Jan Hammer stál v popředí jazz-rockové revoluce, když spoluzaložil slavnou formaci The Mahavishnu Orchestra. Rovněž byl součástí nástupu elektronické hudby. Jeho unikátní technika hry na klávesové nástroje mnohdy připomíná computerové sekvence. Pointa je především v tom, že on takhle hrál ještě v době, kdy se vše hrálo ručně, a právě bez použití elektroniky. Přestože je jeho diskografie až neskutečně obsáhlá, dokázal si tento jedinečný hudební skladatel a muzikant udržet vysoký standard a kvalitu po celou dobu své dosavadní kariéry. Důkazem tohoto tvrzení je nesčetné množství spoluprací a osobních vazeb se světoznámými ikonami různých žánrů. V následujícím rozhovoru s námi Jan Hammer mimo jiná témata ochotně sdílí několik z jeho bohatých vzpomínek na spolupráci a vzácné přátelství, jež ho přes padesát let pojilo s jedním z nejlepších kytaristů světa Jeffem Beckem. Rovněž se podělil i o vzpomínky na osobní setkání a spolupráce s legendami jako Sarah Vaughan, Miles Davis, Mick Jagger, Charlie Watts, Bill Wyman, Eric Clapton, David Gilmour nebo Tommy Bolin.

Období dětství a dospívání jste strávil v bývalém Československu. Na co nejraději vzpomínáte?

Na své dětství vzpomínám moc rád a těch vzpomínek mám opravdu hodně. Mezi ty nejkrásnější patří prázdniny, které jsem rád trávil v jižních Čechách. Moc rád vzpomínám na krásy Prahy. Nejvíce vzpomínek mám ale spojených především s hudbou. Původně jsem se měl stát doktorem, protože jsme měli v rodině hodně lékařů. Můj otec byl rovněž doktor, ale hudba vše přebila. Hudba se stala tím nejzásadnějším v mém životě. Vybavuji si, jak to vše začalo a jak jsem se postupně propracovával k tomu, abych se stal profesionálním muzikantem.

Vzpomínám si na jeden moment z dokumentu Prvních 7 dní, kdy vaše maminka (známá jazzová zpěvačka Vlasta Průchová, pozn. autora) vzpomíná na vaše skladatelské začátky. Zmiňuje, že jste jako dítě složil svou první skladbu nazvanou 21. Neměl jste prý těch předchozích dvacet skladeb a rovnou jste svou prvotinu nazval 21. Vybavíte si, proč zrovna číslo 21? Má pro vás nějaký speciální význam?

Pamatuji si, že jsem taky složil skladbu číslo 7. Dítě si vymýšlí. (smích) Žádná zvláštní symbolika za tím nebyla. Nešlo o žádnou dvacátou první kompozici, ani nic podobného. Možná jsem u nějakých hudebních skladatelů zahlédl něco jako opus číslo, tak jsem se po nich prostě opičil. To je asi to jediné, co mě k tomu napadá. Žádný Mozart za tím není. (smích)

V roce 1968 jste se přestěhoval do Spojených států amerických, kde jste byl přijat na Berklee College of Music. Dostat se tou dobou na tak prestižní školu zřejmě nebylo pro emigranta z východní Evropy snadné. Jak se vám vlastně povedlo získat stipendium?

Začali jsme na tom pracovat několik let před vpádem sovětských vojsk do Československa. S pomocí našeho rodinného přítele, jímž byl Čecho-Američan Erich Vogel, probíhala korespondence s Berklee. Pracovali jsme na tom od mých týnejdžerských let, takže to nakonec vyšlo. Načasování bylo naprosto perfektní. Časování je v životě hodně důležité. Stejně tak je důležité být připraven, když se objeví taková příležitost. Musíte ji umět správně uchopit a prostě do toho skočit.

Čtěte také dřívější rozhovor s Janem Hammerem pro musicweb.cz: Vždy jsem se snažil přijít se zvukem, který prorazí

Ve stejnou dobu emigroval do Spojených států amerických také muzikant Ivan Král. Setkali jste se někdy spolu?

