Někde jsem se o tobě dočetla, že jsi chtěl být po vzoru Elvise Presleyho hercem. Jak ses tedy dostal k hudbě?

To souhlasí, jsem si jistý tím, že jsem to přesně takhle vyslovil. Myslel jsem si, že nejjednodušší způsob, jak se stát hercem, je stát se nejprve muzikantem. Pak bych mohl být jako Elvis. Navíc jsem nechtěl být „pouhým“ hercem. Chtěl jsem být filmovou hvězdou, a v tom je velký rozdíl. (smích) Když jsem byl teenager, hudba byla to jediné, co mě opravdu zajímalo a čemu jsem se chtěl věnovat.

Prostě jsem jednoho dne zastavil nějakého týpka na ulici a zeptal se ho, jestli nezná někoho, kdo hraje na kytaru. Odpověděl, že on hraje na kytaru. Tou dobou hráli na kytaru úplně všichni. Dohodli jsme se, že si dáme hned v sobotu dopoledne zkoušku u nás doma. Nakonec se nás sešlo čtyři nebo pět kluků s rozbitými kytarami. Zkoušeli jsme hrát, skákali jsme u toho po nábytku. Byli jsme prostě puberťáci, jen jsme blbli a dobře se u toho bavili. Moje máma nás po krátké době vyhodila. Museli jsme vypadnout a najít si zkušebnu v mládežnickém klubu.

Takhle nějak to vše začalo. Na filmovou kariéru jsem úplně zapomněl. Měl jsem nějaké nabídky na filmové role, ale všechny jsem je odmítl. Šíleně jsem se zamiloval do hudby.

O mnohých slavných muzikantech je známo, že neovládají noty. Jako příklad můžeme zmínit třeba The Beatles, od kterých Deep Purple hrávali některé covery, zejména ve svých začátcích. Jak jsi na tom ty jako zpěvák a skladatel? Obejdeš se bez not?

Nikdy jsem si s tím hlavu nelámal. Uměl jsem číst noty, když jsem zpíval chlapecký soprán v kostelním sboru. Poté jsem notám nevěnoval už žádnou pozornost, takže jsem je zapomněl. Od začátku jsme psali skladby úplně odlišným způsobem. Tvůrčí proces byl v našem případě vždy spontánní a víc od srdce. Určitě je ale dobré umět číst noty a já bych si přál je znát, ale vlastně mi to nikdy nechybělo. Tvořím po svém a bez not jsem se obešel už přes šedesát let.

V průběhu své kariéry jsi zažil nesčetné množství nezapomenutelných momentů. Nepochybně je jich tolik, že bys na toto téma mohl napsat samostatnou knihu, možná i několik svazků. Mohl bys zmínit alespoň některé z těch, které jsou pro tebe nejvzácnější?

Je to přesně, jak říkáš. Takových byly skutečně stovky. Jsou mezi nimi ale takové, které nad těmi ostatními vyčnívají. Jako třeba moment, kdy jsem se díval do očí mému dědečkovi, když jsme poprvé vystupovali v Royal Albert Hall v Londýně. Byl tak hrdý, protože to je fantastické místo pro klasickou hudbu. S Deep Purple jsme byli první rockovou kapelou, která tam hrála s Royal Philharmonic Orchestra (Královská filharmonie, pozn. autora.), když jsme tam naživo odehráli Concerto Johna Lorda (Live album Concerrto For Group And Orchestra vydali Deep Purple v roce 1969, pozn. autora.).

Odpoledne jsme vešli společně dovnitř a můj děda byl na mě tak pyšný. To byl přesně ten okamžik, na který nikdy nezapomenu. Děda sledoval zvukovou zkoušku, vzal jsem ho do zákulisí a společně jsme se procházeli po pódiu. Rozhlížel se kolem a tohle pro nás oba byla naprosto magická chvíle, kterou jsme společně sdíleli a užívali si ji.

Z toho množství vzpomínek je pro mě opravdu hodně těžké vybírat. Další ze série naprosto výjimečných zážitků pro mě bylo naše první vystoupení v japonském Budokanu (Krytá aréna ve městě Chyiyoda, Tokio, Japonsko, pozn. autora.). Pro mě to bylo seznámení se zcela cizí kulturou, naprosto odlišnou od čehokoli. Rovněž i velká životní lekce v kontextu toho, že jsem se poprvé ve svém životě dokázal objektivně podívat na Anglii zvenčí místo zevnitř a měl jsem tak příležitost pochopit její vnímání z pohledu naprosto rozdílné kultury. Tohle byl skutečný zlom v mém životě a zkušenost, která mi otevřela spoustu nových možností, zejména z hlediska procesu tvorby.

