Začínal jsi koncertováním v pokoji, kde byli tvým publikem plyšáci, pokračoval jsi v baru, proběhla nějaká SuperStar a teď je z tebe Zlatý slavík. Jaký je to pocit stát na pódiu a vědět, že jsi porazil Karla Gotta?

Tomáš: Nevím. To já fakt nevím. Poslední, co si pamatuju, je, že jsem šel po schodech nahoru na pódium. A pak se ti všechno vypne. Jsi tam, ale moc nevíš, co máš dělat. Vypnul jsem se v tu chvíli, kdy jsem šel na pódium až do koncertu, který se konal druhý den večer. Až tam jsem se zase nastartoval. Do té doby šlo všechno mimo mě. Vůbec jsem to nechápal.

A není to kvůli tomu, že bych z toho byl vyplašený, nebo že bych si na tom naopak ulítnul. Ale spíš je to věc, která mi v kontextu toho všeho, co jsem, přijde tak absurdní, že to mozek vůbec nepobral, že si to nikam nezapsal. Třeba si na to začnu vzpomínat za dvacet let. Pomalu, víš, jako na dětství, na prenatální období. Hlava dolů a tak (smích).

V loňském roce jsi zaznamenal velký úspěch se skladbou Pánubohudooken, kde se vyjadřuješ k politické situaci. Myslíš, že právě tohle byla skladba, která ti vyhrála Slavíka?

Tomáš: Určitě. Ale nebyla to jen ona. Hlavně ale ta písnička není o politické scéně. To je to, co mě trápí. Snažím se všude říkat, že ta píseň není o politicích, nýbrž o člověku, který tady žije. Je mi také vyčítáno, že přenáším myšlenky z hospody do písní. To se dělo hlavně kolem písně Iniciativní. Ale ono to tak je. Já to nezastírám. Mí kritici to přičítají k tomu zlému, ale vždycky jsem to tak dělal. Cokoli, co je v mé písni, je to, co prožiju. Je to záznam něčeho. Takže Pánubohudooken za to hodně může, ale nemyslím si, že to bylo jen ono.

Máš tu píseň ještě rád, když se neustále ohrává dokola?

Tomáš: Já ji neslýchávám, takže mně nevadí. Zpívám ji rád, protože mám rád, když se mou zpívá hodně lidí. Ne proto, že bych se ukájel tím, kolik lidí ji zná, ale tím, že mám rád jakousi pospolitost a jednotu.

V roce 2011 jsi jel po vydání Racka divadelní turné. Líbila se ti tahle jiná, divadelní atmosféra?

Tomáš: Bylo to jiné. Tyhle koncerty v divadlech jsou ještě více besídkové, než jsou koncerty v sálech ke stání. Poněvadž v divadle máš mnohem větší možnost pracovat s pozorností diváka. Je jich tam méně, sedí a v divadle jsou zvyklí, že se nebaví, že se nechávají bavit. Tudíž tam je větší prostor pro diskusi, pro interaktivitu.

Což už na koncertech v sálech kulturních domů, kde se stojí, nejde tak dobře, protože písně už musejí za sebou víc frčet. Nemůžeme si dovolit dlouhé pauzy mezi písněmi, kdy jsme vyimprovizovávali různé scénky a podobně, jelikož pozornost lidí je roztroušená také k baru, mezi ně samotné, najednou uvidíš svého kamaráda na opačné straně sálu a jdeš k němu. Je to normální, ale je to úplně jiné.

A je to zase úplně jiné než na festivalech, kde jsou lidi rozjetí už z předchozích kapel. Ale je super, že naši hudbu můžeme dělat v kterémkoli prostoru. Naše vystoupení nejsou nijak technicky náročná, takže si je můžeme užít i takhle barevně.

Od doby, co jsi jel divadelní tour, se s podobnými akcemi roztrhl pytel. Myslíš, že je to právě onou atmosférou divadla?