Myslím, že ano. Vybavuji si, že jsme jednou společně hráli na nějakém koncertě, kde vystupoval s Patti Smith. To už je ale opravdu hodně dávno. On se pohyboval v punku a rock and rollu. Do tohoto světa jsem se nikdy nedostal. Spíš jsem znal jazzové muzikanty, kteří odešli z Československa do Ameriky ve stejnou dobu jako já, a těch bylo taky dost.

V USA jste se velmi brzy etabloval mezi špičku hudební scény a navázal jste množství spoluprací s legendami různých žánrů. První velkou hvězdou byla Sarah Vaughan. Jaké jsou vaše vzpomínky na spolupráci se Sarah? Jaká to pro vás byla zkušenost?

Bylo to krásné. Protože jsem předtím v Praze doprovázel moji mámu, která byla taky jazzovou zpěvačkou, bylo pro mě velice snadné přizpůsobit se někomu, jako byla Sarah Vaughan. Ona byla zpěvačkou na světové úrovni. Tato spolupráce mi hodně dala. Díky tomu jsem se hudebně i kariérně posunul mnohem výš. Se Sarah jsem hrál něco přes rok. Získal jsem díky ní množství skvělých a důležitých kontaktů.

Hrál jste i se slavným Milesem Davisem. Proč tenkrát vlastně nedošlo k tomu, abyste se objevil i na jeho studiovém albu?

Před chvílí jsme spolu mluvili o důležitosti správného načasování v životě, a právě to hrálo v tomto případě zásadní roli. Ovšem úplně obráceně, než tomu bylo ve věci mého stipendia na Berklee. Tehdy jsem byl nováčkem na hudební scéně v New Yorku. Byl jsem čerstvým absolventem Berklee a přesunul jsem se z Bostonu do New Yorku, abych mohl hrát se Sarah Vaughan. Někdo mi zavolal, abych přišel do domu Milese Davise, kde se měl konat konkurz na post pianisty. Pochopitelně jsem tam hned vyrazil. Nahrávání na desku mělo probíhat hned další den v Columbia Studios. S Milesem Davisem hrával výborný klavírista Keith Jarrett. Ten se ve stejný den vrátil z nějakého turné a měl čas, takže se najednou ukázal ve studiu. Dopadlo to tak, že já jsem tam jen seděl a poslouchal. Nebyl jsem ještě natolik ostříleným muzikantem, potřeboval jsem se víc otrkat.

Počátkem 70. let minulého století jste se osobně setkal s Jimi Hendrixem ve studiu Electric Lady. O několik let později, konkrétně v roce 1978, jste nahrál coververzi jeho skladby Manic Depression. Jaké bylo setkání s Hendrixem? Do jaké míry vás ovlivnil jako muzikant a kytarista?

Velice mě ovlivnil. Vlastně tenkrát ovlivnil úplně všechny. V hudbě udělal doslova revoluci. Nahrávali jsme album v jeho studiu Electric Lady v New Yorku. Pochopitelně tam přišel, protože to bylo jeho studio. Poslouchal nás, jak jsme hráli a moc se mu to líbilo. Domlouvali jsme se na společném hraní. Krátce nato bohužel zemřel, takže k tomu nikdy nedošlo. Působil na mě velice dobře. Byl příjemný a uvolněný, velký pohodář. Bylo příjemné s ním mluvit. Neměl nos nahoru ani netrpěl žádnými hvězdnými manýry. Byl to skvělý člověk a muzikant.

Jste spoluzakladatelem úspěšné formace The Mahavishnu Orchestra, v jejíž nejslavnější sestavě jste působil v letech 1971 až 1973. Vaše tvorba byla dost složitá, a přesto lidi fascinovala natolik, že dokázali na koncertech udržet pozornost a vydrželi poslouchat třeba 30 minut dlouhé hudební improvizace. Jak vy osobně si vysvětlujete ten úspěch, kterého se vám tehdy povedlo dosáhnout?

Když jsme se dali dohromady a začali společně zkoušet, netušili jsme, že budeme mít takový úspěch. Za mě to byla kombinace stylů, jež se promítly v muzice The Mahavishnu Orchestra. V naší tvorbě jsou patrné vlivy indické či klasické hudby a jazzové improvizace. Co bylo ale to nejdůležitější, my jsme pořád hráli a zněli jako rock and rollová kapela. Proto jsme mohli vystupovat a udržet se na scéně po boku rock and rollových kapel. Ostatní jazz-rockové formace hrály víc jazz než rock. My jsme hráli hudbu, která zněla jako rock and roll. I se všemi složitostmi a náročnými party, naše tvorba měla pořád ten správný drive a na lidi to fungovalo.

