V bývalém Československu je vaše jméno spojeno s hudbou u legendární pohádky Šíleně smutná princezna. Tu jste stihl ještě dokončit před vaší emigrací. Mohl byste mi přiblížit, jak jste se k této nabídce dostal?

To byla velice dobrá story. Můj tatínek a Bořivoj Zeman byli kamarádi. Znali se dobře a vysedávali spolu často za rohem u nás U Jelínků. Já tam občas také přišel, tak jsme se tam spolu porůznu bavili. V tý době jsem už chodil na AMU na kompozici, a tak nějak přišlo na to, že bych mohl dělat k Šíleně smutné princezně scénickou muziku. Zároveň mělo jít taky o písničky, protože to byl muzikál. A já jsem strašným způsobem vrtal do Bořivoje Zemana. „Musíš mě nechat to udělat, já to umím, já to udělám. Nech mi to." No, oni asi chtěli někoho známějšího, nevím... Nebudu říkat nějaká jména, protože už si na ně ani nepamatuji, ale vím, že jsem do něj tak dlouho vrtal, až na to kývl. Aby se mě asi zbavil. (smích)

Nebylo vám vlastně moc let, když jste skládal hudbu pro Václava Neckáře a Helenu Vondráčkovou, že?

Bylo mi 19.

Po vaší emigraci musím zmínit vaši brzkou a slavnou éru s jazzrockovou skupinou Mahavishnu Orchestra. Jak na toto období vzpomínáte? Jste ještě v kontaktu s jednotlivými členy?

Bylo to krásný. Mám na to jenom dobré vzpomínky. Občas jsem ve spojení s Rickem Lairdem, naším basistou, který bydlí blízko mě u New Yorku, také jsem hrál před několika lety na albu Billyho Cobhama (Drum 'N' Voice 2 z roku 2006, pozn. redakce). Jerry Goodman před několika lety dělal jednu desku, na níž jsem hrál. Takže my jsme spolu pořád trošku ve spojení, ale opravdu nečekejte žádný reunion, jak se říká. To se už nestane.

Slyšel jsem řadu záznamů koncertů Mahavishnu Orchestra, někdy i díky improvizacím měly některé písně délku i kolem neuvěřitelných 30 minut, až se z nich staly takřka úplně jiné skladby. Jak se utvářel váš přístup k těmto improvizacím?

Nejdůležitější věc na Mahavishnu Orchestra byly hlavně improvizace, protože většina z nás přišla z jazzového prostředí. Tam vše závisí na improvizování, které šlo více do rockového prostředí a některé až do indického stylu. Myslím si, že improvizace v dnešních časech je už ale bohužel zapomenutá. Není prostě už tak důležitá, jako to bývalo. Pro mě ale byla vždycky nejdůležitější, protože na ní byl založen celý jazzový přístup. A v podstatě nejlepší improvizace je, když ji dokončíte, tak to musí znít, jako kdyby to už byla skoro samostatná kompozice. To je prostě něco, k čemu míříte, když improvizujete.

V Mahavishnu Orchestra jste byli, co se bohémství a povah týče, dost odlišné povahy a osobnosti. Jak jste spolu vlastně vycházeli mimo koncertování?

My jsme se bavili velice dobře. První dva roky to bylo úžasné a hlavně nám pomáhala hudba. My všichni té muzice úplně propadli, ta muzika byla tak fantastická a v té době tak nová, že nás držela pohromadě. Na chvíli. (smích)

Vy jste se sice v Mahavishnu Orchestra minul s Jeanem-Lucem Pontym, ale zahrál jste si s houslisty, jako jsou Steven Kindler či Jerry Goodman. Máte nějaký zvláštní vztah k houslím?

Mě tehdy překvapilo, že se John McLaughlin spojil s Jerrym Goodmanem a přizval ho do naší kapely. Ale okamžitě se mi to zalíbilo. To bylo něco překvapivého, byl to fantastický nápad. Mám pochopitelně také hudební spojení s houslemi – s lidovou muzikou u nás, českou, moravskou a slováckou. Moje hudba tím byla samozřejmě občas hodně ovlivněná - tou naší lidovou muzikou - a ty housle byly prostě přirozený nástroj.

