Kde jste proboha byli? I v České republice jsme už vlastně přestali doufat. Na váš koncert v Praze se vzpomíná jako na zlomový okamžik, kdy jste lidem nadobro zlomili víru v otravnou new age celtic music.

Je pěkné slyšet, že se na nás v České republice s láskou vzpomíná, děkujeme! Jsme rádi, že se vracíme. Měli jsme poměrně napilno - rodiny, nové hudební projekty a nejrůznější spolupráce, ale vše s vědomím, že pokud nastane správný čas na návrat Flook, cesty nám zůstávají otevřené, žádné dveře se nám nikdy nezavřely.

Návrat po tolika letech a hned nominace na BBC Radio 2 Folk Awards. To musí přece potěšit! A ta odezva na album. Zasloužená, moc vám k ní gratulujeme, přesto, čekali jste ji, nebo se ve skrytu duše obávali, co tomu lidé řeknou?

Ještě jednou díky! Samozřejmě je úžasné být oceňován svými kolegy a že se tak děje díky organizaci natolik kulturně signifikantní, jako je BBC, dělá vše ještě mnohem sladší, nicméně ceny nikdy nebyly naší motivací! Měli jsme jasno v tom, že pokud se dáme znovu dohromady, nebudeme jen hrát koncerty "za zásluhy", ale že máme zodpovědnost k fanouškům, kteří dlouho a trpělivě čekali na nové album Flook. Když si dá kapela nějaký čas pauzu, je nevyhnutelné, že bude nová deska porovnávána s předchozími nahrávkami ve směru vývoje, ale neměli jsme obavy. Dali jsme si na všem velmi záležet, Ed s Markem byli přepečliví a řešili ve studiu sebemenší detaily. Když dáte dané věci všechno, můžete ji v klidu pustit ven.

Dvacet let a jen čtyři alba, i když vynikající a zaslouženě oceněná. Šetříte sebe, nebo posluchače?

Ha, obojí! Kdybychom se vydali konvenční cestou, asi už bychom splácali deset alb a k tomu také "Greatest Hits", ale nikdy jsme se moc nezabývali očekáváními nebo poptávkou. Album Flook je jako pomalé dvoření se, jakýsi milostný poměr mezi srdcem a naučenými dovednostmi vědomé mysli. Hudba přijde pouze tehdy, když jí vytvoříte prostor, věnujete jí pozornost a dodržujete své slovo. Pokud je dost materiálu a nutkání k vytvoření alba zesiluje, pak nahráváme. Nikdy se to nestalo nikterak rychleji a nikdy tomu jinak nebude.

Stále jste na sebe během koncertu doslova telepaticky napojeni. Dokážete se po těch letech ještě vzájemně překvapit? Dostat se do bodu, který byste od sebe nečekali?

To je pěkná otázka. Když hrajete v nezměněné sestavě po dvě dekády, dojdete do bodu pochopení, který nemá co do činění s technikou nebo aranžemi. Máme jasně definované hlasy, Brian nenahradí Sářiny party, stejně jako by Ed nemohl nahradit party Johna Joa. A protože je v tom všem velká důvěra, dává nám to možnost se v jakémkoliv momentu vydat na hudební potulku. Teď, když hrajeme Ancora naživo, 70 % našeho setu jiskří možnostmi, překvapeními, riskem, tu a tam několika menšími či většími rychlostními srážkami. Je v tom všem obrovský kus potěšení a překvapení. Náš apetýt je opět bláznivý, takže ano, existuje mnoho takových okamžiků, kdy se můžeme všemu jen divit.

Kdysi jste tvrdili, že prakticky nezkoušíte a vaše hudba se postupně vyvíjí během koncertů. Stále se této praxe držíte? U tak nádherných a propracovaných skladeb se tomu ani nechce veřit...

Věřte tomu či ne, všichni jsme se sešli jednoho dne v Sářině domě na zkoušku v předvečer nahrávání Ancora a sami jsme byli překvapeni, jak produktivní čas to byl! Nemáme sklony k dlouhosáhlému promýšlení věcí, náš přístup je v tom poměrně neortodoxní.

Název alba Ancora prý odkazuje k citátu Michelangela. Nezdá se vám, že jste příliš skromní? Vy se přece už nemusíte nic učit, patříte k instrumentálním hvězdám, od kterých se naopak učí mladí...