Tehdy ještě lidé nebyli tolik ovlivnění mainstreamovou scénou, předem naplánovanými strategiemi a více si užívali autenticitu v hudbě i v životě…

Ano, přesně tak. Navíc všechno včetně propagace fungovalo úplně jinak. Byznysový aspekt tou dobou ještě nehrál tak zásadní roli jako v současnosti. Hudební vydavatelství ještě neměla tak velkou moc. Postupně ale začala hudební svět ovládat víc a víc. Komerční stránka je podporována více než ta umělecká. Měli jsme velké štěstí, že jsme ještě zažili dobu, kdy byla důležitá hudba samotná.

Za vašeho působení jste s The Mahavishnu Orchestra vydali dvě studiová a jedno live album. Pokud se nepletu, měli jste tehdy rozpracovanou i třetí desku. Proč jste ji tenkrát nevydali?

Vztahy v kapele byly tou dobou už velmi napjaté. Něco takového se děje v každé úspěšné kapele. Nedokázali jsme se už spolu dohodnout. Nevycházeli jsme tak dobře jako na začátku. Byli jsme velice úspěšní, a to nás drželo pohromadě, protože šlo taky o hodně peněz. Hráli jsme velké koncerty. Pamatuji si, že jsme na desce začali pracovat, ale nedokončili jsme ji, protože jsme se koncem roku 1973 rozpadli. Nakonec vyšla až o mnoho let později (The Lost Trident Sessions, 1999, pozn. autora).

Jak jste vnímal potom další formace působící v The Mahavishnu Orchestra po vašem odchodu? Sledoval jste další vývoj a tvorbu kapely, anebo jste to potom už úplně vypustil?

Abych byl upřímný, dost jsem to vypustil. Slyšel jsem nějaké skladby, ale hudebně to nebylo ono. Kapela nepokračovala ve stejném duchu toho, co jsme společně vytvořili.

Po odchodu z The Mahavishnu Orchestra jste se začal věnovat sólové tvorbě a v roce 1975 jste vydal své první sólové album nazvané The First Seven Days. Jaký pro vás byl přechod od týmové práce k projektu, kde bylo vše na vás?

To pro mě byl výborný moment. Ke konci mého angažmá v The Mahavishnu Orchestra jsem nekomponoval žádnou novou hudbu. Koncentroval jsem se pouze na koncertní hraní a improvizace. Ono napětí mezi námi mě úplně zastavilo a nebyl jsem schopen napsat nic nového. Když se kapela rozpadla, náhle se mi otevřely brány do nové dimenze. Najednou jsem měl spoustu nových nápadů. Byla to pro mě velice plodná doba a konečně jsem se úplně uvolnil. Ve stejnou dobu jsem se odstěhoval z New Yorku na venkov. Od té doby tady žiju už přes padesát let. Dá se říct, že žiju napůl v lese. Hodně mi pomohlo neslyšet ruch velkoměsta, kterého jsem měl už dost. Trochu jsem se bál toho, že tady budu osamocený. Přece jen jsem byl zvyklý žít ve městě celý dosavadní život. Prvních dvacet let svého života jsem prožil v Praze a dalších pět let v New Yorku. Život na venkově, kde jsem obklopen krásnou přírodou, lesy a kopci, čistým vzduchem, to vše na mě zapůsobilo tak, že jsem se naplno rozjel a objevil pro sebe úplně nový směr. Spojení s přírodou je z hlediska inspirace a kreativity naprosto úžasné. Něco takového jsem vůbec nečekal a velmi mile mě to překvapilo.

Přibližně ve stejnou dobu jste se seznámil s pro vás hodně zásadním člověkem a fantastickým muzikantem Jeffem Beckem. Vnímáte Jeffa v kontextu hudebního a osobního propojení jako tvůrčí spřízněnou duši? Můžeme vaše vzájemné spojení přirovnat k tomu, co mají mezi sebou dvojice jako Mick Jagger a Keith Richards nebo Jimmy Page a Robert Plant?

