Juwano, co pro Vás znamená Praha?

Praha je zlatým městem v srdci Evropy. Je to hlavní město malé země, která představuje New York, LA i Washington v jednom, v obchodě, zábavě i v politice. Protože je Praha dobře situovaná uprostřed Evropy, všechno, pro co se nadchnu, není pro mne nikdy tak daleko – klidná krása české přírody nebo různost dalších evropských měst. Ať už se vydám po známých cestách do Ameriky na západ nebo objevovat exotiku Asie na východě, Praha je pro mě domácí základnou.

Svou kariéru jste započala gospelem. Jak je pro Vás tento žánr důležitý?

Začínala jsem se zpěvem v kostele a vyrůstala jsem právě s gospelem, což je hudba lidí. Je jednoduchá a tak se každý může přidat a zazpívat si nějakou část. Gospel sjednocuje, dokáže povznést a je velmi silný. V tomto žánru jsou skladby více o otevřenosti a ochotě, která vychází ze srdce, aby vyjadřovaly ty nejhlubší pocity duše. Gospel hodně ovlivnil můj přístup k muzice jako takové, ke zpěvu i ke skládání.

Narodila jste se ve Filadelfii, ve Spojených státech. Jak jste se z tohoto města dostala k blues přes gospelové písně do střední Evropy?

Blues vzniklo z gospelu. V roce 1999 jsem vystupovala s popovou skupinou Double Deckers a poté krátce s Aftermath, kteří měli více alternativní přístup a chtěli, abych zpívala a psala písničky. O rok později jsem se stala frontwoman kapely Tony´s Blues Band, která hrála především bluesové standardy a cover verze kapel jako Rolling Stones. Hráče na harmoniku, Charlieho Slavíka, jsem poznala v roce 2009 a on mi představil bluesové jamy, kde hostoval. Jamovat a trávit čas s jinými bluesovými muzikanty, s některými starými známými, někdy zase s úplně novými, se mi zdálo prostě správné. Cítila jsem se, jako bych šla na party, zapojila se do hluboké konverzace s lidmi, kteří mi mají co nabídnout a které zajímá, co jim řeknu já. Nikdy nezapomenu na ten pocit odlehčení, který jsem tento den cítila.

Opravdu jsem nevěděla, co vlastně chci zpívat a tak jsem poslouchala klasické bluesové nahrávky a umělce, kteří mě posunovali dopředu. Vybírala jsem si takové, kteří perfektně seděli k mé osobnosti, k mému temperamentu i hlasu. Objevila jsem to, co hrála stará paní na piano v kostele, když jsem byla ještě dítě. Byly to časy, kdy blues bylo jen gospelem zpívaným o nedělních večerech v zakouřených barech juke joint a jak řekl Ray Charles, zpívali Oh Baby místo Oh Lord. Nalézat, vytvářet a zpívat tuto hudbu je pro mě jako vrátit se domů.

Můžete představit svou hudbu posluchačům, kteří nevědí o blues tolik, ale v budoucnu by se mohli stát Vašimi příznivci?

Lidé, kteří navštěvují mé koncerty, velmi často říkají, že z nich odcházejí nabiti pozitivní energií, protože má muzika je dobré blues. … Znáte ten pocit, když se smějete něčemu, co vás dříve rozplakalo? Znáte, jaké pocítíte štěstí, když namísto pocitu smutku a hořkosti se cítíte chytřejší a víte, že jste nyní na lepší pozici, ale ne navzdory tomu, ale kvůli tomu. Blues, která píši, vyprávějí o nepřemožitelnosti duše. Není to jen o tom vytrvat, ale projít danou situací a přejít na druhou stranu. O tomhle se nedá jen tak mluvit, ale zpívat o tom a oslavovat to v písních, protože jde pouze o tu sílu. Jsme tak silní, ale netušíme to, dokud se nesetkáme s blues.

Shrnula bych to takhle. Když jsme v rámci Prague International Blue Night 3 předskakovali Micku Taylorovi, po skončení ke mně přišel český mladík a řekl: „Bylo mi smutno, ale pak jsem uslyšel váš hlas a teď se cítím mnohem lépe.“ To je důvod, proč zpívám!

Jaký je Váš názor na českou bluesovou scénu? Je dobrým příkladem evropského blues?

Bluesová scéna zde je velmi malá, uzavřená skupina převážně českých muzikantů, skalních fanoušků, zvědavých návštěvníků a turistů. Turisté z celého světa přicházejí, aby si užili trochu legrace, protože spojují blues se slovem „Yeah!“ („Yeah!“), tleskáním do rytmu, připravují se k tanci bez jakékoli myšlenky na to, kdo je právě pozoruje nebo co si o nich myslí.

