Jak dlouhá cesta byla ze Skotska do Berlína, kde se Ti povedlo proslavit se svojí hudbou na alternativní scéně?

Vyrůstal jsem ve Skotsku, ale pak jsem se odstěhoval do Londýna, protože, jak to bývá ve většině zemí a určitě i v České republice, je tam větší hudební scéna a více muzikantů. A když jdete na nějakou takovouto velkou scénu, myslíte si, že tam najdete věci, které samozřejmě nikdy nenajdete. V mém případě nastal zrovna boom v digitální hudbě, tím pádem se vydělávalo míň peněz a kapely mezi sebou dost bojovaly o peníze.

A to zrovna nebylo to, o čem jsem snil. Proto jsem se přestěhoval do Berlína, který byl hodně odlišný. Byl levnější a takový mladistvější. Dostali jsme příležitosti, o kterých se nám ani nesnilo. Hráli jsme vlastní hudbu a dostávali za ni zaplaceno. Měl jsem z toho pocit, že všechno bylo levnější, ale stále tam zůstávalo hodně ambicí a takové té lásky k muzice. Navzájem jsme si pomáhali. Ten přístup byl skvělý. Byl jsem rád součástí toho všeho.

Bylo to v Berlíně opravdu pro kapelu nebo interpreta ze Skotska jednodušší než v Londýně?

V dnešní době je tolik konkurence. Abyste něco dělala pořádně, musíte, ať už jako muzikant, novinář nebo třeba doktor, ze sebe dostat co nejvíc a udělat z toho střed dění. Protože bez toho není možné se kamkoliv posunout. Částečně i proto, že si musíte udržet svou soustředěnost a dřít na maximum, abyste byli vůbec schopni zaplatit nájem.

To je v Londýně velká výzva. Zkrátka musíte dřít jako mezek, aby vás alespoň nevykopli z bytu. A pak je tu také to, jak se k vám chovají v klubech. Vůbec celkově v Evropě, i tady v Akropoli, jsou všichni profesionálové. Německo je na to skvělé, všechno tam dělají s takovou pýchou. Pro mě je to pak snazší. Ne, že by z Londýna nebyly dobré kapely a nešlo se tam prosadit, jen je mnohem těžší nad všechny vystrčit hlavu. Koneckonců je to o příležitostech, protože jedna může vést k druhé, i když vám nevyjdou všechny sny.

Jaká hudba Tě nejvíc inspiruje?

Hodně jsem se inspiroval v Berlíně. V Londýně je hodně těžké hrát, hrajete tam jednou za tři měsíce, když nejste nějací headlineři. Miluju kapely jako The Beatles nebo The Doors, kteří hráli každý večer, a tak se z nich staly hvězdy. I ten jejich přístup mě inspiroval. Prostě jako muzikant musíš ven ze své ložnice a něco udělat. Je to výborné vzdělání. Samozřejmě mám rád i současnou, moderní hudbu, i takovou, kde ke všemu přistupují s určitým old schoolem.

Vydal jsi dvě desky během jednoho roku. Jak je tohle možné?

Je to o přístupu a svobodě. Když jsem opustil svoji kapelu, která se rozpadla, a vydal se na sólo dráhu, udělal jsem tu chybu, že jsem poslouchal příliš lidí najednou. Jak postupem času dospíváš a vyrůstáš, zjišťuješ, kolik jsi udělal chyb tím, že jsi poslouchal názory všech ostatních. Postupně se naučíš je neposlouchat. Udělal jsem spoustu špatných rozhodnutí. Napsal jsem hodně písniček a doufal, že každý rok vydám jedno album, což není vždy po ekonomické stránce možné. Znám výborné lidi právě v Londýně, třeba kluky, co mixují u Kaiser Chiefs. A takoví lidé mi pomáhali. Ale zase to bylo to, o čem jsem mluvil, příliš mnoho lidí a pak i chyb. Život tě zocelí. Je o tom velmi dobrá hra od Václava Havla. Než jsem sem přijel, četl jsem nějaké jeho citace. To byl opravdu velký člověk, velmi inspirující.

Můžeš popsat svá dvě alba? Bylo to druhé ovlivněno prvním?

Zajímavá otázka. To první bylo nahráno za týden a byl jsem dost frustrovaný. Musel jsem to ze sebe dostat. Je tam zachycena jistá energie z toho, jak je člověk pomyslně zaseknut, zachycen mezi dvěma balvany. Byla to výborná zkušenost. To druhé album se nahrávalo déle a bylo více o meditaci a o osamělých šesti měsících, kdy jsem to připravoval. Opustil jsem kapelu, přestěhoval se do Berlína a psal písničky. Když jsem toho měl dost, šel jsem se projít po městě a do klubů. Taky jsem se opíjel a v těchto stavech jsem si někdy připadal trochu jak Jekyll a Hyde. Z toho se zrodilo album a první song se dostal do první stovky singlů v Německu. Dost dlouho jsem se cítil tak nějak mimo dění a tohle je o tom pocitu i o tom, jak se dostat zpět. Dost z nás často trpí, ale nikomu o tom neříkáme a jen předstíráme úsměv. A takoví lidé moje skladby velmi ocenili.

Odkud pramení spolupráce se Sunrise Avenue?

Je to dost dlouho, kdy jsme se jako nezávislí hudebníci dali dohromady. Trvalo to roky a roky dostat se až sem. Když jsme v lednu jeli první turné snad někde ve Švédsku, kapela byla nadšená. Pak to vyšlo ještě dál. Je skvělé vystupovat spolu s nimi před takovýmto publikem.