Ano, já si myslím, že to je něco podobného. Poprvé jsme se setkali, když jsme byli s The Mahavishnu Orchestra na turné v Evropě. Bydleli jsme ve stejném hotelu a Jeff měl zrovna v ten den narozeniny. S kapelou jsme skončili na jeho párty. Začali jsme si spolu povídat a okamžitě jsme věděli, že toho máme hodně společného. Spojoval nás především zájem o stejné hudební žánry. Už to předznamenávalo, že má další hudební tvorba nebude tak komplikovaná jako v případě The Mahavishnu Orchestra a že bude více přímočará, trochu víc soul a funky a taky víc párty. To znamená hravější ve smyslu, že vás to víc baví. Tvorba The Mahavishnu Orchestra lidi šokovala nebo překvapovala. My jsme chtěli něco pohodovějšího. Rovněž jsme se více přiblížili rockovějšímu soundu. Jeff Beck patřil společně s Ericem Claptonem a Jimmy Pagem k velké rockové kytarové trojce. Jeff měl úžasný styl. Naše setkání nám oběma otevřelo spoustu skvělých příležitostí.

Jeff byl svým stylem, svou celkovou osobností a přístupem na hudební scéně naprosto unikátní. Vždy jsem měla pocit, že jste si vy dva něčím velmi podobní…

Ano, nebylo to jen z mé strany. Myslím si, že jsme se ovlivnili vzájemně. Jeff také řekl, že jsem ho velmi ovlivnil. Dle jeho slov ho velmi ovlivnila moje deska The First Seven Days. Měl jsem z toho velkou radost. Pochopitelně on ovlivnil mě, pokud jde o různé melodické nápady a celkový styl hry. Co bylo na Jeffovi naprosto úžasné, bylo to, že zhruba každých pět let přišel na něco nového. Pracoval na sobě a neustále se vyvíjel. Naprosto úžasně obnovoval svůj styl. V případě mnoha slavných kytaristů to bývá často tak, že objeví nějaký svůj styl a stejně hrají dlouhá léta, v některých případech i celou kariéru. Jeff mě vždy překvapil tím, jak byl vynalézavý. On byl inovátor. S kytarou pracoval neuvěřitelně, jako by byla lidský hlas. To bylo úžasné. Jeff mi byl velice blízký. Bral jsem ho jako svého bratra. Bylo hrozné, co se stalo, že takhle náhle zemřel.

Jeho odchod byl opravdu hodně nečekaný. Když jsem tu smutnou zprávu četla, vy jste byl první, na koho jsem si v tu chvíli vzpomněla…

Děkuji. Naposledy jsem ho viděl v roce 2016, když jsme spolu hráli v Hollywood Bowl. Koncert je dostupný na DVD a Blue ray nosičích, takže se celý záznam naštěstí zachoval. Neměl jsem nejmenší tušení, že už ho nikdy neuvidím. Tohle byl koncert, na který v životě nezapomenu. Vystupoval jsem na mnoha velkých pódiích, ale pokud jde o živé hraní, tenhle koncert je jeden z nejlepších, jaké jsem kdy v životě odehrál a patří k absolutním vrcholům mé kariéry. Celková atmosféra toho místa, jenž je obrovským otevřeným prostorem. Nad pódiem je udělaný takový pool, ve kterém jsou instalovaná krásná světla. To místo je naprosto kouzelné. Fantastický koncert, nepopsatelný zážitek.

Pro Jeffa Becka jste složil několik z jeho největších hitů, které hrál až do konce svého života. Byl především interpret, přesto jeho desky odrážely chuť experimentovat a hudebně se posouvat dál, což jste vlastně před chvílí sám řekl. Jak on sám vnímal tvůrčí proces u desek, kdy nebyl autorem skladeb?

Jeff hrál většinou hudbu, která byla napsaná někým jiným. Byl na to zvyklý a vždy z těch skladeb dokázal vyždímat jejich nejlepší verze. Já jsem mu za ta léta taky hodně přispěl. Třeba skladbu Blue Wind z jeho alba Wired (1976), jsme nahráli u mě v mém domácím studiu Red Gate Studio. Na stejném místě na venkově, kde bydlím dodnes. Ten nápad jsem dal dohromady sám. Vůbec neumím hrát na kytaru. Měl jsem ve studiu malou akustickou kytaru, začal jsem si s ní hrát a najednou jsem přišel s těmi riffy. Jeff nejdřív nevěděl, co z toho vznikne. Potom jsme tu věc začali hrát spolu a vyšlo to úžasně. Ten původní nápad jsem ale dostal, když jsem pižlal na kytaru. (smích)

Když jste pro Jeffa složil nějakou skladbu, dal do toho i vlastní nápady?

