Do jaké míry dokumentuje nové album váš život tady v Brightonu v roce 2012?

Tvůrčí proces při skládání alba je takový, že si nejprve stanovím datum, kdy s psaním písniček začnu, takže v tu chvíli nemám nic. Není to tak, že mám stohy not, se kterými přijdu do pracovny. Začínám absolutně od nuly. Vlastně jsem měl zápisník, který pro mě zařídila holka ze Sydney. Sehnala mi tenhle zakázkový notes, protože mě slyšela stěžovat si na to, že se zápisníky zavírají. Tak jsem si ho vzal s sebou do studia a začal skládat. Jak se ukázalo, tenhle notes byl nezbytnou součástí nahrávacího procesu. Stal se jakýmsi strážcem celého skládání, protože jsem písně psal jenom do něj.

Vždycky jsem měl tendenci svoje singly probádat ze všech možných úhlů pohledu, takže mám mraky stránek rukopisu, na kterých lze pozorovat, jak se skladby formují. Když dozrají do uspokojivé fáze, přepíšu je na svém psacím stroji a vlepím do knihy. Jeden svazek tak obsahuje celé anatomie písní, které jsou velmi silně spojeny s místem, kde byly napsány – tedy v pracovně v Brightonu.

Jak se obsah notesu promítl do skladeb?

Než jsme šli skutečně do studia, zkoušeli jsme si dvakrát nebo třikrát společně zahrát, jakoby zajamovat. Teď nemám na mysli přehrání songů, ale prostě že si my tři, nebo čtyři společně sedneme a jen tak jamujeme. Naše působení se v jednom okamžiku střetnou a já a Warren (Warren Ellis, člen The Bad Seeds – pozn. red.) si to poslechneme, vyhodíme z toho devadesát procent věcí a ponecháme části, u kterých jsme si jistí, že mají nějaký potenciál. Ty použiju jako základní linky skladeb, které mohou posloužit svou atmosférou pro písňové texty. Pak už se jimi nezabýváme, dokud nevkročíme do studia, nesedneme si a neřekneme si: tak a teď je čas na tenhle song, je založený na tomhle, tohle jsou v zásadě akordy. A pak ho natočíme.

Některé skladby alba, jako třeba Higgs Boson Blues, nebyly precizně navržené až do konce, než jsme je nahráli. Nikdy jsem ji nepřezpíval celou, protože každá píseň má svoje vlastní dobrodružství – jak po textové, tak zvukové stránce. Je to proces pomalého budování. Smyslem je nechat ji plynout samospádem k zajímavému rozuzlení a ne ji zničit dvoj- nebo trojnásobným zkoušením. Hudebníci prostě jen zpívají a ani nevědí, o čem zpěv v každém případě je. Mám hromady písňových textů, které vybrušuji až samotným zpěvem. Mít smysl pro dobrodružství a spontánnost je při nahrávání nejdůležitější.

Když začínáte pracovat na novém albu, co rozhoduje o tom, že nahrávka bude pro The Bad Seeds a ne Grinderman?

Všechno, co vytvářím, dělám na míru konkrétnímu projektu. Není to tak, že bych si řekl: ach, tahle je grindermanovská. A dal ji stranou do doby, než budeme dělat Grinderman. Takhle to u mě nefunguje.

Na albu lze vypozorovat zastoupení mnoha ženských postav. Máte pocit, že v něm převažuje ženský úhel pohledu?

Ano, album má mnoho ženských aspektů, ale ne úplně kvůli tomu, co jsem do něj vložil, jako spíš co jsem z něj vyřadil. Napsal jsem hrozně moc materiálu pro Grinderman, jako třeba Bunny Munro, což byly výhradně mužské, neurotické a sexuálně výbušné záležitosti. Snažil jsem se proto hledat další témata. Skládání textů je v určitém slova smyslu druh erotické masáže, protože se pohybujete v imaginárním světě. Je to proces přeměny, kdy se soustředím jenom na jednu věc. Takže ženské hledisko tam určitě je.

Mají postavy vašich písní reálnou předlohu?