V jiných zemích Evropy je bluesová scéna více podporovaná fanoušky, sdruženími, nahrávacími společnostmi, agenturami i médii, díky jejichž propagaci se blues hraje nejen doma, ale jejich kapely vyjíždějí hrát i do zahraničí. Toho je možné dosáhnout pouze díky organizované podpoře místních bluesových nadšenců.

Jaké jsou odlišnosti na Vašich koncertech mezi českým a zahraničním publikem?

Z mého pohledu jsou čeští posluchači konzervativnější a rezervovanější. Jsou tak rezervovaní, že jsem kvůli tomu napsala píseň J´s Juke Joint. Takhle skladba je moje pozvánka a také má výzva k publiku nečekat a pořádně si hudbu užít. Všichni každý den těžce pracujeme a pak musíme uchopit jistý okamžik, všechno ostatní nechat být a spokojeně si užít alespoň tu chvilku.

Zahraniční návštěvníci přijdou a už po třech, čtyřech skladbách se uvolní. Na druhou stranu české publikum hodně často čeká až do té doby, než řeknu: „A tohle je poslední píseň večera,“ a najednou se něco změní a oni si závěrečnou skladbu užijí, stoupnou si, tancují, zpívají, křičí: „Ale ne! Tohle že už je konec? Ne… počkej, já se bavil, ale, ale… Ne! Nechoď ještě nikam. JESTĚ JEDNO!“ (smích)

Můžete mi říct více k Vaší desce z roku 2010 – Ten After Ten – kterou jste nahrála s kapelou Tonny´s Blues Band?

Ten After Ten je deska s deseti písněmi, kterou jsem natočila jako oslavu deseti let působení v této kapele. Napsala jsem vlastní texty k šesti skladbám, které Tonny ještě předtím nahrál. Je tam také jedna instrumentální Lucy´s Blues, kterou napsal kytarista Karel Bárta pro jeho tehdejší přítelkyni a zbývající jsou cover verze původně od The Beatles, Elmore Jamese a Tonnyho.

Jak se Vám s kapelou pracovalo?

Jak už jsem řekla, potom co jsem zpívala stále gospel, náhle jsem se stala bluesovou zpěvačkou v této kapele, kde jsem se toho hodně naučila. Jednou z nejdůležitějších věcí, co jsem se naučila od Tonnyho, je, jak mluvit s publikem. Současně mi Tonny pomohl najít spojnici mezi základními nahrávkami blues a moderní hudbou a hard rockem jako jsou AC/DC. Tonny se stal důležitou postavou české bluesové scény už dávno a je opravdu velmi těžké najít bluesového muzikanta, který si s ním ještě nezahrál!

Když se nahrávalo album, pracovala jsem s Janem Karesem, saxofonistou a klávesistou, který skládal melodie pro Tonnyho skladby a pak jsem je otextovala. Jeho nádherné melodie mě vždy hodně inspirovaly a hned jsem věděla, jaké texty se k nim budou hodit. Například It Goes Wrong nebo A Long Way to Go. Tvůrčí práce s ním při nahrávání mého zpěvu byla pro mne nesmírně přínosná.

Na podzim roku 2012 jste vydala nové album – The Blues Keeps You Alive. Můžete mi říct, co vlastně název desky znamená a proč jste zvolila zrovna tento?

The Blues Keeps You Alive byl původně inspirován jménem festivalu, pro který byl vytvořen – český Šumperk Blues Alive.

Charlie mi přinesl beat od Bo-Diddleyho k této písni a nemohla jsem přijít na to, jak s tím souvisí a nechtěla jsem ho použít. Byl tak tvrdohlavý a stál si za tím, že je beat dobrý a tak jsem si ten groove pustila a stále ho opakovala, uklízela jsem při tom, myla nádobí a přemýšlela. „Blues Alive. Blues. Alive. Blues Alive? Jak mě může blues udržet při životě?“ Při mytí nádobí jsem si najednou vzpomněla, jaké to je projít si těžkým bolestným obdobím a myslela jsem na momenty zklamání v mém životě i na jeden okamžik, kdy jsem si konečně přísahala, že mě bolest ze ztráty prostě nesmí zlomit, ale přesto se mi to tehdy stalo. Potom jsem umyla poslední skleničku a začala jsem psát příběh, jak mě blues udržuje na živu.