Je těžké to takhle analyzovat. Pokud jde o kompozici, skladba byla hotová a on potom onu melodii interpretoval po svém. Prostě bylo vždy zřejmé, že hraje Jeff Beck, čím do každé skladby úžasně přispěl. Potom hrál pochopitelně sóla. Takový byl jeho přínos v procesu tvorby.

V roce 1983 se uskutečnilo turné ARMS Tour v naprosto fenomenální sestavě muzikantů, jejíž součástí jste byl vy, Jeff Beck, Eric Clapton, Jimmy Page, Bill Wyman a Charlie Watts. Myslím, že něco takového by si přál zažít každý rockový fanoušek. Jak na tohle turné vzpomínáte?

S nápadem tohoto turné přišli promotér Bill Graham a muzikant Ronnie Lane. Jednalo se o charitativní koncerty, jejichž výtěžek byl věnovaný na podporu výzkumu roztroušené sklerózy. Byla to úžasná jízda. Měli jsme k dispozici privátní letadlo, které jsme měli celé pro sebe. Byl to Boeing 707, stejné letadlo, které obvykle používali The Rolling Stones. Ty koncerty byly úplně neuvěřitelné. Pokud jde o turné, bylo to nejlepší tour, na kterém jsem kdy v životě byl. Mít možnost stát na pódiu vedle všech těch lidí, které jste před chvílí zmínila, to byla naprostá fantazie. Tahle nabídka přišla úplně nečekaně. Nikdy jsem o ničem takovém ani nesnil. Bylo to šokující, ale člověk si zvykne na všechno a říká si, samozřejmě, já sem patřím. (smích)

Vystupoval jste se dvěma členy veleslavných The Rolling Stones a ještě jste měl to štěstí, že jste se podílel na prvním sólovém albu jejich frontmana Micka Jaggera. Jak vznikla tahle spolupráce?

Je známo, že Mick je velkým fanouškem Jeffa Becka. Když jsme byli s Jeffem v Londýně, párkrát jsme se s ním potkali a mluvili spolu o různých věcech. Jednou, byl jsem u sebe doma tady v lesích za New Yorkem, když mi zazvonil telefon. Byl to satelitní hovor a někdo mi volal z jachty. Byl to Mick Jagger a řekl mi, ať přijedu do Compass Point Studios na Bahamy, kde právě nahrával svou první sólovou desku She’s the Boss (1985). Opět to pro mě byl naprostý šok. Mick byl ve studiu úplně jiný, než jsem si představoval. Pořád měl stejnou energii, jakou znáte z jeho koncertů, když vystupuje na pódiu. Ve studiu a při zkouškách byl úplně stejný. Ani jsme ještě nezačali nahrávat a on stejně jel na 100 %. Mick je hudbě úplně oddaný. Dá se říct, že je hudbou krásně omámený. Choval se naprosto normálně a přirozeně. Je to pohodář a velmi příjemný člověk, který si na nic nehraje a nemá nos nahoru.

Jak probíhal samotný tvůrčí proces? Měl Mick jasnou představu o tom, jak by deska měla znít, nebo bral i názory jiných a nechal si poradit?

Bylo to tak půl na půl. Zkoušeli jsme různé věci, a nakonec z toho vzešlo něco úplně jiného. Nebylo to tak, že by měl stoprocentně připravené, co chce dělat. Byla to jeho první deska bez členů The Rolling Stones, takže zkoušel různé varianty a písně. Vesměs to končilo verzí skladby, do které se dá hrát piano. Měl jsem tam připravené syntezátory. Finální verze alba nakonec obsahovala vesměs základní rockové skladby. Celé nahrávání bylo velmi spontánní.

Ve videoklipu ke skladbě Too Much To Lose se kromě Jeffa Becka objevili také Ringo Starr a David Gilmour. Oni ale vystupují pouze v klipu, nikoli na studiové nahrávce. Kdo přišel s tímto nápadem?