Tomáš: Myslím, že to je hodně tím, že divadlo je prostor, který se dá pěkně zaplnit. V tom smyslu, že když nepřijde tolik lidí, interpretovi to nevadí, protože tam je stejně klid. Ale nutno říct, to bych rád zdůraznil, že nápad s divadelními turné měl Richard Krajčo a kapela Kryštof. Ti byli první. A my jsme se vlastně opičili, i když ne úplně chtěně.

Divadlo ti navíc poskytuje svou vlastní atmosféru, kterou vytvořila léta jeho existence a to, že se v něm odehrávají nejrůznější divadelní hry a nechávají tam o sobě zprávy. Je to jako dobrý klub, který je zajetý už dvacet let a ty v něm nemusíš vytvářet žádnou základnu energie. Ta už tam prostě je.

Zatímco když hraješ v lautr novým prostoru, kde před tebou třeba ještě nikdo nehrál, je to celé na tobě. Je těžké vysvětlit existenci takovýchto energetických hodnot, které člověk buď cítí, nebo necítí. Ale hodně záleží na prostoru, ve kterém jsi. A divadla jsou strašně snadný prostor pro hraní.

Turné Ani si nesedejte začalo loni a teď na jaře v něm pokračujete. Proč ten název? Má to něco společného s divadly?

Tomáš: Ono to bylo tak, že když jsme jeli divadelní turné, lidé si stěžovali, že nemohou tančit, že se nemohou pohybovat. Takže jsme jim vyšli vstříc a udělali jsme pro ně turné Ani si nesedejte. A oni teď stojí a stěžují si, že nemůžou sedět. Takže to je takový vzkaz českým politikům: udělali jsme průzkum, že populismus se nevyplácí.

Začínáte na Slovensku a budete tam mít i více koncertů než u nás…

Tomáš: Větší část má Slovensko proto, že podzimní turné na Slovensku mělo jenom asi šest nebo sedm koncertů. Bylo ale úspěšné a nás to překvapilo. A protože potenciál Tomáše Kluse, co se týče nějakého růstu a rozprostírání se, je maximálně možný právě na Slovensku.

A když jsme dostali možnost a nabídku od pořadatelů tam koncerty udělat, využili jsme ji. I když počítáme s tím, že budeme hrát třeba pro třicet lidí. Ale na to se vlastně i těšíme. Bude to zase takový návrat zpátky k tomu, kdy jsme stáli za tou plentou a dívali se, jestli v sále vůbec někdo je.

Čtěte také: Klus jde na dračku. V roce 2012 prodal nejvíce desek

Docela mě překvapilo, že jste vynechali Prahu.

Tomáš: Loni jsme udělali Velkou Lucernu. A teď chceme i tam, kde jsme dlouho nebyli. Ono je to těžké. Máme stránky plné stížností, že nejsme tam a nejsme onde, ale ono nejde vyplnit všechna přání. Takže jedeme jenom tam, kde jsme nebyli, protože jedeme to samé turné. Nicméně v září chceme vydat novou desku a k ní pojedeme turné, kdy se Praze zase ukážeme.

Na turné Ani si nesedejte jste k sobě přizvali ještě dva muzikanty. Honzu Lstibůrka a Petra Škodu…

Tomáš: To jsou ve své podstatě chudáci. Oni nemají co dělat a nám jich bylo líto. Proto jsme je přizvali (smích).

Když jsme spolu mluvili naposledy, říkal jsi, že plánuješ udělat ze svých kamarádů kapelu a udělat na pódiu pořádný humbuk. Je tohle nějaký mezistupeň tvých velkých plánů?

Tomáš: No já si myslím, že tohle už je asi to největší, co chci (smích). Ten bordel tam vzniká, protože oni jsou skutečně blázni. A jsem rád, že lidi cítí, že to není kapela postavená na kšeft, že to jsou fakt lidi, se kterými jdu na pivo. Nemáme žádný přepínací mód. Když vycházíme z backstage na pódium, tak se neděje žádná změna. My jsme na pódiu stejní idioti jako vzadu (smích).

Jirka: Já jsem si akorát všiml toho, že Honza Lstibůrek se hrozně divně tváří, když vyjde na pódium, a těká očima.