Na festivalu jsme představili nové album a vybrali jsme tuto píseň jako titulní.

S českým hráčem na foukací harmoniku, Charlie Slavíkem, Vám to jde hudebně skvěle dohromady. Jak vypadaly přípravy na natáčení?

Spolupracovalo se nám velmi dobře, protože jsme oba silné osobnosti a doplňujeme jeden druhého. Charlie zná mé silné stránky i ty limitující a přicházel s nápady asi na polovinu alba, které mi skvěle seděly. Oba jsme na album přispěli stejným dílem a na všem jsme se domlouvali. Když jsme s něčím nesouhlasili, jeden se pustil do práce a přesvědčoval toho druhého tak dlouho, až jsme se nakonec shodli. Žádná skladba se nenahrávala, aniž by s tím jeden z nás nesouhlasil. Naštěstí pro nás, Charlie byl natolik vnímavý, že od samého začátku zval klávesistu Jana Kořínka jako našeho producenta, který vždycky zachovával chladnou hlavu a dokázal nás udržovat v klidu. Na pravidlech jsme se oba s Charliem ihned dohodli. Mezi skladbami se nevyskytla žádná komplikovaná. Pouze jednoduchá stará bluesová škola, každá píseň dobrá, tvrdá a syrová, žádná, jak se říká, nemastná neslaná.

Na albu jste se kromě zpěvu podílela také na textech a částečně jste skládala i hudbu. Co vznikalo prvně? Slova, potom melodie nebo se to vyvíjelo pokaždé jinak?

Tohle opravdu záleží na každé skladbě zvlášť. Některé písně jsou inspirované mými zkušenostmi, takže jsem nejdřív vyjádřila své pocity. Takových příkladů je na albu hned několik – Never Say I Love You, Please Don´t Make Me Late, Yeah, Daddy, This Bed Ain´t Big Enough a Last Night Memphis. K nim vznikly nejprve texty, a pak se hledal ten správný groove, aby se přesně vyjádřil význam těchto slov.

V ostatních případech to bylo opačně. Někdo mi přinesl starý old-schoolový riff, abych na něj napsala text. Charlie mi donesl melodie ke skladbám The Blues Keeps You Alive a Juke Joint. Někdy jsem úplně změnila slova, aby se ke skladbě více hodila. Honza (Jan Kořínek pozn. red.) natolik změnil groovy v mé originální Just Can´t Get You Out of My Bed, že už nezachycovala tu správnou náladu, ale zvuk byl natolik hravý, funkový, že vnikla rázem píseň Silly Boy.

Někdy se také stane, že oboje vzniká v jeden okamžik zároveň. Skladba Cookin´ Out Doors je odpovědí ženy jednadvacátého století na původní skladbu Come on in My Kitchen bluesmana Roberta Johnsona. Zatímco píseň I Don´t Miss You je příkladem, kdy se skladba napsala v podstatě sama a kdy slova i hudba vznikly jakoby zázrakem současně.

Je pro Vás důležitější zpěv nebo samotný text?

Zpěv. Protože někdy nemá slova žádná, jen vyplňuje melodii. Pro mě je nedůležitější všechno vyjádřit hlasem, což je tak silné, že se to dá nejlépe vyjádřit zpěvem. Je to pocit, tón, barva a tempo, co dává skladbě tvar.

Co je pro Vás největší inspirací při psaní textů?

Bolest. Zmatek. Smutek. Zklamání. Frustrace. Podráždění. Mrzutost. Velmi emotivní skladby odpovídají tomuto stavu.

Psaní skladeb je pro mne očisťující záležitost. Je to zvláštní proces, při kterém se vypořádávám s nespočtem myšlenek, které se usídlily v mé hlavě a s nepříjemnými pocity, které útočí na mé srdce. Po čase chaosu zavládne pořádek. Všechno, co bylo rozdělené, se znovu scelí. Co bylo ošklivé, změní se v krásné. Kdo byl sám, je najednou s někým, kdo si prošel tím samým. Všechno, co bylo poničeno, se oslavuje.

Samotné album vypadá jako malá vinylová deska. Máte ráda vzhled starých gramofonových desek?

Líbí se mi, jak vypadají, ale Charlie je opravdu miluje. Jen tak si koupil přenosný gramofon a sbíral staré nahrávky a hrál je o přestávkách na koncertech, takže to byl jeho nápad. Sama jsem chtěla trochu jiný vzhled alba, takže bylo na něm, přesvědčit mě o opaku. Nyní jsem ale ráda, že to dopadlo takhle, protože celé album vypadá, jak hudebně, tak vizuálně, old-schoolově.