Právě s houslistou Jerrym Goodmanem jste po skončení Mahavishnu Orchestra natočil v roce 1974 album Like Children, kde je v jedné skladbě (Earth Still Our Only Home) v refrénu slyšet něco jako Naše země. Je tam opravdu český text?

To je pravda. Tak jsem to zamýšlel. Proč ne? (smích) Tady to bylo tehdy ostatně úplně internacionální, ta slova tam opravdu jsou.

Ale ve vaší kapele byli vlastně samí Američané, kdo to tam tedy zpívá?

Jerry a já. Oba česky. (smích)

Přečtěte si také rozhovor s Johnem McLaughlinem: Jsem pyšný, že mladí hrají moji hudbu

V jednom z dřívějších rozhovorů jste uvedl, že jste se setkal i se slavným jazzovým trumpetistou Milesem Davisem. Přiblížil byste čtenářům příběh tohoto setkání?

Když jsem se poprvé přestěhoval do New Yorku, začal jsem vystupovat se zpěvačkou Sarah Vaughan. Tehdy jsem sotva do New Yorku dorazil, a ještě než jsme jeli na společné turné, tak mi zavolali, abych přišel navštívit Milese k němu do jeho baráku. (smích)

To všechno se stalo velice rychle. Jeho kapela se pořád hodně měnila, to bylo v roce 1970 a hrál s ním tehdy Chick Corea, ale když jsme byli u něj doma, tak se tam zrovna zkoušelo. Byl tam John McLaughlin a Miles, tak jsme spolu hráli. Nehrál jsem s ním sice na koncertě, ale zahrál jsem si s ním při zkouškách. Ale jinak jsem s ním byl ve styku, občas s ním mluvil, chodil se také podívat na koncerty Mahavishnu Orchestra. Ale hrál s ním jinak Chick Corea a potom Keith Jarrett. Já jsem v té době právě vystupoval se Sarah Vaughan.

Když jste skončil v Mahavishnu Orchestra, dá se říci, že pro Vás bylo zásadní setkání s Jeffem Beckem. Jak jste se s ním ale seznámil?

Setkali jsme se tehdy v Curychu ve Švýcarsku, když jsme byli s Mahavishnu zrovna na turné a měli jsme jeden den volno. V té době tam byl i Jeff a hrál zde se svojí kapelou a měl navíc narozeniny. Byli jsme ve společném hotelu, a tak jsme všichni skončili na obrovské párty. (smích) S Jeffem jsem si hned velice dobře porozuměl, bavili jsme se o muzice, co bychom rádi dělali, a řekli si, že musíme spolu něco zkusit, protože máme podobný vkus. Potom to pokračovalo a po mnoho mnoho let jsme spolu koncertovali, vyráželi na turné a natáčeli desky.

Zaregistroval jsem, že jste s ním zatím naposledy vystoupil v roce 2016 v legendárním prostoru Hollywood Bowl v Los Angeles. Jaké to bylo?

To si nedovedete představit, jaký to je pocit tam hrát. Je to neuvěřitelné místo. To bylo poprvé asi po deseti letech, co jsem hrál na koncertě. Vážně fantastické. Byla to úžasná situace. Nikdy už na to nezapomenu...

A plánujete s Jeffem ještě nějakou další spolupráci?

Noo... člověk nikdy neví. (smích)

Co vás vlastně na něm tolik zaujalo, že s ním tak dlouho spolupracujete, skládáte pro něj a vystupujete s ním?

První slovo, které mě u něj napadne, je improvizace. On prostě hraje tak, jak si myslím, že by se mělo hrát. Je neuvěřitelně vynalézavý. Vždycky, když ho potkám po několika letech, tak se stylově změní. Objevuje nové věci na kytaře, které nikdo nikdy nezkusil, a to je nádhera. Je to prostě ideální kytarista. (smích)

Vždycky mi přišlo, že Jeff Beck i vy se zvukově hodně přibližujete. Byl pro Vás nějakou inspirací v oblasti zvuku kláves, nebo to bylo naopak?

Myslím si, že jsme oba dělali něco podobnýho a oba se blížili ze dvou stran k jednomu ideálnímu sólovýmu zvuku. Jeho kytara už totiž zrovna nezní jako kytara. Je to takovej určitej hlas, kterej je novej, ale kterej se výborně hodí k improvizaci a je expresivní. Takže si myslím, že jsme jeden ovlivňoval druhýho.