Ano, objevili se pouze ve videoklipu. Byl to takový bláznivý nápad mého manažera. Chtěl, abychom pozvali několik známých osobností, se kterými se znal. Připadalo nám to jako dobrý nápad. Byli jsme velmi mile překvapeni tím, že nabídku okamžitě přijali. Skladba se jim líbila a věděli, že budou v dobré společnosti.

Dalším z umělců, se kterým jste spolupracoval, byl kytarista Tommy Bolin. Přijde mi škoda, že bývá dost opomenutý. Jak jste ho vnímal jako muzikanta?

Tommy byl výborný kytarista. Vidět ho hrát bylo něco neuvěřitelného a naprosto okouzlujícího. On působil tak, že se ani nemusel moc snažit. Potom ho slyšíte a úplně se vám zatočí hlava. Za mě jeho talent nejlépe vyniká na albu Spectrum (1973), což je debutové album jazzového hudebníka Billyho Cobhama, na kterém se taky podílel. Nahráli jsme spolu několik věcí, a dokonce jsem na jedné jeho desce nahrál bicí. Stalo se taky to, že si potom lidé mysleli, že mi Tommy hrál kytaru v některých mých skladbách, ale to nebyla pravda. Ve skutečnosti v těch skladbách žádné kytary nebyly. Pracoval jsem s klávesami tak, že zněly jako kytara. Když jsem potom vydal své první sólové album The First Seven Days, rovnou jsem pro jistotu napsal, že na albu nejsou žádné kytary, aby si to lidé nepletli.

Podílel jste se na množství různých projektů, byl jste hodně vytížený. K tomu jste se ještě vrhnul do tvorby filmové hudby. Jak jste se dostal ke komponování scénické hudby?

První zkušenost s filmovou tvorbou jsem měl ještě v Praze, kdy jsem udělal doslova díru do světa s hudbou k pohádce Šíleně smutná princezna. Tou dobou mi bylo 19 let a bylo to těsně před tím, než jsem odjel do Spojených států. To byla nádherná spolupráce. Postupně se mi začali ozývat lidé, kteří slyšeli mou tvorbu a byli přesvědčeni, že by se mé skladby daly využít s obrazem. Začal jsem dostávat různé nabídky a postupně šlo o stále lepší a zajímavější projekty. Nejzajímavější a komerčně nejúspěšnější nabídka ohledně tvorby filmové hudby pro mě byla spolupráce na seriálu Miami Vice.

Určitě bychom měli rovněž zmínit, že jste za hudbu k seriálu Miami Vice dostal několik ocenění Grammy…

Ano, to bylo samozřejmě výborné. Navíc bylo skvělé i to, že se Crockett’s Theme umístila na prvním místě v Billboard Top 100. K tomu se váže jedna zajímavá historka. Vydali jsme album, které už bylo tou dobou v žebříčku Top 10. Najednou mi zazvonil telefon a na druhé straně se ozvalo: „Ahoj, tady je Henry Mancini.“ Říkal jsem si, jasně, to ti tak věřím. (smích) On to ale nakonec opravdu byl Henry Mancini. Chtěl mi pogratulovat k tomu, že se moje skladba umístila na prvním místě v žebříčku Billboard. On byl přede mnou poslední, kdo se s instrumentální skladbou ocitl na prvním místě. Myslím, že šlo o soundtrack k televiznímu seriálu Peter Gunn. Henry Mancini byl výborný hudební skladatel, který je velmi známý. Henry mě vyhledal a osobně mi zavolal. Byl jsem z toho úplně vedle. To pro mě byl úžasný kompliment. Byl jsem za to moc vděčný.

Původně instrumentální Crockett’s Theme vyšla začátkem letošního roku v nové verzi se zpěvem, na které jste spolupracoval s německým synthpopovým duem The Second Sight. Zaregistrovala jsem, že udělali i remix jedné z vašich novějších skladeb Suite Atmosphere z alba Seasons Pt. 2 (2022). Čím vás zaujali, že jste s nimi šel do spolupráce?

To byla úplná náhoda. Má alba vychází ve Spojených státech. V Evropě mě zastupuje vydavatelská firma, která sídlí v Německu. Stejná firma zastupuje i kapelu The Second Sight. Nápad vzájemné spolupráce vzešel z jejich strany a myslím, že se to povedlo.