Řekl bych, že představují zkrátka mě samotného, a pokud píšu o mojí ženě – což dělám dost často – nevím o ní nic. Trávím s ní spoustu času a ona zase se mnou, ale nejsem si jistý, jestli máme ponětí o tom, co se děje uvnitř toho druhého. Myslím, že se to ani nesnažíme zjistit. Když skládám o své ženě, buď o ní píšu z mého úhlu pohledu, nebo věci popisuju z její perspektivy. Ale jsem to pořád já převlečený za ni. (zasměje se) A takhle to funguje u všech písní: účel je přenést se do smyšleného světa, proměnit se z toho, co jsem, v něco jiného.

Líbí se vaší ženě, že v téhle podobě součástí vašich singlů?

No to je smlouva, je to tak? Faustovská dohoda mezi spisovatelem a múzou: na vztahu není nic posvátného, koneckonců sdílí se všechno. Můžete být možná v některých písních zvěčněn, ale každý malý posvátný okamžik se rozplyne stejně jako písně. Nahrávku si zamilovala, nikdy předtím jsem ji neviděl tolik rozrušenou hned od provní chvíle něčím, co dělám. Neuvěřitelně ji to ovlivnilo, je na přebalu alba.

Jak jste přišli k titulní fotce nosiče?

Ta fotka na přebalu je totální haluz. Nebylo to něco, co jsme plánovali. Moje žena měla nějaké focení s Dominique Issermann, francouzskou fotografkou, s níž nás pojí skvělé přátelství. A práve ona tento snímek pořídila. Manželka si zrovna převlékala modely a byla nahá, když jsem vstoupil – fotili totiž v mé ložnici. A Dominique řekla: „Otevři támhle to okno.“ Takže jsem šel, otevřel ho a ona udělala cvak cvak a pak řekla: „A teď běž do hajzlu.“ A jak jsme tak procházeli Susieny (Caveova manželka – pozn. red.) snímky, najednou přišlo takové to: wow, tahle fotka se fakt povedla. Je úžasná, to je cover!

Pilotním singlem tohoto alba byla skladba We No Who U R: píseň i lesní videoklip působí docela nepřístupně…

Víte, já opravdu nechci – a u tohoto singlu obzvlášť – přesně definovat, co jsem vším skutečně myslel, když jsem ho psal. Věděl jsem, koho mají znázorňovat ti malí ptáci, co jsou zač zmíněné stromy a podobně. Ale postupem času se význam posunul, hodně se otevřel a rozšířil, stal se zajímavějším svou nejednoznačností. Vím, že vám toho o smyslech moc neříkám, ale ne způsobem: hej, my víme, kdo jste a máme v plánu vás najít a dostat. Má to mnohem širší symboliku. Video je existenciální záležitostí a můžete si z něj vzít, co uznáte za vhodné.

Existuje nějaké další video k We No Who U R, kde je možné vidět, jak redigujete svoje písňové texty?

Nechat si zredigované texty byl můj nápad, takže to, co můžete vidět na YouTube, je skutečný text psaný na psacím stroji ve chvíli, kdy opravdu nahrávám. Proto ta přeškrtaná slova. Požádal jsem své umělecké oddělení, jestli by ty texty mohlo přepsat bez pasáží, které reálně nezpívám, a někdo navrhl, že by bylo fajn ponechat nežádoucí části tak, aby je šlo po bližším zkoumání zpětně přečíst. Měl jsem námitku, že se pak lidi budou neustále ptát: Hej, a proč jsi neřekl tohle a proč jsi neřekl tamto? Ale proces úpravy textu je při psaní naprosto nezbytný.

Na začátku jste říkal, že album je silně ovlivněno studií samotného procesu psaní. V jakém okamžiku tohoto procesu přichází na řadu korektura?

Například u Higgs Boson Blues jsem vystříhal velké množství původního textu a neudělal jsem to dřív, než jsem si sedl ke klavíru. Obsáhlý materiál jsem nejprve přehrál celý, zazpíval si ho a tipuju, že první myšlenka byla: Jak je ten song dlouhý? Proces redigování nastává v době, kdy je čas zahrát skladbu znovu, což trvá doslova třicet vteřin. Řeknu si: dobře, pic, pic, pic a vyhážu tohle a tohle a tohle. Fakt nemám ponětí, co z toho vzejde, proběhne to rychle. Takový je můj způsob práce – intuice. Později si to poslechnu a říkám si: páni, to je zajímavé, nebo: to je ale tajemné. Skládání v každém případě spočívá z velké části v konfrontaci, ve vrstvení jednotlivých odlišných obrazů. Tenhle trochu partyzánský způsob úprav docela dobře funguje.