Byl bys rovněž ochoten sdílet některé ze situací nebo okolností, kterým nebylo snadné čelit v průběhu tvé kariéry?

Není v mém zájmu, abych se ohlížel zpět a přemýšlel o tom špatném, co se stalo. Všechno špatné je dávno za mnou. Víš, po každém temném dni zas vyjde slunce, a proto se tím nezabývám. Mluvit o těchto věcech veřejně by znamenalo oživovat špatné nebo negativní vzpomínky. A takhle k životu nepřistupuji. Jsem optimista a dívám se na život z té lepší stránky. Nemá pro mě smysl se takovými věcmi zabývat. Opravdu ve svém životě nepotřebuji negace. Takže nemám zájem o nich mluvit.

Kromě angažmá v Deep Purple, trvajícího už více než čtyři dekády, jsi byl součástí různých projektů a kapel. Jednou ze zajímavých nabídek byla role Ježíše v původní verzi rockové opery Jesus Christ Superstar v roce 1970. Jak ses k této roli dostal? Jaká to pro tebe byla zkušenost zpívat muzikálovou roli?

Nezpíval jsem v muzikálu, jen jsem udělal originální nahrávku a původní interpretační verzi ve spolupráci s Andrewem a Timem (Andrew Lloyd Webber, autor hudby a Time Rice, autor textů, pozn. autora.). Tim Rice mě kontaktoval s tím, že pracují na tomto projektu a zeptal se mě, jestli bych nechtěl zpívat roli Ježíše Krista. Samozřejmě pro mě bylo důležité, o jakou hudbu jde. Pozvali mě, abych si to poslechl. Přišel jsem za nimi do bytu a poslouchal jsem Andrewa, jak hraje na klavír. Tim mi dal nějaké ručně psané texty. Řekl mi, ať to zkusím. Ta melodie zněla opravdu fantasticky. Tim mi řekl, že by chtěli, abych skladbu interpretoval po svém tak, aby byl poznat můj specifický styl. Andrew se ke mně otočil a dodal, ať to tak udělám, ale aby to nebylo příliš za hranou. Byl jsem v té místnosti, ale nezpíval jsem příliš nahlas. Měl jsem z toho skvělý pocit.

Souhlasil jsem s nahráváním ve studiu, které bylo naplánováno hned na další týden. Celé album jsem nahrál za tři hodiny. Odešel jsem ze studia, a to bylo v podstatě vše. Poté jsem se věnoval dalším svým plánům a na celou záležitost jsem zapomněl. Krátce po vydání se deska objevila na prvních příčkách hitparád nejen ve Spojených státech, ale po celém světě. Byla to pro mě obrovská výzva. Hudba byla opravdu skvěle napsaná. Melodie byly komponované tak, že pro mě bylo naprosto snadné a přirozené improvizovat. Všechny byly ve správné tónině, takže mi to kompletně nezabralo moc času.

Celá session byla skvělá a zábavná, a tím to skončilo. Nabídli mi potom, abych s nimi vystupoval živě, jenže to jsem nemohl přijmout kvůli právě probíhajícímu turné s Deep Purple. Nabídli mi rovněž i roli ve filmu, ale tu jsem odmítl. Nepadl mi do oka režisér a nevyhovovalo mi, jakým způsobem byl celý projekt pojatý. Byla pro mě velká čest a bylo nesmírně vzrušující být součástí původní verze tohoto studiového alba. To bylo ale vše, na čem jsem se v souvislosti s Jesus Christ Superstar podílel.

Když jsi odešel poprvé z Deep Purple, byl jsi nějakou dobu členem Black Sabbath. Uvádí se, že ses nejdříve k této nabídce stavěl odmítavě. Čím tě nakonec přesvědčili? Co změnilo tvůj názor?

Měl jsem rok volna. Jeden večer mě Tony a Geezer (Tony Iommi a Geezer Buttler, dva ze zakládajících členů Black Sabbath, pozn. autora.) vzali do hospody a opili mě. Přesně takhle snadné to bylo. Pozvali mě na drink, tak jsem s nimi šel na drink. Potom jsem si už nic nepamatoval. Následující den ráno mi volal můj manažer a ptal se mě, co jsem to provedl.

