Koho to napadlo, uspořádat takovéto venkovní tour, když v létě hrajete venku na festivalech?

Jirka: On je to rozdíl...

Tomáš: On se neptal na rozdíl, ale koho to napadlo. Odpověz na otázku (smích).

Jirka: Každopádně je to rozdíl, protože festivalový koncert trvá třeba padesát, šedesát minut, kdežto samostatný koncert trvá déle, někdy mnohem déle. My jsme se vždy potýkali s tím, jaké adekvátní prostředí pro nás zvolit, protože když jsme jeli divadla, tak si mladí stěžovali, že nemůžou hopsat, když jsme jeli kulturáky, tak zase starší nemohli sedět. A venku je to právě takové variabilní, všeobsažné, takže by to mohlo být ideální pro naše vystoupení.

Tomáš: No, začátek byl rozpačitý, ale pak si to ze sebe vysypal teda...

Je nějaké místo, z těch určených pro Konečně venku, kam se těšíte více než na jiné?

Jirka: Já se hodně těším... Ale to vlastně není v rámci toho turné, takže nic (smích).

Tomáš: Já to s tím těšením nemám, já se těším vždycky na koncert a na lidi a je mi to v zásadě jedno kde, pokud to není úplně hnusný.

Jirka: Těšíme se ale na České hrady, tam to máme rádi.

Tomáš: Už tam znáš ty lidi, co to organizují, kteří se vlastně nemění, a už tam jezdíš vlastně jak do školy v přírodě.

Jirka: Je tam krásné prostředí a není to tak velký, u nás přeci jenom... Člověk je šťastný, když si může zahrát před třiceti tisíci lidmi, ale tomu co děláme my to tak úplně nepřísluší.

Tomáš: Člověk si to ale užije, tu energii z tisíců hlav, to je jasný. Otázkou je, jestli jim to máme čím vrátit.

Ty jsi Tomáši řekl, že ses rozhodl svět mentálně retardovaných v rámci turné přiblížit co nejvíce srdcím, která se zdráhají otevřít. Myslíš, že je hodně takových srdcí?

Tomáš: Myslím si že jo, ale řekl bych, že už lidi začínají srdce používat k tomu, k čemu bylo původně určeno. Funguje vlastně jako vysílačka a lidi konečně přelaďují na frekvenci, která může být společná pro velkou spoustu lidí. Mentálně postižení nepotřebují tak jako pomoct od nás, něco naučit, to máme vsugerované my, že jsme ti dokonalí a musíme je učit. Jim jde v zásadě o to, abychom byli tolerantní a pomohli jim se začlenit. Oni nemají důvod být vyčleněni, to jsou lidi jako my, chodí do práce a tak. Navíc ale mají ten obrovskej dar té totální bezprostřednosti, a to mne na tom baví nejvíc. Studio Oáza je pro mne prostě oázou klidu. Tam vejdeš a odhodíš tu masku, se kterou hraješ v běžnym životě, kdy se musíš přetvařovat, nějak vypadat a tak, ale zaklapnou se dveře do Oázy a ty najednou zjistíš, že jsi úplně normální tak, jako třeba doma. Oni ti dají jasně najevo, že je ta hra nezajímá, nejsou pokrytci. Jsou hrozně fér.

To byl původní nápad, jet turné i takhle se Studiem Oáza, nebo se to nějak nabalilo při přípravách?

Tomáš: My jsme to turné měli rozplánované, ale pak jsme právě narazili na Oázu, z čehož já cítím potenciál a vždycky jsem chtěl se propojit, tak jako třeba Aneta Langerová je neodmyslitelně spojena se Světluškou, tak já sem taky toužil mít taky něco, do čeho budu vidět tak, abych tomu definitivně odevzdal svý jméno a beze strachu toho, že ty peníze půjdou někam jinam, než je slibováno. Jsme v době hájení, ale rád bych tu spolupráci prohloubil.

Kromě Jirky a Honzy Lstibůrka s vámi pojede tour i Petr Škoda, který hraje na cajón. Já si dnes zjistil, že to vlastně původně byla bedýnka třeba od banánů, na kterou hráli otroci...

Tomáš: Pro otroky? Fakt? To musíme využít. To jsme vůbec netušili, neznáme historii cajónu.

Je pro vás Petr taky takový jako otrok?

Jirka: No jistě! On je to chudák a my ho navíc trýzníme.

Tomáš: My si navíc ještě všimli, že Petr má malou hlavu, ale kupodivu obrovský obličej. Kdybys viděl zvlášť hlavu a zvlášť obličej, tak to nespojíš. Ale ono to funguje. A já si myslím, že když už ne za hudbou, tak za tímhletím, až bych řekl kulinářským zážitkem, by lidi měli přijít. A navíc je to otrok.

Máte nějaké další nápady na netradiční koncerty? Napadá mne ZOO, plavecký bazén...

Jirka: No, mně by se to líbilo si jednou určovat ta místa, kde hrát, aby to nebyla místa primárně určena pro ty koncerty...

Tomáš: Ono je to skvělý, jenom složitý v dnešní době, že ty věci musíš zaplatit. Nápadů by byla velká spousta, ale my teď přešli na takovou filozofii, že se vzdáváme veškerých sponzorů, protože mám pocit, že tak je to správně, že v momentě, kdy člověk chce tvořit nezávisle a nebýt ničím ovlivněn, tak by taky měl být závislý sám na sobě. O to složitější je ale pak ten moment, kdy přijde super nápad, jeho realizace v podobě financování je hodně náročná. A zase jako zdražovat vstupné, to ne. Ale já si myslím, že i s malými penězi jsme schopni zahrát velké divadlo. Rozhodně je to ve hře, netradiční místa, stejně jako deska, kterou chystáme v září a bude netradiční. Taky mě to láká hodně.

A v září deska už vyjde? A jak bude netradiční?

Tomáš: V září začneme točit, tak uvidíme, kdy to dotočíme, no. Nikam nespěcháme, protože nepotřebujeme vánoční trh, prodat co nejvíc desek. Chceme udělat desku, za kterou si budeme stát a budeme na ni pyšní. Jednak se na ní rozvinou takové praktiky, které jsme začali zkoušet...

Jirka: Hmm, to zní skvěle (smích).

Tomáš: Já změnil i přístup z textového hlediska, práci s textem, spíš v rámci nějakého experimentu, protože mne zajímala přímočarost, než jako ta alegoričnost těch věcí.

A pořád v češtině ale...

Tomáš: Česky pořád no. I témata se proměnila, už to není o scházení se s dívkou nebo tepání do nějakého společenského problému. Zkrátka se chci zajímat o lásku a člověka jako celek. A jsem hrozně zvědavej na všechny reakce, co přijdou. Myslím si, že to spektrum reakcí bude dost velký.

Teď máte festivaly, Konečně venku tour, to na podzim na nějaké koncerty čas nebude, že?

Tomáš: To nebude.

Jirka: To už tak prostě bývá no, budeme pracovat na desce a na koncertování čas nebude. Ale pak zase už bude (smích).