Líbí se mi váš smysl pro humor v textech: zaujala mě pasáž o kurzech bdělosti pro řidiče, manžele a mořské panny v Mermaids…

Skutečně jsem podstoupil řidičský kurz ostražitosti. Slavně jsem zdemoloval svoje auto nárazem do policejního radaru na nábřeží. Stal jsem se na nějakou dobu vyvrhelem Brightonu kvůli tomu, že jsem sundal rychlostní kameru. A tuším, že jsem na tom bdělostním výcviku psal tenhle singl místo toho, abych se ho snažil udělat!

Představuje Jubilee Street skutečnou stejnojmennou ulici v Brightonu?

Upřímně, myslel jsem, že Jubilee Street je úplně jiná ulice! (smích) Spletl jsem to. Pak jsem zjistil, že Jubilee Street je ta ulice s Carluccio´s (síť restaurací nabízející pravé italské pokrmy – pozn. red.) a knihovnou, a opravdu se neshodovala s tou, kterou jsem si představoval. Takže by se slušelo říct, že Jubilee Street je smyšlená ulice a zjevně taky ta, kterou stoupá chlápek, co měl ubohou aférku, ať je to, co je to, s vydělávající dívkou. Nesnažte se hledat podobné dobrodružství v pravé Jubilee Street, jinak se asi hodně zklamete. (smích)

Obohacují se vzájemně vaše vedlejší tvůrčí projekty a samotné psaní textů?

Mám určitou potřebu zkoušet něco, co jsem nikdy předtím nedělal. Jako psaní scénáře, které začalo stylem: Jo, zkusím to a napíšu scénář. Vyzkoušíte to a pak zjistíte, že vám to jde, a jste z toho nadšení. A pak napíšete další a řeknete si: OK, už vím, jak se to má dělat, a najednou přijdete na to, že jste kurva dobrý scenárista. (smích) Odpoutá vás to od skutečné práce, což jsou Bad Seeds. Zkusíte něco jiného, aby vás to přivedlo zase zpátky. Pracoval jsem na filmu Země bez zákona, který ve finále sebral spoustu času – tolik energie, spoustu bitev s tolika různými lidmi a tolika replikami – že jen tak si sednout v pokoji s chlapy z Bad Seeds, hudebníky, kteří se baví úplně jiným způsobem, přáteli, kteří nemají nic jiného na programu než jen skládání hudby – to je taková úleva. To se nedá popsat. Člověku to přináší opětovnou radost do hraní, řekl bych.

Jak velký vliv má Warren na zvuk vaší produkce?

V současné době pracuju s Warrenem na všem, co se týče hudby. A je to právě tahle zvláštní spolupráce v celkem pozdní části života, která je, obzvlášť pro mě, neskutečně plodná. Je pro mě velká čest mít v tomhle období skladatelské kariéry někoho, s kým můžu pracovat, kdo může přinést něco nového a opětovně otevřít obzory. Je to dar z nebes.

Jsem a vždycky jsem byl spolupracovník. Pokaždé jsem pracoval tímhle způsobem, ale nikdy ne tak intenzivně jako s Warrenem. To, co vložil do nahrávky, je ohromné. Všechny texty psal se mnou. Ale odkud bere všechny ty zvuky, je tajemstvím pro všechny. Dost možná je to v určitém slova smyslu záhadou i pro něj (smích), protože když se ho zeptáte: Co to je?, nevypadá na to, že by to věděl nebo vám to řekl. Ale jeho smyčky jsou mimořádné. Organické, nikoliv elektronické, a velmi, velmi výživné a promyšlené.

Co vám dávají živé koncerty?