Nevěděl jsem, co tím myslí a řekl jsem jen, že jsem zašel na drink s Tonym a Geezerem. On na to, že měl právě telefon z kanceláře managementu, kdy mu oznámili můj souhlas s tím, že se stanu dalším zpěvákem Black Sabbath. Řekl mi, že bych měl nejdřív vše probrat s ním, než udělám tak zásadní rozhodnutí. Zeptal jsem se, jestli to bylo špatné rozhodnutí. On na to, že ne, že je to rozhodně skvělé rozhodnutí, ale ať v budoucnu mluvím o takových nabídkách nejdříve s ním.

Takže jsem s nimi nahrál jedno album a absolvoval jedno turné, které trvalo rok. Byla to ta nejdelší party, jaké jsem se kdy účastnil. Bylo to úžasné, byla s nimi obrovská sranda. Myslím, že jsme spolu udělali docela dobrou desku (Born Again, 1983, pozn. autora.). Má nejoblíbenější věc se jmenuje Trashed, protože se jedná o skutečný příběh. Noc předtím, než jsem tu skladbu napsal, byla naprosto bláznivá. Tenhle song jsem psal hned další den s bolestmi hlavy. (smích)

Také bych ráda zmínila tvé vystoupení na velkolepém koncertu Luciano Pavarotti And Friends v roce 2003, kde jste společně zazpívali krásný duet Nessun dorma (Ať nikdo nespí, pozn. autora.), slavnou árii od Giacoma Pucciniho. Byli jste si s Lucianem Pavarottim blízcí? Byl to on, kdo přišel s nápadem společného duetu?

Jednoho sobotního rána jsme seděli doma v Anglii s mou drahou, zesnulou ženou. Najednou zazvonil telefon a ona mi řekla, že se mnou chce mluvit Pavarotti. Zeptal jsem se ho, jak se má a on hned, že si spolu zazpíváme a zeptal se mě, jestli o to mám zájem. Samozřejmě jsem řekl ano, to by bylo fantastické! Zeptal se mě, co myslím, že bychom spolu měli zpívat a sám navrhl Child In Time. Odpověděl jsem, že nechci, abychom společně zpívali tuhle skladbu, že mi to nepřipadá jako dobrý nápad. Zeptal se mě, jaká je moje představa, co bych s ním tedy chtěl zpívat a já odpověděl, ať si spolu dáme Nessun dorma. V telefonu nastalo úplné ticho. Na chvíli se Luciano odmlčel a pak řekl: „Ty se mnou chceš zpívat Nessun dorma? Jsi úplně šílenej magor!“ Nakonec ale souhlasil. Šlo nám to skvěle a hodně jsme si to spolu užili. Po dvou nebo třech letech jsme si to ještě jednou zopakovali.

S Lucianem jsme byli skvělí přátelé. Intenzivně jsme spolu komunikovali před jeho smrtí. Chtěli jsme spolu udělat rockové album. Nebylo by dobré, protože rock nebyl jeho žánr. Luciano byl ale z rockové hudby hodně nadšený. Jednou mi řekl, že na mě žárlí, protože mě slyšel zpívat Smoke On The Water nejméně šestkrát a pokaždé to bylo trochu jiné. Jednou jsem byl v jeho očích více energický, jindy klidnější. Líbilo se mu, když jsme s kapelou dělali v průběhu živých vystoupení změny ve skladbách. Říkal, že v případě jeho slavných árií musel podávat pokaždé identický výkon. Kdyby změnil byť jen nepatrnou část, fanoušci, kritici a média by ho ukřižovali. Jeho výkon musel být vždy naprosto totožný, což pro něj po čase začalo být nudné. Říkával, že je to jako poslouchat pořád dokola jednu a tutéž desku.

