Máte spoustu zkušeností ze zákulisí různých hudebních akcí v Česku i ve světě. V čem vidíte největší rozdíl?
Rozdíly jsou markantní nejen z hlediska pořádání akcí, ale i ve fungování hudební branže. I zde se totiž bohužel projevuje česká mentalita. Objevuje se nepřejícnost, soupeření, závist, intriky. Hlavní rozdíly vnímám v přístupu. V zahraničí jsem se nikdy nesetkala s bojkotem, jaký znám u nás. Většinou jsem se s pořadatelem dohodla okamžitě. S mnohými médii u nás někteří pořadatelé nezachází dobře, zatímco jiným se dostává až přehnané exkluzivity. Mnohokrát jsem zažila upřednostňování zahraničních médií na úkor českých. Netýká se to jen médií, ale i fanoušků. U některých akcí se dost divím, že je ještě pořadatelům umožněno dále organizovat akce vzhledem k podcenění bezpečnosti i celkového přístupu k lidem. Nebylo to tak ale vždy. Poprvé jsem se do zákulisí koncertu dostala někdy v polovině devadesátých let, v období návratu klasického rocku a metalu po vlně grunge. Tehdy byla atmosféra na rockové scéně uvolněnější. Lidé se nebrali tak vážně, byl tam větší nadhled i nadšení. Už tehdy jsem měla možnost srovnání, protože jsem hodně jezdila na koncerty do zahraničí.
Dělala jste rozhovory s řadou slavných lidí. Je někdo, kdo z té řady výrazněji vyčnívá?
Je jich několik. Především Ronnie James Dio. Byl učebnicový příklad pravé rockové hvězdy, hlavně co se týká přístupu a obecně lidskosti. Nebylo to jenom díky jeho originálnímu hlasu. Jeho chování k fanouškům a k novinářům bylo na scéně dost unikátní. Vážil si každé podpory a dokázal v davu vnímat jednotlivce. Nebylo to tak, že by mu člověk zavolal, on mu poskytl rozhovor, zavěsil a už si na něj nikdy nevzpomněl. Měl neuvěřitelnou paměť a obrovskou pokoru. Jeden americký novinář mi vyprávěl, že s ním dělal rozhovor v roce 1998. Když se spolu spojili po deseti letech, tak si ho přesně pamatoval včetně jména i názvu média. Já jsem s ním měla skvělou zkušenost v roce 2006 na Rock Hard festivalu. Vystála jsem si několikahodinovou frontu na autogramiádu. Strhla se tam nějaká mela, ochranka odtamtud vyhazovala lidi a Ronnie okamžitě zakročil, aby se k nim chovali slušně, že jsou to jeho fanoušci. Když jsem přišla na řadu, podal mi ruku a zeptal se, jak se jmenuji a odkud jsem. Brala jsem to spíš jako formalitu. O to překvapenější jsem byla, když mi potom při vystoupení věnoval písničku Rainbow In the Dark.
Další osobností je Alice Cooper. Alice je velmi vzdělaný a přirozeně inteligentní člověk s nadhledem a osobitým humorem. V časopisu Hard Rocker jsem s ním měla rozhovor a na titulní stránce byla fotka od našeho fotografa Jana Tatara. Ten časopis se k němu dostal. O pár měsíců později jsem byla v produkci jednoho z jeho koncertů, kde jsem byla zároveň i jako manažerka jeho předkapely. Toho večera mě pozval k sobě do šatny a poděkoval za prostor v časopise i za krásnou titulku. Hodně mě to tehdy překvapilo.
Nesmím v tomto výčtu osobností vynechat ani Roba Halforda. Rozhovor s ním jsem získala díky jeho kamarádovi, který mi ho nakontaktoval. Rob mi zavolal a trpělivě odpovídal na mé otázky. Nebylo to ve stylu „tady máš dvacet minut a hotovo“. Po skončení rozhovoru se sám od sebe zajímal o časopis a velmi mě podpořil.
Je někdo, kdo vás vyloženě zklamal?
Jednou jsem dělala rozhovor s Nickem Holmesem, frontmanem Paradise Lost. Přišla jsem do tourbusu, začali jsme dělat rozhovor a on se ke mně choval úplně bez známky respektu. Byl dost opilý. Měl spoustu nechutných narážek, až jsem v jednu chvíli ten rozhovor zastavila a řekla mu něco v tom smyslu, že jsem na rozhovor byla vyslána, protože redaktor, který má jeho kapelu opravdu rád, nebyl k dispozici. Upozornila jsem ho, že jsem o interview nijak zvlášť nestála a pokud se k sobě nebudeme chovat slušně, nemám problém se na to vykašlat a odejít. Zarazil se, úplně přehodnotil svůj přístup, omluvil se mi a myslím, že z toho nakonec vznikl velmi dobrý článek. Nemohu ale říct, že by mě Nick Holmes vyloženě zklamal a že bych díky tomu zanevřela na celou kapelu.
Nedávno jste spustila nový internetový projekt. O co přesně se jedná?