Zaujalo mne, že na některých vašich deskách bylo viditelně uváděno, že na desce není použita žádná elektrická kytara, tedy že všechny zvuky děláte vy. Proč tomu tak bylo?

Když Billy Cobham v roce 1973 dělal svoji první desku, která se jmenovala Spectrum, tak jsem tam hrál já a kytarista Tommy Bolin. Pamatuji si, že když o té desce potom novináři psali, tak byli všichni odvařeni z úžasného kytarového sóla na skladbě Quadrant 4, ale to jsem byl já! (smích)

Takže vám ten úžasný výkon na té skladbě upřeli.

Ano. Když jsem hned potom dělal svoji první sólovou desku, First Seven Days, tak jsem to musel ohlásit, aby si lidi uvědomili, že to dělám já a není tam žádný kytarista, že tam nemám žádného propašovaného kytarového ducha. (smích)

Vím, že to bylo nějak víceméně náhodou, ale jak vlastně došlo ke spojení Billyho Cobhama a Tommyho Bolina při natáčení desky Spectrum?

To já jsem vlastně spojil Billyho a Tommyho dohromady, protože jsem v té době hrával se slavným flétnistou Jeremym Steigem. S tím jsem hrál a jednou jsme se dali dohromady ve studiu Electric Lady, v tom Hendrixově studiu, a dělali jsme nějaké demo věci a nahráli zde mimochodem i moji skladbu Sister Andrea, která potom byla i na Mahavishnu Orchestra. A tam to bylo poprvé, kdy jsem spojil Tommyho Bolina s Billym Cobhamem. Ten se do něj úplně zbláznil, protože Tommy hrál zkrátka fantasticky. Nakonec jsme na jeho sólovou desku utvořili kvartet spolu s Tommym a se mnou.

I později jsem hrál na Tommyho desce, což byla také další velice zajímavá situace. Všechno totiž bylo připravené ve studiu a chtěli jsme nahrávat, ale Narada Michael Walden, náš bubeník, byl v dopravní zácpě v New Jersey a nemohl se dostat na Manhattan. Takže když byly bubny připravené, tak jsem řekl: „Hele, tak pojďme udělat jednu skladbu a na bubny to odehraju já." A taky že jo. Nakonec jsem to odehrál celé sám... Jsem ostatně také bubeník.

To je ovšem dost nevšední kombinace – klávesy a bicí. Co vás k tomu přivedlo?

Zkrátka jsem si kdysi postavil amatérskou bicí soupravu sám tak, jak jsem mohl, co jsem kde našel i v různých vetešnických obchodech, různé staré vojenské bubny... Poslouchal jsem v té době staré americké jazzové desky a vždycky mě nejvíc bavilo hrát spolu s deskou na bicí. A nemohl jsem přestat. Pak mě museli i nutit: „Už musíš zpátky za piano!" A já: „Ještě ne, ještě chvíli bubny." Takže jsem hrál dlouho na bubny i na piano. (smích)

Teď trochu odbočím, v roce 1982 jste hostoval na desce Ala Di Meoly – Electric Rendezvous. Jak vzpomínáte na tuto událost?

Nemám na to nějakou určitou, konkrétní vzpomínku, ale tak každý ví, že Al je fantastickej kytarista. My jsme tehdy byli v Coloradu na horách a tam jsme se zamkli ve studiu. To bylo v Caribou studiu, v soukromém nahrávacím studiu, které patřilo skupině Chicago. Tam jsme se zamkli jen sami dva a bylo to fakticky dobrý, byl to krásný projekt. Dokonce tam potom přijel i Phil Collins nahrát jednu skladbu na bicí, ale u toho už jsem nakonec nebyl.

Prohlédněte si také fotografie z koncertu Ala Di Meoly

A nyní k otázkám kolem zvuku. Na různých prodávaných syntezátorech se dají najít již předdefinované presety pojmenované po vás například jako Crockett Pad či Jan's lead. Jak se díváte na používání takových zavedených zvukových šablon v dnešní době, když vy sám jste začínal na nástrojích bez paměti?