Chtěl se mnou udělat rockové album, protože si přál zažít tu svobodu. Nemyslel jsem si, že je to dobrý nápad, ale bavilo mě o tom s ním diskutovat. Takže jsme na toto téma vedli dlouhé rozhovory. Nikdy však nedošlo k tomu, abychom vybírali materiál na desku. Byl prostě jen nadšený z hudby. Taky si myslím, že v pozdější fázi svého života nabyl určité sebevědomí a mluvil o věcech jako svoboda projevu v hudbě a také chtěl být v kontaktu s obyčejnými lidmi. Myslím si, že ve světě opery odhalil určitý element elitní společnosti, ať už to bylo snobství nebo cokoli dalšího. Měl pravdu, ale je velmi těžké tyto věci měnit. Obzvlášť, když má opera tak obrovskou historii a tradici. Býval by rád improvizoval, ale nebylo to možné, protože to je ve světě klasické hudby zakázané. Byl to skvělý chlap! Když Luciano Pavarotti zemřel, měl jsem pocit, že se vesmír zastavil nejméně na den nebo dva. Bylo to prostě neuvěřitelné.

Momentálně probíhá turné k oslavám 55. výročí od vzniku Deep Purple. Mnozí lidé považují toto turné za rozlučkové. Nevím, kde se tohle vzalo, ale četla jsem status kapely, kde se uvádí, že Deep Purple nebudou nikdy avizovat rozlučkové turné. Můžeš to uvést na pravou míru?

Přesně tak, neavizovali jsme definitivně poslední turné a nikdy to neuděláme. Nikdy nebudu avizovat poslední světové turné. Není to způsob, jakým chci ukončit kariéru. Chci skončit, až nebudu schopen dál pokračovat. Potom klidně řeknu, že už to nejde. Poděkuji, rozloučím se a odejdu. Nejde to plánovat. Když vezmu v potaz fakt, v jak dobré formě se kapela momentálně nachází… Je to tak vzrušující! Nemohu myslet na to, že bych měl končit. Jednoho dne ale budu unavený a pak už nebudu mít dost síly. A až ten den přijde, zastavím se a skončím.

Naprosto souhlasím a v tomto ohledu oceňuji přístup kapely. Otravují mě nekonečná „definitivně poslední rozlučková turné“, která nejsou od začátku plánovaná jako poslední. Ve skutečnosti jde jen o marketingový tah a promyšlený obchodní záměr…

Dostali jsme takovou nabídku, aby se prodalo víc vstupenek. Proto jsme vymysleli trik a použili jsme název The Long Goodbye Tour (Nashle zadlouho turné, pozn. autora.). Z naší strany šlo jen o vtip. Ve skutečnosti to není oficiální název turné. Jen to evokuje otázku, jak dlouho to celé bude trvat.

Potom se podivuješ nad inteligencí některých lidí z médií, kteří se pozastavují nad tím, jak je možné, že se turné nyní jmenuje Whoosh a co se stalo s naším rozlučkovým turné? Neměli jste končit? Protože to Whoosh turné je vlastně součástí onoho nashle zadlouho turné. Jde o velmi dlouhé, dlouhatánské loučení a pak to najednou skončí. Každopádně s tebou souhlasím. Vůbec se mi to nelíbí. Rozlučkový koncert, další rozlučkový koncert, a ještě další rozlučkový koncert… Děje se to tak hodně často.

Nedávno jsem viděla vaše vystoupení v rámci festivalu Sweden Rock 2023 a musím říct, že to bylo fenomenální, velmi emotivní a chvílemi dojemné. Můžu potvrdit, že jste ve skvělé formě. Pro mě to bylo poprvé, kdy jsem vás viděla s novým kytaristou Simonem McBridem. Co se pro kapelu nejvíc změnilo po odchodu fantastického a nejdéle hrajícího kytaristy v historii Deep Purple, Steva Morse?

Mockrát děkuji za tvoje komplimenty. Máme velké štěstí, že jsme za ta léta měli v Deep Purple několik fantastických kytaristů. Příchod nového člena pro kapelu vždy představuje změny. Každý člověk je jiný. Je to stejné, jako když obměníš personál v jakémkoli jiném týmu, nebo když se objeví někdo nový v rodině. Pro nás se hodně změnila dynamika v kapele. Víš, Steve byl úžasný. Vše dělal po svém, měl vlastní zázemí a udělal pro nás opravdu strašně moc. Steve umí se svými prsty kouzlit. Ano, byla to velká změna.