Zmínili jsme úžasný koncert Jeffa Becka, který se uskutečnil v Hollywood Bowl v roce 2016. V té době už uplynula poměrně dlouhá doba od vydání vašeho posledního alba. Můžeme říct, že pro vás bylo toto vystoupení jakýmsi nakopnutím k tomu, abyste začal tvořit materiál pro novou desku?

Ne, tohle vystoupení nebylo impulzem pro tvorbu mé další desky. Tou dobou už jsem měl album rozpracované a z poloviny hotové. Pochopitelně ale člověk ožije, když projde tak krásnou zkušeností, jakou byl tento unikátní koncert. Určitě mně to pomohlo a měl jsem ještě větší motivaci desku dokončit, což jsem taky udělal. Album Season Pt. 1 jsem vydal v roce 2018 a jeho druhé pokračování Seasons Pt. 2 vyšlo v roce 2022. Mezitím jsem ještě vydal album Sketchess in Jazz, což pro mě byla trochu změna. Měl jsem nastřádaný materiál, který jsem složil v průběhu let, ale neměl jsem ho dokončený. Byly to vlastně skici, proto jsem to album takhle nazval. Postupoval jsem jako malíř, který si nejprve nakreslí skici a potom dodělá obraz.

Když jste v roce 2018 vydal Seasons Pt. 1, dalo se předpokládat, že pod tímto názvem vyjde i další album. Je Seasons Pt. 2 posledním albem z této série, anebo se můžeme těšit ještě na další pokračování?

To ještě vůbec nevím. Desku jsem pojmenoval Seasons Pt. 1 jen proto, abych si nakopl zadek. Nechtěl jsem příliš dlouho stagnovat a odkládat vydání dalšího alba. Vlastně jsem si tak vytvořil závazek. Momentálně ale nemám nic v plánu. Uvidíme, co se stane dál.

Ještě bych se vrátila k albu Sketches in Jazz (2020), na kterém je skladba Magic Theater. Ta se původně objevila na albu Beyond The Mind’s Eye (1993). Proč jste se rozhodl předělat konkrétně tuto skladbu do jazzové verze?

Celková kompozice včetně akordů a melodie se perfektně hodila k jazzové úpravě. Nejdřív jsem to pojal jako experiment. Moc se mi ta verze líbila, tak jsem ji potom dokončil a použil na tuhle desku, která je vzpomínkou na mé jazzové období. Kdysi jsem si myslel, že budu už navždy jazzovým pianistou. Podívejte se, co všechno se nakonec v mé kariéře otevřelo a přihodilo. Člověk míní, pán bůh mění. Nikdy jsem na nic netlačil a vyloženě jsem nehledal takové příležitosti. Šel jsem s proudem a vše se dělo samovolně.

Na albu Seasons Pt. 2 jste připomněl skladbu pro český film Jméno kódu: Rubín z roku 1996. Otázka ale zní, přijal byste ještě nabídku skládat hudbu pro nějaké české filmy?

Na tuhle otázku vám nemohu dát konkrétní odpověď, jestli ano, nebo ne. Soudě podle toho, jak se momentálně cítím, nemám dostatečně dobité baterky na to dělat tak velké projekty. Pracovat na celovečerním filmu a dělat scénickou hudbu je velmi náročné. Nyní se na něco takového necítím, ale člověk nikdy neví, možná zas dobiju baterky a budu mít chuť vrhnout se do nějaké takové spolupráce.

Na vašich deskách jste převážně experimentoval se zvukem synťáků, piana Fender nebo Moog. Přesto v tom výčtu nevidím tolik varhany typu Hammond. Nelákalo vás někdy zahrát si na ně víc?

V počítači mám k dispozici veškeré hudební nástroje, takže je ani nepotřebuji mít fyzicky. I když jedny staré Hammondky doma mám, ale myslím, že už ani nefungují. (smích) V několika mých skladbách jsou varhany slyšet. Nikoli jako sólový nástroj, ale jako podkres pro harmonie a barvu. Když potřebuji varhany, mohu je získat stejně jako další virtuální hudební nástroje prostřednictvím počítače. Mám k dispozici celou databanku různých nástrojů a zvuků. Nic nepostrádám, když něco chci slyšet, je to k mání.

