Můžete představit vaši desku WP2 českým čtenářům, Jeffe?

Ano, čeští posluchači se díky WP2 setkávají s mým sedmým dítětem. S druhým, které má matku, co se jmenuje Walking Papers. Je to niterná nahrávka, která zachycuje energii, kterou jsem ani netušil, že ještě během mé kariéry zažiju. Stále si ale zachovává divokost, na kterou jsem opravdu pyšný a jsem rád, že jsem její součástí.

Zvuk vašich nahrávek pojme všechno od zlaté éry hard rocku ze 70. let po grunge. Kdo je vaší hudební inspirací?

Uf… Tak toho je opravdu hodně. Dal bych vám krátký seznam, ale ten by vyšel tak na dvě stránky. (smích) Od Joy Division přes Johnnyho Cashe až po Sex Pistols…

Pro rockové kapely není typickým nástrojem saxofon, ten ale ve vaší sestavě je. Co vás na tomto nástroji fascinuje?

Než se objevila elektrická kytara, saxofon byl vlastně druhým zpěvákem kapely. Je to nástroj, který v jednu chvíli dokáže vyloudit pouze jediný tón a žádný akord. Myslím, že má ale jedinečnou schopnost soustředit se na melodii, které mnohdy jiný nástroj ani nemůže docílit. Mám rád jeho vrčení a ten provokativní zvuk. Miluju saxofon hlavně v kapelách The Stones, The E Street Band a u Toma Waitse. Je to hlas, za který jsem vděčný, že může být součástí naší hudební konverzace.

Vaše nahrávky produkuje producent kapel Soundgarden a Nirvana Jack Endino. Jak jste se s ním seznámili?

Jacka mi po roce 2000 představil můj manažer a natočili jsme s ním první desku Post Stardom Depression. Neměli jsme rozpočet na to, abychom si pronajali studio, takže jsme desku natočili levněji jen s ním v pokoji, kde jsme běžně zkoušeli. Hned pochopil a vnímal naši energii, a podařilo se mu ji zachytit i na nahrávce. Velmi dobře jsem si s ním rozuměl. Občas lépe vystihl mé myšlenky a lépe je předal ostatním hudebníkům, což by bylo bez něj nemyslitelné. Podle mě je jeho nejsilnější stránka v tom, že má schopnost mi klidnou cestou a promyšleně vymluvit různé voloviny.

Na jaké kytary hrajete během svých koncertů nejčastěji?

D'Angelico Shoreline, ‘72 Gibson Black Beauty, která se jmenuje Lovely, Black Gibson 335 Lucille a Guild T100.

Mají vaše kytary nějaký svůj příběh, proč jste si vybral zrovna je?

Lovely jsem získal od mého kamaráda-muzikanta, který na ni nehrál, protože měl v té době dohodnutou spolupráci s jinou společností, která mu nedovolovala, aby vystupoval s nástrojem konkurenčního výrobce.

Jednou večer, když jsem šel na první rande s krásnou ženou, která je nyní moje manželka, ta kytara po zvukové zkoušce zůstala vzadu. Když jsem se vrátil, hlava kytary byla záhadně poškozená, ačkoli neopustila ten večer místo. Do dneška nemám rozumné vysvětlení. Kytara už je ale opravená a my všichni jsme nyní šťastná rodinka.

Někteří muzikanti píšou své skladby během turné, jiní, když vaří nebo sedí na záchodě… Jak to máte se skládáním vy?

Řekl bych, že když jsem sám. Abych se přiznal, vlastně nevím. Pro mě je psaní písní něco jako dát průchod podvědomí a nechat uši, ať poslouchají. Písně jsou všude kolem nás a není těžké je najít. Věnovat se těmto myšlenkám se zdá být pak mnohem těžší, když přicházejí. Takže já píšu pořád a vlastně nepíšu nikdy. Ony se píšou samy, když je necháte, aby to udělaly.

Jak docílíte na deskách zvuku, který zní jako koncertní?

Když nahráváme, vypadá to prakticky stejně, jako když písně prostě jen hrajeme. Je to stejné jako když hrajeme živě, jen trochu víc upocené!

Když odmyslím, že žijeme v digitální éře, stále více lidí si kupuje vinylové desky. Co si myslíte o nové vlně gramofonových desek?

Podle mě lidem chybí ten zážitek. Myslím, že jde více o stereo zvuk než o samotný vinyl, který lidé začínají upřednostňovat, chtějí prožitek. Za všechno se platí a cena písní z celého světa, které máte v mobilu, je chabá kvalita zvuku. Chcete to slyšet v lepší kvalitě? Tak se jděte podívat na kapelu do klubu!

Vidíte nějaký rozdíl mezi různým publikem, kde v průběhu roku koncertujete?

Nejkrásnější věcí je, že fanoušci jsou prostě hudební fanoušci a nezáleží na tom, kde zrovna jste. Takže když se objeví na koncertě, je to ten typ lidí, kteří k životu rozhodně nepřistupují pasivně. Ačkoli se kulturně zdá, že země, které nejsou tolik bohaté, mají neurvalejší publikum, právě oni potřebují mnohem více vypustit páru než ti, kteří prostředků mají více.