S takovou změnou si začínáš uvědomovat více věcí. Nedávno jsem zrovna říkal Rogerovi (Roger Glover, baskytarista Deep Purple, pozn. autora.), že za poslední rok, kdy se k nám připojil Simon, se jako kapela scházíme a chodíme spolu na jídlo mnohem častěji, než tomu bylo v předchozích letech. Myslím tím čas, který tráví společně všichni členové pohromadě. Najednou jsme v tomto ohledu zase jako děti. Vzájemně si užíváme jeden druhého společensky i pracovně rovným dílem. Je to na nás vidět i na pódiu. Pro mě to je naprosto přirozené. Přesně takhle má kapela fungovat. Nejsme jen pět individualit. Jsme staří profíci. Pět chlápků, kteří vzájemně komunikují a skvěle se baví tím, že jsou výzvou jeden pro druhého, tlačí jeden na druhého v tom nejlepším smyslu slova, improvizují společně a naplno si užívají vlastní tvorbu, společná vystoupení a především to, že všichni hrají od srdce. Tohle prostě miluji.

V historii Deep Purple se pravděpodobně nikdy nestalo, že by kapela spolupracovala s některým z věhlasných producentů, jako je tomu v případě posledních čtyř studiových alb, která vám produkoval Bob Erzin. Chtěli jste spolupracovat konkrétně s ním? Jak vlastně vznikla tahle spolupráce?

Tohle je zákulisní záležitost. Stojí za námi fantastická nahrávací společnost Edel Ear Music z Hamburgu. Tamní šéf je náš skvělý kamarád. Vůbec všichni lidé z této společnosti jsou úžasní. Je to nejlepší vydavatelství, se kterým jsem pracoval od dob spolupráce s Virgin Records, když jsem vystupoval se svou kapelou. Rovněž mi tato spolupráce připomíná i období začátků firmy EMI. Je to opravdu fantastické vydavatelství a neustále se vylepšuje. Takže to byl jejich generální manažer Max, kdo nás zapojil do téhle spolupráce. On navrhl, abychom se s Bobem Erzinem sešli a udělali společně album. Tudíž tato spolupráce nevzešla z naší strany. Stalo se tak zásluhou naší nahrávací společnosti, která nás dala dohromady s producentem Bobem Erzinem.

Zmínil jsi skladbu Trashed jako nejoblíbenější z tvé éry v Black Sabbath. Pravděpodobně nelze vybrat jednu konkrétní píseň z obsáhlé diskografie Deep Purple. Můžeš zmínit alespoň jednu, kterou máš nejraději z vaší novější tvorby?

Na mou obecně nejoblíbenější skladbu se mě lidé ptají často a pokaždé dávám jinou odpověď, protože o spoustě věcí přemýšlím každý den jiným způsobem. Kdyby ses mě zeptala včera nebo jiný den, odpověděl bych, že mou nejoblíbenější skladbou je Razzle Dazzle (Album Bananas, 2003, pozn. autora.), a to díky jednomu konkrétnímu verši, kde zpívám, že jsem přišel o jednoho nebo dva kamarády, ale nevím, kam se poděli.

Momentálně ale považuji za svou nejoblíbenější z repertoáru Deep Purple píseň Nothing At All (Album Whoosh, 2020, pozn. autora.). Po textové stránce je inspirovaná přirozeností mé skvělé kmotry. Moc se mi líbí nádherné kytarové party, o které skladbu obohatil Steve Morse. Řeknu ti jedno tajemství. Původně jsem text napsal o jisté irské duchovní bytosti, protože mi svým provedením připomínala irskou hudbu. Tahle píseň v sobě ale měla větší vážnost a hloubku. Takže jsem text roztrhal a začal jsem psát znovu. Nakonec z toho vzešla Nothing At All. No a momentálně je právě tenhle song můj nejoblíbenější.

Píseň Nothing At All mám moc ráda a pokud se nepletu, hráli jste ji na vašem posledním turné. Na aktuálním letním turné jste ji ale ze setlistu vypustili…

Ano, hráli jsme Nothing At All na předchozím turné a jsem si jistý tím, že ji opět zařadíme do koncertního setu. Když hrajeme na letních open air festivalech, koncerty mají odlišnou dynamiku, protože publikum netvoří 100 % fanoušků Deep Purple. Jsou lidé, kteří se na festival přijdou pobavit, užívají si skvělý den, chtějí se cítit dobře, poslouchají rockovou hudbu, popíjí pivo a tančí. Možná chtějí slyšet spíš svižnější, rockovější skladby. Měli jsme v setu dva kousky, které svou strukturou nezapadají mezi typické rockové vypalovačky. Jedna byla When A Blind Man Cries (Machine Head, 1972 pozn. autora.), ta druhá Nothing At All. Došlo nám, že obě v setu nemůžeme nechat. Takže jsme prozatím vypustili Nothing At All, ale určitě ji zařadíme zpět. Pravděpodobně až budeme hrát halové turné. Určitě ale patří k těm, na které se nikdy nezapomene.