Tehdy to bylo všechno manuální. Musely se otáčet knoflíky. Myslím si, že je to dobrý, že se to dělá, mně to vůbec nevadí. Ale na druhé straně, jestli si lidi myslí, že když si dají jeden preset s mým jménem, budou znít jako já, tak budou velice překvapený. (smích) To není tak jednoduchý. (smích)

Zvukově jste se právě vždy velice odlišoval od jiných klávesistů, sám jste přišel s mnoha originálními zvukovými výrazy na klávesách (například Panova flétna). Jakým způsobem jste nad výběrem zvuku přemýšlel?

Snažil jsem se najít zvuk, který prorazí, který bude znít současně. V té době se mi navíc líbilo, že jsem tomu zvuku mohl ohejbat noty. To prostě piano nemohlo nikdy zvládnout, a tak jsem to zkoušel s různou elektronikou na elektrické piano, ale pak, když jsem objevil minimoog, jsem si uvědomil, že to můžu dělat úplně nádherně přes něj a od té doby to byl můj hlas. Tak jsem si ho našel.

Jste spojen s počátky elektronické hudby nejen svým projektem Beyond the Mind's Eye. Jak se díváte na elektronickou hudbu dnes, když tehdy to bylo bráno za futurismus, a dnes už se běžně všude používá?

Mně se to pořád moc líbí. Pochopitelně se mi to líbí daleko víc než třeba rap, ale nejvíce se mi v poslední době líbí styl zvaný EDM (elektronická taneční hudba, pozn. redakce).

Hrajete na klavír, ale všiml jsem si, že už léta rovněž využíváte čistě klavírní samplery. Vyhovují vám více?

Na klavír hraju občas, ale pokud jde o nahrávání, tak už používám jenom samplery, protože ty už jsou tak dobrý, že klavíru není třeba, znějí fantasticky. A navíc se piano musí furt ladit. Vždycky, když chcete nahrávat, tak je piano rozladěný, a já bydlím tadyhle v lesích a musím pozvat ladiče... Není to tady snadný.

Vaším průlomovým projektem i v oblasti elektronické hudby bylo právě ono album Beyond the Mind's Eye. Jak vlastně došlo k té myšlence spojit vaši hudbu s počítačovými animacemi?

Společnost Miramar udělala tehdy už první díl, který se jmenoval jenom The Mind's Eye. Sbírali různé ústřižky kompjůtrový grafiky, dávali je dohromady a sestříhali to do takových jednotlivých příběhů. Pak se se mnou spojili, protože znali moji muziku, a přišli s nápadem, že bychom mohli spolupracovat na novém projektu pod názvem The Beyond the Mind's Eye, kde by se propojily animace s mou hudbou. Poslali mi obrázky, já jsem k nim něco napsal, pak to nějak sestříhali a stále jsme si to posílali, protože oni jsou v Seattlu a já tady v New Yorku. (smích) Ale dopadlo to výborně, bylo to krásný.

Vaše zvukové experimenty nejen s elektronikou jsou ostatně spojeny i s vaším vlastním studiem Red Gate. Jak jste ho vlastně založil?

Ke konci Mahavishnu Orchestra jsme já a můj kamarád basista, Gene Perla, dali dohromady nějaký prachy a koupili jsme si takovou starou farmu v lesích blízko u New Yorku. Je tu takový velký dům, kde teď, když s vámi mluvím, jsem. Byl tu velký pokoj, taková delší jídelna, kde jsme si postavili nástroje, obalili zdi izolací a bylo studio! (smích)

To bylo první moje studio, kde jsem natočil First Seven Days, a také třeba Blue Wind s Jeffem. A postupně po několika letech, když jsem dělal v osmdesátých letech Miami Vice, jsem měl už dost peněz na to, abych mohl přestavět celou stodolu a udělat tam velký studio, který je už takový pravý. To, co jsem měl v domě, bylo takový domácí.

A jak v něm dnes fungujete?

Je to spíš moje osobní studio. Není to studio, kde by se nahrávalo často. Dělám v něm víceméně jenom já a pak také můj syn, Paul Hammer. Ten má kapelu, která se jmenuje Savoir Adore. A ti tady nahrávaj furt a tvoří krásné věci.

Váš syn se tedy potatil. Vedl jste ho v dětství k hudbě?

