímavé věci, aby na smrtelné posteli byla moje stoletá zeď… dobře, když si budu fandit, tak šedesátiletá (smích)... super, abych se svým vlastním životem pobavil. To je můj cíl, co se týče facebooku.

Jakou otázku ti nejčastěji novináři kladou a ty ji ze srdce nenávidíš?

(smích) Asi jak jsme vznikli. To je věc, kterou jsem řekl snad tisíckrát, takže už ji umím jako básničku. Člověk přesně podle první otázky pozná, jaký bude celý rozhovor. Když někdo přijde a řekne mi popiš mi svoji kapelu, to je otázka, u které si řeknu: no ježiš marja, to bude zase rozhovor (smích). Rozumíš (smích).

Když nad tím tak přemýšlím, je to horší než ten vznik kapely (smích). U těchhle otázek se můžeš vyblbnout a nakecat lidem nějaké kraviny. Má to dvě strany. Když to chceš brát vážně a říct mu tu storku, kterou jsi řekla padesát tisíckrát, tak to prostě odříkáš a čekáš na další stupidní otázku. Ale nesdílím názor se Zemanem, že tady jsou blbí novináři, určitě tady nějací blbí novináři jsou, ale já se víceméně setkávám se samými kulturními novináři, takže jsem s nimi celkem v pohodě.