Jak se máte v současné době? komponujete, hrajete, učíte nebo podnikáte?
Mám se fajn, nepodnikám, neučím, mým dosud největším dílem je hudba k baletu Everest pro Slovenské národní divadlo. Nejnovější CD se jmenuje Nočná galéria, natočil jsem ho spolu s CD Best of před dvěma roky.
Vaše jméno je pro většinu posluchačů spojeno především s dvěma písněmi: Učitel'ka tanca a Medulienka. Jaký vztah k nim po těch letech máte?
Mám je rád, přeji každému zpěvákovi, aby měl tak známé písničky i po čtyřiceti letech. Samozřejmě mám i dalších tři sta jiných, které bohužel znají už jen fajnšmekři, ale důležitá je zpětná vazba od lidí. Když to funguje, je to úžasné a člověk má stále motivaci něco tvořit.
Pokud ve svém volném čase posloucháte hudbu, jakou nejraději?
Přehrávač a rádio mám jen v autě, nejraději v tichu pozoruji výtvarná díla.
Jak vnímáte současnou jazzrockovou scénu na Slovensku?
Určitě je plno dobrých muzikantů a zpěváků.
Co říkáte na SuperStar a podobné soutěže? Zkusil byste si dělat porotce, jako třeba Pavol Habera?
Neměl bych na to srdce. Vždyť ať se každý snaží, jak umí, jen častokrát ty děcka už mají budoucnost za sebou. Nové talenty je třeba samozřejmě vyhledávat, ale to už tu všechno bylo. Například Bratislavská lýra. Vysílala se v přímém přenosu v Československé televizi, týden trval i mediální rozruch, byla i porota a navíc soutěžili neznámí i známí interpreti s čtyřiadvaceti novými původními písničkami. Dovedete si to dnes představit?
Sám jste vyrůstal v muzikantské rodině. Jaký vztah mají k hudbě vaše dcery?
Myslím, že k hudbě mají velmi pohodový vztah. Však se ani nedivím, vždyť když byly malé, před spaním po pohádce jsem jim musel pustit November Rain od Gun's n Roses. Spolupracují na různých hudebních projektech, ale moc jim do toho nekecám.
O tom, jak vznikl nápad koncertovat se Zelenou poštou, jsme už psali. Hráli jste ji i na Slovensku? S jakým ohlasem, případně můžete-li porovnat s reakcí diváků v Čechách?
Reakce publika jsou velmi podobné, však to byl československý projekt, je to generační výpověď bez ohledu na současné územní rozdělení - doufám, že ne kulturně. O to víc se těším, že v Praze po třech měsících přidáváme další koncert.
Přípravy na společný koncert po tolika letech musely být náročné, především asi časově. Uspořádali jste nějaké společné soustředění?
Tyto skladby ze Zelené pošty jsme nikdy nehráli, takže jsme se to museli naučit. Soustředění je velmi silný výraz, zkoušeli jsme asi deset dní po třech hodinách. Zavřít ve zkušebně jsme se nemohli, protože většina muzikantů kouří - dokonce cigarety, a to bychom nevydrželi, ale naštěstí všichni umíme hrát, takže to šlo. Radim Hladík se k nám přidal před prvním koncertem.
Jaké pocity či myšlenky se vám honily hlavou, když jste se po tolika letech všichni muzikanti zase sešli? Nevrátil jste se alespoň myšlenkami o čtyřicet let zpět?
Jak jsem již poznamenal, nikdy jsme nepřestali hrát, například jako skupina Prúdy, sólo s Marianem Vargou. S Radimem Hladíkem jsme natočili dokonce live album Déja vu. Ale tento koncert je takovým extraktem naší dosavadní koncertní činnosti.
Zvažujete s panem Vargou, Frešem a Hladíkem nějaký podobný projekt?
Možná by to bylo zajímavé, ale zas na druhé straně - nedá se všechno vrátit zpět.