Vůbec celé živé vystupování je další možností, jak se stat někým jiným, než ve skutečnosti jste. Baví nás to, ať to děláme jakkoliv. Vyjít na stage a stoupnout si před celý ten dav, cítit ho – je to intenzivní pocit trvající velmi krátkou, ohraničenou dobu, který po skončení zmizí. Převtělením se do někoho jiného, lepšího, podstupujete vyčerpávající přeměnu noc co noc. Na konci dne se pak chcete jen dívat na televizi (smích) a nezabývat se ničím z toho, nezabývat se sebou. Soustředit se neustále jen na sebe je na turné skutečně těžké.

Je složité po všech těch letech a patnácti albech ve vaší režii vybrat skladby, které zahrajete naživo?

Je potřeba skládat s vědomím, že skladby budete hrát naživo, a snažit se zabránit jakémusi  ztuhnutí písní. Některé můžete nechat žít – jsou písně, které hraji naživo více jak třicet let jako Mercy Seat. Můžu ji na koncertě vytáhnout kdykoliv a je jedno, co právě hrajeme, nebo se chystáme zahrát. Na Mercy Seat je správná chvíle vždycky. Ostatní písně umírají a umírají velmi rychle. Zda mají onu přidanou hodnotu zjistíte, až když je zahrajete naživo. Takže nacvičujete třicet singlů a skončíte s patnácti naživo.

Letos jste vyprodal mnoho koncertů. Potěšil vás zájem o turné k Push The Sky Away?

Lidé jsou nadšeni, že Bad Seeds znovu koncertují. Po vystoupeních je skutečně poptávka. Vlastně jsme tím byli hodně zaskočeni. Moc si tyhle věci neuvědomujeme, jsme opravdu ti poslední, kdo si uvědomují, jaký vliv mohou mít na ostatní. Ačkoliv se mluví o zmrtvýchvstání živé muziky vůbec, v dnešní době je skutečně těžké vyprodat koncerty.

Jsou písně na albu seřazené tak, aby vyprávěly příběh?

Poskládání singlů vedle sebe bylo mnohem jednodušší, než na ostatních nahrávkách. Skladby byly přirozeně provázané, což vyšelo najevo až při samotném nahrávání. Neurčitý abstraktní příběh je ale skutečně spojuje. Může za to především ucelená atmosféra alba. Na konci to vyznívá především jako deska, kterou pustíte a vstoupíte do ní. Postupujete ve sledu skladeb a vtáhne vás to do nového, jiného světa, ze kterého vás propustí poslední píseň.

Novinku jste vypustili i ve formě gramodesky. Prahnete po tom poslechnout si nové album starým, tradičním způsobem?

Dlouhohrající desky mívaly čtyři hlavní písně, což bylo skvělé. Kolem prvního a posledního singlu každé strany se nacházely nejsilnější skladby a zbytek uprostřed byla obyčejně vycpávka. Nerad bych podle toho třídil písně na mém albu, ono se to ukáže poslechem samo. Ale tahle nahrávka je zastaralá v tom slova smyslu, že skladby navzájem posílují svou pozici a odkázují jedna na druhou, až se časem projeví, že je nezbytné desku poslouchat jako kolekci písní.

Nick Cave od A až do Z: Přečtěte si výživný profil zpěváka

Myslíte, že mají lidé stále kuráž poslechnout si desku od začátku do konce?

Velmi silná je myšlenka singlové písně, protože se týká bezprostřední současnosti. Lidé prostě jdou a hledají uveřejněnou píseň, cokoliv, co visí na YouTube, nebo jinde. Už se tolik nezajímají o album jako celistvý výtvor. Když můj manažer nahrávku poprvé slyšel, okomentoval to slovy: „Takže vy čekáte, že lidi si sednou na čtyřicet minut a tu desku si poslechnou.” Odpověděl jsem: „Ano.” A on pokračoval: „OK, tak na tom budeme muset zapracovat.” Ale byla to pro něj výzva. Výzva ohlížející se na respekt k onomu albu – to podruhé už nevznikne, čas na jeho realizaci už vypršel.

Vystoupení Nicka Cavea a jeho kumpánů The Bad Seeds budeme na slovenském festivalu Bažant Pohoda sledovat stejně jako celý nabitý program, který mezi 11. a 13. červencem představí v areálu trenčínského letiště třeba ještě Atoms For Peace, The Smashing Pumpkins, Kaiser Chiefs nebo Bloc Party. Zůstaňte naladěni!