Můžeš popsat význam hudby pro tvůj život? Nemyslím jen tvou vlastní tvorbu, ale hudbu obecně?

Hudba je nejzásadnější součástí celého mého života. Když jsem jako malé dítě ležel v posteli, neustále jsem v našem domě slyšel znít hudbu. Poslouchal jsem svého strýce, když hrál na klavír. On byl jazzový pianista. Můj dědeček byl operní zpěvák a zpíval basbaryton. Moje babička byla učitelkou baletu. Takže jsem poslouchal Petra Iljiče Čajkovského a spoustu další hudby dříve, než jsem byl schopen mluvit. Jako malý kluk jsem se stal chlapeckým sopránem v kostelním sboru. Zamiloval jsem se do hudby, harmonie a ozvěn zvuků znějících z kostelů a katedrál. Z hudebních harmonií mi naskakovala husí kůže, bylo to tak vzrušující!

Pak jsem slyšel Heartbreak Hotel od Elvise Presleyho, a tak jsem se dostal k dalším kapelám. Vždy jsem si ale zachoval lásku k harmoniím. Potom mě malinko umírnila láska k soulu, rhythm and blues, blues, orchestrální a sborové lidové hudbě, big bandu a swingu. Jako mladý a divoký kluk jsem se seznámil s tolika různými žánry... Hudba je tak různorodá, což je jedna z těch nejúžasnějších věcí. Nikdy jsem nepochopil, jak někdo může celý život poslouchat stejný hudební žánr. Proto úplně nezapadáme do heavy metalu. Jsme hardrocková kapela, to je jisté. Jak název Deep Purple, tak rockový žánr, jsou hodně flexibilní. To nám v kontextu žánrového vymezení a definice kapely naprosto vyhovuje. Důležitou součástí je rovněž náš typický humor, jenž je přítomen i v naší tvorbě. Třeba skladba Anyone’s Daughter vznikla takříkajíc „na koleně“. Je to taková vtipná, docela ztřeštěná píseň, tak trochu kytarová vybrnkávačka ve stylu country, u které si podupáváš nohou do rytmu.

Co mě v hudbě nezajímá a nijak neovlivňuje, je styl oblékání. Na oblečení mi nezáleží. Hudba je často postavená na módě, ale ta se mění. Snažím se módě vyhýbat, protože jsem si uvědomil, že oblečení, které je podle obecných měřítek nějakou dobu módní, je za chvíli nemoderní. Žádné trendy oblečení v mém šatníku nenajdete. Pro mě je naprosto zásadní hudba samotná, ta je pro mě vším.

Hudba naprosto pohltila celý můj život. Vše vnímám v barvách hudby. Muzika je přítomná úplně ve všem, i v přírodě. Miluji zpěv ptáků. Poslouchám děti, jak si hrají na hřišti. Mohu tam jen tak sedět a poslouchat onen gejzír pro mě těch nejšťastnějších zvuků, ve kterých rovněž slyším hudbu.

O většině věcí přemýšlím v hudebních souvislostech. Přemýšlím o psaní písní a o přínosech textů v kontextu hudby. První věcí, kterou jsem se musel naučit, byl přesvědčivý význam souhlásek a způsob, jakým zacházet se samohláskami tak, aby hlasový výraz citoslovce „ooh“ nebyl používán ve vysokých tóninách. Zkrátka všechny ty technické věci, které se učíme, když se seznamujeme s naším řemeslem před tím, než jej začneme nazývat uměním. Jde o všechny ty důležité maličkosti, které do sebe zapadají, aby z nich vzešel jeden smysluplný celek. Podle toho, jak lidé intonují, je zřejmé, co sdílejí přímo od srdce. Intonace je rozhodně příjemnější forma projevu, než poslech monotónního hlasu. O hudbě bych dokázal mluvit celý den. Hudba je pro mě přirozeně univerzální elixír.