Tomáš: Tak to mu vytkneme (smích). Přijde mi zbytečné nadstavovat nad svou vlastní osobnost. Ale to je trend celé západní civilizace, že máš pocit, že musíš být lepší, než jsi. A tím pádem sama sebe neustále popíráš a jenom splňuješ očekávání okolí. Že si tvoje okolí myslí, že bys měla nosit takovéhle hadry, tak je nosíš. Je to hloupost, protože to nejsi ty. Nikdy nebudeš oceněna, pochválena za to, co jsi, protože to odmítáš být. Ta cesta je v tom být tím, kým jsi, a být na to pyšná.

To je to štěstí, uvědomit si to. Nechat to být. Nebrat si nic osobně. V momentě, kdy ti někdo něco vytýká, někdo ti říká, že něco děláš špatně, nebo že dokonce jsi špatný člověk, říká to kvůli sobě, kvůli své vlastní pohnutce, kvůli své zajeté představě tebe. Ty jsi ty tak, jak jsi. A to, co si o tobě myslí někdo jiný, to je jeho věc, to je jeho problém.

A takhle se dělá i valná většina muziky. Já třeba uznávám lidi, kteří neumějí zpívat a přitom jsou zpěváci, ale zpívají o sobě, zpívají sebe. Myslím, že v tom je i naše síla. Nemám potřebu chodit na mejdany a dělat, jak jsem veselý s lidmi, který neznám. Já si mejdany dělám u sebe doma.

Jirka: Když nadstavuješ nad sebe sama něco ve smyslu prezentace lidem a vlastně i v upřímné snaze o nějakou profesionalitu se snažíš nějak sama sebe upravit, zaručeně se dostaneš do prostorů a do míst, kde tahle snaha vyzní křečovitě a divně a neupřímně a legračně.

Zatímco když na to kašleš, můžeš hrát v jeskyni, nebo v opeře a vždycky jsi to ty a vždycky to bude fungovat. Jsi to ty spojující se v reálném okamžiku s reálným prostorem a reálnými lidmi. A ona nadstavba ti nikdy nestojí v cestě.

Tomáš: Navíc když budeš něco nastavovat, nikdy nebudeš v klidu. Furt tě to bude někam hnát. Furt budeš dohánět ideál sebe sama, který splňuje očekávání okolí. A nikdy si neřekneš: ty vogo, já jsem dobrá. Na tom říct si já jsem dobrej, není vůbec nic špatného. Naopak. Akorát okolí má stále předsudky. V momentě, kdy řekneš jo, já jsem to udělala fakt jako dobře, hned na tebe všichni koukají jako na narcise. Samozřejmě to musí mít svou mez. Nemůžeš být jako Klaus, který říká, že všechno na světě udělal dobře.

Vraťme se k novému složení kapely. Hraje se vám takhle ve čtyřech dobře?

Tomáš: Je to zvláštní, s Jirkou jsme hráli čtyři roky sami. Ale je to příjemná změna, protože se do toho můžeš víc opřít. A vlastně i sály, ve kterých se ocitáme, si to žádají. Třeba Lucerna, tam jsme hráli pro tři tisíce lidí. A to už na dvě kytary a dvě a půl hodiny výkonu úplně není.

Jirka: No ale Nedvědi taky hráli pro Strahov.

Tomáš: To je cesta, kterou se chce ubírat Jiří (smích). Zatím je to ve stádiu příprav.

Jirka: Strahov ale není příliš dobré místo. Ono už to tam chátrá.

Tomáš: Koncert Zachraňte Strahov. Jsi svědkem vzniku nového plánu (smích).

Jsem zvědavá, co zachráníte.

Jirka: Pořád je co zachraňovat.

Tomáš: Třeba kosatky.

Jirka: Vylovte vorvaně.

Nevím, jak tohle spojíte s hudbou.

Tomáš: To my taky ne (smích). Třeba budeme všichni příjemně překvapeni.

Jirka: Mám hrozně rád zpěv velryb. Takový to ouuuuuuuuuuu.

Tomáš: Jeli jsme taxíkem a Jirka si tam nechal prášky (smích).

Jak tento veselý rozhovor pokračoval, si budete moci přečíst již zanedlouho.