Myslím, že v okamžiku, kdy uvěříte, že se už nemusíte nic učit, jste skončili. Peggy Seeger je 83 let, odehraje 100 koncertů ročně, spolupracuje s programem Broadcaster pro DJ, píše rap i pop, a je stejně nekompromisní a upřímná jako celý život. Když zrajete, uvědomíte si, že jako umělec musíte být skutečně loajální k vnitřní vizi a to kdykoli a kdekoli. Častěji to tak přichází díky otevřenému srdci k hudebnímu světu kolem vás - když vidíte Peggy Seeger, Bokante nebo Anais Mitchell na koncertě, odcházíte inspirováni.

Znovu se na produkci a výsledném zvuku podílel Mark Tucker a znovu máte okolo sebe spoustu zajímavých hostů. Tuckera chápeme, je opravdu výjimečný a od něho zřejme vede cesta k hostujícímu Philipu Henrymu, ale jak jste přišli na Matthiase Loibnera? Víte co nám řekl, když u nás koncertoval s mužským gregoriánským sborem? Že se nepovažuje za muzikanta, ale za pozorovatele lidských nálad a citů.

Mark je nedílnou součástí alba Flook, je to náš pátý člen, chcete-li!!! Jeho technické dovednosti, trpělivost a dobrá nálada nám umožňují být sami sebou, umí vyloudit zvuky z úkrytu. Matthias spolupracoval na projektu s Brianem v roce 2009 a zůstali v kontaktu. Jeho hra v Lalabee je snově krásná a stejně jako všichni naši hosté instinktivně našel prostor, jak se s námi proplést. Je tak vzrušující otevřít záznam, který se vrací z druhé strany světa, od Matthiase Loibnera nebo Simona Chrismana nebo Patsy Reid a poprvé poslouchat, jak tito skvělí hudebníci interpretují naši hudbu.

Skladba, kde Matthias hostuje - Lalabee - má nádech soundtracku. Otázka je proto jasná: nenapadlo vás někdy složit hudbu pro film?

Nikdy jsme o tom nepřemýšleli a nikdy jsme o to nebyli požádáni, ale proč ne, pokud by se objevila správná příležitost a líbila se nám ta vize, pak je jisté, že do toho půjdeme.

Nezlobte se, je to míněno v obdivu, patříte mezi veterány tradiční scény. Stačíte se rozhlížet okolo sebe, co dělají mladí? Občas to přijde, že jste se svou přesahovou, kánony tradice dalece přesahující hudbou byli vzory pro Brìghde Chaimbeul, Lisu O'Neill nebo Stick in the Wheel... Dodali jim odvahu kašlat na názory tradicionalistů.

Nijak jsme se neurazili! V posledních 23 letech došlo k systémovému posunu v tom, jak lidé sdílejí a poslouchají hudbu. V dnešní době máme na dosah ruky galaxii hudby, ze které čerpáme inspiraci a směr. Ale v prvních letech Flook neexistovalo YouTube nebo sociální média, jen přirozená zvědavost vydat se za hudbou. Také se od nás nikdy neočekávalo, že vydáme tradiční irské nebo anglické album, takže možná v tomto ohledu se nechal Flook unášet, naše hudba neměla nikdy žádné hranice, vždy jsme hledali krásu nebo příběh v melodii a neřešili, zda pochází ze Srbska nebo Švédska.

Vypadá to tak, že konzervativci v anketě BBC Folk Awards nadobro přišli o vlivný hlas. Ještě před lety by přece do ní rozhodně nepoustili Seckou Keitu s Catrin Finch nebo The Trials of Cato. Co si o tom myslíte? A kam podle vás směřuje současná ostrovní folk music?

Pokud jste kovaný purista, můžete mít rozporuplné pocity ohledně rozmanitosti ve Folk Awards, ale buďme upřímní, je to trochu rozšíření škatulky, že se do toho Flook vždy zúčastnili, nikdy jsme nebyli kapelou, která by se dala snadno kategorizovat. V dobách „tvrdých hranic" a „zdí" a „strachu" je hudba dokonale připravena, aby byla na tom nejlepším bořitelem hranic. Jako lidé z keltských ostrovů sdílíme tolik historie a jako lidé stejné příběhy. Seckou hrál na albu Flook Rubai a Trials Of Cato nahráli na jejich nové album melodii Briana. Úžasná propojení a výměna energie a tvořivosti mezi hudebníky z Irska, Walesu, Skotska a Anglie již fungují, takže velký respekt BBC, že tomu stojí v čele.

Rozhovor vedl: Jiří Moravčík