Přečtěte si také recenzi alba The Blues Keeps You Alive

Vybrala jsem dvě skladby z Vašeho alba a chtěla bych se o nich dozvědět více. Třeba jak vznikaly nebo o čem jsou… První z nich je Married to the Blues a druhá I Don´t Miss You.

Na tuhle otázku je pro mě trochu složité odpovědět. Je to, jako byste se ptala rodiče, jaké dítě je jeho nejoblíbenější. (smích) Ale skutečně jste vybrala mé oblíbené z těch dvanácti skladeb na albu! Obě dvě jsou o vášnivé a neskonalé lásce.

První je inspirovaná různými vlivy, jak hudebně, tak textově. Hudebně ji ovlivnily tři skladby. Slyšela jsem skladbu Mother Blues, pracovala jsem na I´m a Woman od Koko Taylor a nakonec jsem se připravovala na vystoupení v Show Jana Krause, kde si na zahřátí před vysíláním zahrála kapela pomalé blues s Charliem a Honzou, který mě doprovázel. Pod vlivem těchto muzikantů jsem jamovala a začala také pracovat na textu o blues, které chodí, šťastném domově a podobně. Zvuková zkouška už byla hotová a já se rychle snažila vzpomenout si na všechno, co jsem si pamatovala, a poté jsem vešla do show.

Text je vlastně odpovědí na jmenovanou skladbu Mother Blues a na otázky, které v té show pokládal Jan Kraus. I on byl velmi zvědavý a chtěl se dozvědět něco z mého soukromého života, ptal se, jestli mám partnera nebo jestli někoho hledám. Protože jsem chtěla být diplomatická, neřekla jsem popravdě všechno to, co jsem cítila a na co jsem myslela. Takže tahle skladba vznikla z těchto zkušeností a pocitů. Jsem provdaná za blues. Ano. V dobrých časech i ve zlých.

Píseň I Don´t Miss You je zase naprosto jiná, protože text téhle písně mě napadl asi během třiceti minut, když jsem jednoho dne zkrátka seděla doma. Skladba je pro mě hodně důležitá. Poprvé v životě jsem slyšela slova, melodii, harmonie, kytarový doprovod, hammondky, prostě všechno dohromady, když jsem tu píseň psala. Tahle skladba je romantická, je to love song pro mého nejlepšího gay přítele Bogdana. Přátelili jsme se, chodili ven, když jsem byla krátce sama a on bydlel v Praze. Pak se ale odstěhoval do Amsterdamu kvůli nové práci a kvůli nové lásce. Mezitím uběhlo hodně času, než jsme si znovu zavolali nebo poslali e-mail. Takhle skladba je vlastně Bogdanovo Blues.

I Don´t Miss You zní tak, jak jsem se cítila, když byl Bogdan daleko, v kombinaci s old-schoolovým zvukem z Motownu á la the Pips z Gladys Knight & The Pips (R&B a soulová rodinná kapela pozn. red.), který mi často zněl v uších.

Také je třeba dodat, že jsem nevyrostla na bluesových nahrávkách, proto je pro mne takhle skladba tak důležitá. Poslouchala jsem právě tyhle skupiny z Motown jako The Temptation and The Supremes. I Don´t Miss You je jednoduše skladba, která vznikla v mé hlavě a byla inspirovaná láskou, to je hodně důležité. Musela jsem to vysvětlit, podat tu skladbu a obhájit si ji krok za krokem. Když měl někdo k této skladbě nějakou otázku nebo s něčím nesouhlasil, měla jsem vždy jasnou představu a přesvědčivě jsem argumentovala. Díky tomu jsem píseň obhájila a můj sen se stal skutečností. Dotýká se života ostatních lidí a dokáže vyjádřit i jejich pocity.

Nikdy se nevzdejte svých snů!

Hrajete s All-Star Mojo Band po klubech, zahráli jste si také na festivalu United Islands. Co plánujete na léto? Mohou Vás fanoušci vidět na nějakém festivalu nebo budete hrát v zahraničí?

Zrovna nedávno jsme byli hlavní kapelou festivalu v Polsku, v nejbližších dnech odstartujeme lázeňskou sezónu v Mariánských Lázních. Zároveň jsem byla v poslední době hodně ponořená do mého dva roky trvajícího projektu, takže léto bude spíše na zotavenou. Budu přemýšlet nad nadcházejícím podzimem a také nad dalším rokem, kdy oslavím již patnáct let, co zpívám tím, že odstartuji další projekty a koncerty.