Poslední deska Racek vyšla přibližně před rokem a půl. Jak to vypadá s novou tvorbou?

Jirka: Hele, dobrý (smích). Tomáš přinesl nějaké nové písně, které stvořil na dovolené, a mně se to líbí.

Tomáš: Bude to jinak.

Jak?

Tomáš: Používám jednu takovou frázi, která to nejvíc vystihuje a je vlastně asi tím jediným, co o tom dokážu říct (smích): Láska, která byla doposud v písních směřována k jedné osobě, k jedné bytosti, se nyní zaměřuje na člověka jako celek.

To zní zajímavě. Co cesta do Indie?

Tomáš: Tam jsme byli s Jirkou spolu. Jirka dostal propušťák z Brna (smích).

Ovlivnila tuhle změnu? Vrátili jste se jako stejné osobnosti, které odjely?

Tomáš: Teď už vím, že každá daleká cesta tě změní. Protože najednou svůj život a svoje problémy, které žiješ doma, vidíš s odstupem té dálky a přijdou ti malicherné. A proto začínám být velkým zastáncem cestování a budu lidem říkat, ať cestují.

Víš co, u nás se lidi bojí, že cestování je drahé. Ale není. Já jsem byl schopný ušetřit jako pasivní telefonní operátor v jedné nejmenované společnosti na skvělou dovolenou, při škole. A navíc my jsme pět týdnů v Indii strávili za dvacet tisíc korun. Tady u nás funguje mamon cestovních kanceláří, které diktují šílené ceny. Ale v momentě, kdy jedeš sama, tak tě to nestojí téměř nic.

Jirka: Všechno to vystihuje jeden citát: Cestujeme do dalekých krajů, abychom tam žasli nad lidmi a věcmi, které doma ignorujeme. Ale nicméně cesta to v tobě nějak probudí a najednou se vrátíš domů a všechno tady vidíš jinak. Ono je to zdravé, protože ti to tak nějak otevírá hlavu.

Přečtěte si také první část rozhovoru s Tomášem Klusem a Jirkou Kučerovským

Zaznamenali jste i nějaký posun v hudební tvorbě?

Jirka: Fenomén inspirace nefunguje tak přímočaře. Není to tak, že kolem tebe přeletí motýl a ty uděláš písničku o motýlovi. Takže to nebylo tak, že jsme přijeli do Indie, slyšeli zvuk citar a začali ho cpát do všech písniček.

Tomáš: No, hochu, ty sis ale citar nekoupil jenom proto, že tam nebyla taková, jakou jsi chtěl. Jinak bys ji už měl (smích).

Jirka: (smích) Dobře, ale s tím jsem tam už jel. Samozřejmě tě všechno nějak ovlivňuje. Ale je různé, jakým způsobem a přes kolik dalších filtrů se to promítne do toho, co děláš. Není to tak, že se ti něco stane a ty o tom napíšeš.

Tomáš: Když už tam jsi, zabýváš se spíš tím, že tam jsi, než že tam chceš ještě něco dělat…

Jirka: Protože, když už člověk jednou je…

Tomáš: …měl by koukat, aby byl.

Existuje něco, co by vás dokázalo zastavit v další tvorbě?

Tomáš: U mě by to nastalo asi v momentě, kdyby osobnost Tomáše Kluse zastínila mou vlastní. Ony náznaky tady již jsou, ale kdybych skutečně cítil, že už ti lidé chodí pouze a jenom na tohohle člověka, kterému jsem posloužil jako základ pro tvorbu jakéhosi ideálu, skončím.

V tomhle třeba hrozně rozumím Landovi. Já nechci hájit jeho proslov a nic, ale když jsem nad tím přemýšlel, přišel jsem na to, že to, že se vzdal své identity Daniela Landy a přešel k identitě Žito 44, je vlastně hrozně pochopitelné. On došel do toho stádia, kdy Daniel Landa nebyl on. To byla mediální bytost.

A já to kolikrát cítím i na sobě. Kolikrát o tobě v tisku a na internetu vyjde něco a ty nemáš tu moc, tu páku říct, že to není pravda. Nebo naopak je něco zkresleného, nebo něco na někoho nějak působí. A on prostě udělal to, že začal znovu. Bohužel to udělal proti filosofii, se kterou do toho šel. On vlastně mediální osobnost usmrtil v médiích a tu novou osobnost oživil znovu v médiích, takže z Žita 44 se opět stala další mediální osobnost.

Jirka: On si vlastně vůbec nepomohl.

Tomáš: Kdyby řekl, že Daniel Landa končí, Daniel Landa už nehraje, a někde na hudebním serveru by vyšla nová deska jakéhosi Žita 44, pak by to bylo správně, pak by to bylo ono. Ale on chtěl udělat příliš mnoho věcí v příliš krátkém čase.

Ale to je věc, která by zastavila i mě, v momentě, kdy by mě má vlastní mediální osobnost předstihla v tom, že bych se v její přítomnosti necítil dobře.

Jirka: Já v téhle rovině nic moc řešit nemusím. Pochybuji, že my coby Tomáš Klus jsme oba slavní. Já nemám ani pocit, že by mě někdo poznával a byl bych jakkoli medializován. Takže u mě nehrozí, že se tím začnu zabývat v závislosti na tom, že budu cítit nějaké takové tlaky. Aspoň si nemyslím, že by se to mělo někdy stát.

Ale myslím si, že s hudbou nepřestanu nikdy. Poslouchám různé věci v okolí. Mám pocit, že jsem se poslední dobou zbláznil a že hudbu začínám slyšet všude. Jsou momenty, kdy se zastavíš a začneš jenom poslouchat a vnímáš realitu zvuků, které tady jsou. To je většinou velice inspirativní. A dohání mě to k tomu, že se začnu asi trošku věnovat studiu zpěvu ptáků.