To byla taková osmóza. Byl pořád kolem mě, sledoval, co dělám, a samozřejmě se učil na piano. Hraje tedy už dlouho a dobře! Sám se naučil na kytaru a hraje na ni výborně. A ještě ke všemu taky hraje skvěle na bubny, takže když natáčí ve studiu desku Savoir Adore, hraje často na všechny nástroje.

Na obalech vašich alb jsem si všiml, že texty k písním vám psala vaše manželka Ivona. Jaké to je hudebně spolupracovat s manželkou?

To bylo čistě proto, že si rozumíme (smích). Takže to fungovalo. My jsme se potkali na gymplu ve Štěpánský, když nám bylo patnáct. A jsme tady spolu dodnes. A k těm textům. To bylo takový samozřejmý. Ona vždycky poslouchala všechny moje věci, a já jsem s ní o nich i mluvil. Když jsme pak skončili, tak z toho najednou slova vyplynula. Byl to prostě takový organický proces.

A pomáhá vám i dnes?

Nabízí vždycky velice konstruktivní kritiku. (smích)

Jste prostě opravdu celá hudební rodina. (smích) Teď trochu odbočím, ale zaregistroval jsem, že se v posledních letech věnujete i remasterování vašich starších desek...

Nejen to, ale našel jsem také různé staré koncerty, které jsem přemixoval a přemasteroval a mohu říci, že ty dva koncerty, co vyšly, jsou výborný. To byla také moc zajímavá práce. (Jan Hammer Group – Live in New York vyšel v roce 2008, druhý koncert Jan Hammer Group – Live in Dallas vyšel v roce 2014, pozn. redakce)

Po revoluci jste v České republice skládal (nejen) hudbu ke znělkám pořadů pro tehdy vznikající televizi Nova. Jak k tomu vlastně došlo a chodí Vám ještě nějaké nabídky?

Od té doby zatím nic. Ale tehdy to byla výborná doba, kdy jsem pro ně mohl udělat hodně různejch muzikálních věcí. Můj kamarád Petr Vrána pracoval pro Novu, dělal pro ni grafiky a různé vizuální znělky. Byl hlavně úplně vedle z alba Beyond the Mind's Eye, to se mu vždycky strašně líbilo, tak jsem mu řekl, že bychom mohli udělat podobné věci pro Novu, a tak to taky vyšlo. Dělali jsme je nakonec společně 4 roky.

Před dvěma lety jsem v jiném rozhovoru četl, že ještě chystáte novou desku s novými vlastními skladbami. Jak to s ní nyní vypadá?

S deskou to, bohužel, trošku dýl trvá. Chystal jsem se na to, ale pak najdu vždycky ještě něco dalšího, co bych tam chtěl dát. Jde o to, že mám spoustu ušetřených nápadů a motivů, takže vždycky ještě něco přidám. No, moc se s tím párám, jak se říká česky. (smích) Ale bude to už, doufejme, letos. Letos to vyjde. Má už dokonce název. Jmenuje se Seasons Pt. 1.

A jak tedy bude deska pojata? Bude čistě sólová?

To jsem všechno já. Hraju vše sám, tak jako tomu bylo u desek Beyond the Mind's Eye a Drive.

Pokud pominu vaše koncertování v Československu před vaší emigrací s oceňovaným Junior Triem s bratry Vitoušovými, tak jste zde už poté nikdy nevystoupil. Co by se muselo stát, aby vás sem někdo přilákal?

To by mi muselo být 25 let. Můj hlavní problém je, že mám v sobě muzikálně tolik osobností, že nevím, které mé já by mělo přijet hrát. A za druhé, já už také nemohu dávat nějakou kapelu dohromady a zkoušet... Toho už jsem se nadělal tolik, že to už dělat nechci.

Takže novou sólovou desku asi nebudete nijak živě prezentovat...

Ne, definitivně ne.

Aniž bych se vás chtěl dotknout, přece jenom vám letos bude 70 let, znamená to pro vás něco?

Já to vím, že mi bude letos 70, to mi nemusíte připomínat (smích), ale jinak do penze se opravdu nechystám. Nějaká muzika bude pořád, ale nemohu Vám teď říci přesně, co a s kým a tak dále... Nehodlám se ale nijak zastavit.

Děkuji vám za velice zajímavý rozhovor.

Není vůbec zač. Děkuji, nápodobně. Bylo zajímavé takhle si obnovit vzpomínky.