Nakolik používáte akustické bicí? Nebo preferujete elektrické bicí či kombinujete obojí? Současné zvukové možnosti už jsou dost matoucí a ze studiových nahrávek se to těžko rozeznává…

Vždy jde o nějakou kombinaci. Zvuk bicích není elektrický, používám samply. Výsledný zvuk je zvuk pravých bicích, který docílím kombinováním v počítači.

Ví se o vás, že jste velkým fanouškem EDM neboli elektronické taneční hudby. Kam se podle vás posouvá současná scéna? Čerpáte z ní po zvukové stránce nějaké vlivy?

Ano, některé počiny mám hodně rád. Vždy se mi velmi líbil Skrillex nebo Paul Mark Oakenfold. Během posledních několika let jsem se od této scény už trochu odvrátil. O elektronickou hudbu jsem se v minulosti zajímal mnohem víc, především v období, kdy jsem komponoval hudbu pro Miami Vice. To byla výrazně elektronická hudba. V současnosti mnohem víc poslouchám klasický jazz a klasickou hudbu. Nevím, co se se mnou děje, ale víc se vracím ke svým kořenům.

Čím mě vždy upoutaly vaše písně jsou silné melodie a krásná, monumentálně vystavěná témata. V dnešní poprockové a mainstreamové hudbě takové základní pilíře čím dál víc postrádám. Co si o tom myslíte vy? Čím to podle vás je?

Já to v hudbě postrádám taky a myslím si, že je to velká škoda. Z mého pohledu je to tím, že spousta lidí dělá takzvanou muziku, protože jim technologie umožňují, jak se do toho snadno dostat. Chybí jim ale inspirace. Prostě jen kombinují různé nástroje a zvuky. Na hudební scéně se pohybuje mnoho průměrných lidí, kteří by neměli mít takovou propagaci a podporu, jaké se jim dostává. Nedá se s tím ale nic dělat, protože lidé na jejich koncerty stejně chodí. Hudební vkus mnoha lidí nelze vysvětlit.

Mnozí interpreti současné hudební scény postrádají ve své tvorbě feeling. Bohužel to působí, že se mnozí muzikanti více zaměřují na technickou stránku více než na tu emocionální. Svou roli asi hraje i fakt, že se lidé mnohem méně schází a nahrávají své party každý zvlášť ve svých domácích studiích nebo na počítačích…

Co říkáte je zajímavé a ten feeling do velké míry bezesporu chybí. Často se to takhle opravdu děje. Nemusí být ale vždy špatné, když si své party nahraje každý zvlášť doma. Dělali jsme to takhle několikrát i s Jeffem Beckem. Poslal jsem mu nahrávku do Londýna, on do toho nahrál své části a výsledek zněl jako bychom spolu nahrávali v jedné místnosti, v jednom studiu. Všechno je možné, ale záleží především na tom, kdo je skutečně muzikant a kdo není.

Můžete popsat význam hudby pro váš život? Nemyslím jen vaši vlastní tvorbu, ale hudbu obecně?

Tohle je hodně těžké vyjádřit slovy. Nedokážu si vůbec představit svůj život bez hudby. Hudba je důležitou součástí každé mé zkušenosti a všeho, co dělám. Muzika byla v mém životě vždy ve všem a vždy bude. Hudba je součástí mé DNA.

Váš životní příběh je nesmírně zajímavý. Dokázal jste množství neuvěřitelných věcí. Jste velice úspěšný a uznávaný muzikant. Spolupracoval jste s mnoha světoznámými ikonami. Proč o vás dosud nevyšla žádná obsáhlejší kniha mapující vaši kariéru?

To je jednoduché, protože nechci. Do něčeho takového nemám vůbec chuť se pouštět. Nemám nejmenší zájem mluvit o svých osobních věcech. Své soukromí si velmi chráním. Navíc poskytuji množství rozhovorů, ze kterých se toho můžete o mé tvorbě a mých zkušenostech hodně dozvědět. Vše, co chci sdělit, a to kým jsem, vyjadřuji a předávám prostřednictvím mé hudební tvorby. Hudba je dostupná pro všechny a kdo má zájem, může ji jakkoli analyzovat. Přeji si hlavně, ať se lidem má tvorba líbí.