Tomáš: A to je jádro pudla veškeré duchovní filosofie. To, že existuje zvuk světa, hudba světa. Mniši se k ní dostávají meditací. Oni nikdy neměli v uších sluchátka, ale vnímají hudbu. Dostanou se do stavu, kdy hudbu dokážou slyšet. Viz hluší hudební skladatelé a podobně. Ono to existuje, dokážeš to, je to v tvojí hlavě.

Jirka: Poslouchání a meditování skrze slyšené je strašně snadné, protože pro to nemusíš nic dělat, pokud nespíš. Když chceš být ve tmě, musíš zavřít víčka, ale ke slyšení nemusíš dělat vůbec nic.

Tomáš: Já mám radost, jak se poslední dobou, posledních několik měsíců, ubírá lidské myšlení. Lidi fakt začínají přemýšlet srdcem. Dávají mu prostor.

Začnou slyšet hudbu světa a to se promítá i v rozhovorech v barech. Často se do takových hovorů zaposlouchám a už to není jenom klouzání po povrchu, kde si včera byla a jaké bylo počasí, ale skutečně se začínají řešit vztahy. A to je zásadní, že jsme se svlíkli z kondomů, že jsme k sobě začali mít skutečně blízko. Je to strašně dobré.

Jirka: Ale já mám při poslouchání mnohdy problém s tím, že když se hudebně zaposlouchám do mluveného slova, pak kolikrát přestanu věnovat pozornost obsahu a vypadá to, že vlastně neposlouchám. Nějak se vypnu.

Tomáš: (smích)

Jirka: Já se umím vypínat velice dobře. A to jsem zdokonalil právě loni v Indii. Třeba půl dne jsem nehovořil. Mluvil jsem vážně málo.

Tomáš: Ale přitom nemáš pocit, že by s tebou nebyl. On s tebou je a v momentě, kdy skutečně potřebuješ jeho odpověď, on ti odpoví. Sice je to jenom ano-ne, ale odpoví ti (smích).

Jirka: Ale zase ti dávám možnost tvé vlastní interpretace (smích).

Tomáš: Je to takový spořič (smích).

Tomáši, ty se taky vypínáš?

Tomáš: Já to moc neumím. Teď učím zbavovat se myšlenek, protože jich mám strašně moc a není to zdravé. Protože tvé vlastní myšlenky tě odvádějí od prožívání tady a teď. A já mám pocit, že v momentě, kdy chceš přežít na světě a být šťastná, musíš být jedině a bezpodmínečně tady a teď. Nemůžeš se nechat svazovat minulostí a už vůbec ne plánovat něco do budoucnosti. To je nejhorší, to stagnuješ, nikam nesměřuješ. Zastavuješ se tím, co bude, nebo řešíš, co bylo. Ale co je teď, to je to nejpodstatnější. Filosofie, na které stojí západní civilizace, je, že vše v okamžiku je nehybné. A to je podle mě blábol.

Jirka: Okamžik je zkrátka bodem na lineární čáře.

Proč?

Tomáš: Aristotelova filosofie tvrdí, že v momentě, kdy koukáš na ptáka, jsou to okamžiky, kdy vidíš ptáka, jak sedí. Ale ten pták v podstatě nikdy nevzlétne, protože podle Aristotela je v tom okamžiku všechno nehybné. Takže kdy se stane, že ten pták vzlétne? Které z políček toho filmu je to, kdy pták ještě neletí, ale už ani nesedí?

Lidé zapomínají na to, že v tom jednom okamžiku se děje úplně všechno. Pak je vše teprve kamenné – minulost je kamenná a budoucnost je kamenná. Ta voda, ten prostor, ten vzduch, ve kterém se pohybuješ, je tady a teď. Na to zapomínáme a tím strašně trpíme. Hrozně moc.

Pojďme zpátky na zem. Jak je to s deštěm na tvoje narozeniny?

Tomáš: Na stránkách mám napsáno doslova: na mé narozeniny nikdy ne nepršelo. Je tam spousta negativ, která lidi matou, což je dobře, že negativy lidi matou (smích). A zatím je to pravda. Já jsem se narodil 15. května a lidová pranostika praví, že to je den pochcané Žofky. Takže to je den vesmírem stanovený k tomu, aby pršelo. Nemůžu říct, že za celých šestadvacet let mého života si pamatuju každý rok, ale co jsem si na to vzpomněl, tak zapršelo.

Jirka: Mně se vždycky pletli Pankrác, Servác, Bonifác a Kašpar, Melichar, Baltazar (smích). Ale jedno jsou věrozvěsti a…

Tomáš: On to říkal, že má pocit, že se poslední dobou zbláznil (smích).

Jirka: Ještě Erich, Maria a Remarque (smích).

Tomáš: Mimochodem, to mě úplně dostalo. V české národní hymně je verš Bory šumí po skalinách.

Jirka: Ano.

Tomáš: A víš, co to je? Josef Kajetán Tyl chodil do hospody chlastat s velmi slavným českým horolezcem, jakýmsi Josefem Boryšem. A když psali se Škroupem…

Jirka: Ty jsi debil (smích).

Tomáš: (smích) A když psali se Škroupem Kde domov můj, dali mu tam verš Boryš umí po skalinách. A Boryš potom utekl se svým přítelem Měkoněm, on byl homosexuál. A o něm taky napsali písničku, Už Měkoně vyvádějí.

Jirka: Ano, ano. A Měkoň je vlastně autorem autogeografické písně Vstávaj mi láhore (smích).