Jde o portál, na kterém publikuji příběhy a rozhovory v digitální podobě. Nejedná se o klasický formát webzinu, časopisu či informačního webu. Každý příběh má vlastní grafický design, který přizpůsobuji danému tématu či osobnosti. Prostřednictvím příběhů sdílím vlastní zážitky a dovednosti získané díky mnoha různorodým zkušenostem i personám. Stejně jako dojmy z rozličných událostí a recenze na vše, co mě naplňuje, obohacuje a posouvá vpřed. V jedné sekci například zveřejňuji rozhovory s osobnostmi z různých sfér. Začínám osobnostmi ze světa rocku. Například s už zmíněným Ronniem Jamesem Diem. Byla jsem totiž poslední, kdo s ním dělal obsáhlý rozhovor. A i když ho ode mě chtěly odkoupit některé zahraniční časopisy, tak jsem ho neprodala a čekala jsem na vhodnou příležitost, kdy si ho budu moci zúročit sama. A ta chvíle právě přišla.
Čím by se měl odlišovat od jiných portálů o celebritách?
Nejzásadnějším rozdílem je nová sekce, kterou jsem právě spustila pod názvem Komunikace hudbou. Jde o osobní sdělení sepsané prostřednictvím zvolené hudby formou textu, které zpracuji pro každého zájemce takříkajíc na míru. Baví mě být kreativní, a tak jsem si vymyslela vizuální interpretace citací. Z rozhovoru s danou osobností vyberu několik sdělení a prezentuji je prostřednictvím fotografií, na kterých se různě proměňuji a stylizuji podle tématu daného rozhovoru. Od ostatních portálů se liším na první pohled už grafikou a celkovým provedením.
Odlišuji se i svým přístupem. Nevydávám příběhy pravidelně každý den, týden či měsíc. Příběh zveřejním, až když je připravený. Někdy jich mohu vydat více za sebou, jindy může být větší časová prodleva. Jedním z mých cílů bylo vymanit se z tlaků, které jsem zažívala, když jsem vydávala časopis Hard Rocker. Pořád jsem byla nucena řešit nějaké termíny a od toho jsem se chtěla osvobodit. Nepotřebuji se s nikým přetahovat o prvenství či exkluzivitu. Nemusím být první, kdo přináší zprávy. Jde mi hlavně o to, přinášet komplexní a reálný pohled na osobnosti, jejich tvorbu a filozofii.
Portál byl nejdřív v angličtině, českou verzi jste přidala později. Proč?
Měla jsem od začátku v plánu postupně přidávat další jazykové mutace. Začala jsem angličtinou, protože je ve světě nejrozšířenější. Jeden z mých cílů je propojovat osobnosti z různých sfér po celém světě. V Česku i na Slovensku máme mnoho šikovných lidí, o kterých se toho moc neví. A nejde jen o slavné osobnosti. Stejně jako v zahraničí, i my zde máme spoustu person, o kterých se u nás moc nepíše. Českou mutaci jsem spustila o něco dříve, než bylo v plánu, na základě reakcí, které jsem dostávala od známých či od jiných lidí, kteří anglicky neumí.
Jaké osobnosti vás zajímají?
Jsem fanouškem originálů, ne jejich, v mnoha případech nepovedených, kopií. Zajímají mě hlavně příběhy osobností, které se odlišují nebo se staly symbolem určité doby třeba i proto, že byly ve správný čas na správném místě či dokázaly dobře rozvíjet a zúročit vlastní potenciál. Oslovují mě persony se zajímavým životním posláním i úspěšní lidé s dobře nastaveným podnikatelským záměrem. Je úplně jedno, z jaké sféry nebo země pochází. Nemusí se jednat o slavné osobnosti, ráda objevuji nové talenty. Nejdůležitější je zajímavý životní příběh, originalita a záměry daného člověka.
Máte nějaké konkrétní tipy?
Mám už třeba hotové zajímavé povídání se spisovatelem, dobrodruhem a jediným Čechem, který se stal profesorem na Harvardu, Juanem Braunem. Patří mezi osobnosti, které mají kontakty ve vysokých kruzích, avšak nejsou příliš známé široké veřejnosti. Ráda bych taky vyzpovídala některé výjimečné fotografy, jakým je například v zahraničí známý Robert Vano. Další z fotografů je velmi odvážný Jan Šibík. Líbí se mi jeho životní poslání. Fotí nebezpečné situace, uprchlíky, různé katastrofy. Má opravdu neskutečně poutavé fotky i životní zkušenosti. Další osobností je naše známá módní návrhářka, Blanka Matragi. Je to jediná návrhářka, které se podařilo proslavit se v arabském světě. Ona má něco naprosto jedinečného. Fascinuje mě její cit pro detail, pracovitost, jedinečnost a cílevědomost.
Dál zůstanu ještě chvíli u rockové scény v našich končinách. Odmalička mám moc ráda kapelu Tublatanka. V době, kdy tato skupina vznikla, byly uzavřené hranice a nemohli jsme cestovat za muzikou. Tehdy pro mě Tublatanka představovala naději. Působila nadčasově. Svým vzhledem i hudbou se dokázali vyrovnat zahraničním kapelám a odlišit od naší scény. Amerika měla Bon Joviho. Evropa měla Europe a Joeyho Tempestu a my jsme měli Tublatanku a Maťa Ďurindu. Tublatanka je jedna z kapel, která by si zasloužila, aby se o nich více vědělo i v zahraničí. Plánuji kontaktovat Maťa Ďurindu a udělat s ním obsáhlý rozhovor.
