Projekt Snaga začínal tím, že jste s kamarády jezdili na larpy (akční hry na hrdiny v reálném prostředí, pozn. red.) hrát postavy skřetů. Jak jste se odtud dostali až k hudebnímu albu a výstavě?
Výroba kostýmů na skřety a jejich následné hraní na larpech nás vždycky bavilo, už od puberty. A protože se tomuhle koníčku věnujeme už asi 17 let, rozhodli jsme se ho posunout dál. Když má totiž někdo hodně dlouho nějakou zálibu, snaží se v dané věci stále posouvat dál. Bez dalších met by každého člověka jeho koníček za chvíli omrzel. Naší metou byla právě výstava a hudební CD.
Takže jste se dali dohromady na larpech?
Základ lidí skupiny Snaga: Jeden kmen byl z larpů, to ano. Ale znali jsme se už dřív. Byli jsme jen banda kamarádů, která spolu podnikala různé akce. Nejen larpy. Jezdili jsme spolu i na vodu, dovolenou. S fotografem Cyrilem Gajou, který nafotil naši výstavu, jsem bydlel i na privátě během vysokoškolských studií. Tam se vlastně zrodila myšlenka Jednoho kmene.
Co bylo prvním impulsem ke zrodu projektu Jeden kmen?
Jednoznačně láska k fantasy příběhům. Lidé si vypráví příběhy už celá tisíciletí, je to v nich zakořeněné. Už ve starověku si vyprávěli třeba mýty u ohňů nebo různé historiky a pohádky. Nakonec, i bible je jen další příběh. Stejně tak Pán prstenů, kterým se inspirujeme. Projektem Snaga vlastně jen vyprávíme další dobrej příběh. A ten chceme předávat ostatním lidem. Ať už v podobě fotek a výstavy, knihou nebo cédéčkem.
Jak tedy ze skupiny kamarádů z larpů vznikla kapela, která se dostala až k nahrávání desky?
Úplně náhodou. Nejdřív jsme jezdili na zmíněné larpy. Potom přišlo focení našich kostýmů a masek skřetů a postupně se nabalily další a další věci. Jako třeba hudba. Jednou jsme potřebovali peníze na focení. Rozhodli jsme se proto zorganizovat koncert, kam jsme pozvali různé české metalové kapely, které známe. Akce se jmenovala One Tribe Night. Řekli jsme si, že bychom rovnou mohli udělat i nějakou vlastní show. A napsali jsme ambientní písničku Navždy ztraceni v mlze, která je teď na našem albu Mlha.
Od jedné písničky k celému albu je ale pěkně dlouhá cesta...
Naše první vystoupení v rámci One Tribe Night mělo velký úspěch. K písni Navždy ztraceni v mlze jsme totiž vytvořili i projekci, která se promítala za pódiem, zatímco jsme hráli. Náš projekt byl totiž vždycky hodně vizuální. Poté, co nás chválili fanoušci i kamarádi, jsme si řekli, že bychom se mohli hecnout a napsat a nazkoušet celý set a zorganizovat druhý ročník One Tribe Night. A dnes je to už tři roky, co společně hrajeme. A dva, co intenzivně zkoušíme.
Takže tvorba celého alba byl jeden velký hec?
Na začátku snad jakéhokoliv netradičního projektu vždycky stojí blbej nápad. A ten jsme my měli. Také šlo o to, že jsme nahrání desky slíbili našim příznivcům. A když člověk něco slíbí, ať už ostatním nebo sám sobě, měl by to dodržet. My si založili projekt na Startovači, kam nám lidé posílali peníze na naši vysněnou výstavu. Požadovanou částku 66 000 korun jsme vybrali během několika dní, a tak jsme se rozhodli jít dál. Řekli jsme, že když vybereme další určitou částku, nahrajeme i album a vydáme knihu s fotografiemi a příběhy. A ty peníze jsme od lidí dostali. Nakonec jsme skončili na částce 203 322 korun, což je 308 % toho, co jsme původně potřebovali.
Slíbenou desku už máte nahranou. Jak dlouho vám to trvalo?
Čistého času asi týden až deset dní, téměř v kuse. Nahrávání bylo zdlouhavé, protože každá naše skladba zvlášť potřebovala jinou aranži. Co písnička, to trochu jiný příběh a jiná atmosféra. Do nahrávacího studia jsme jeli třikrát, potom počtvrté na mixování. Poté se věnovalo hodně času úpravě zvuku, aby každá skladba dostala přesně tu emoci, kterou má mít. A to se myslím opravdu povedlo.
Kam se bude tvorba Jednoho kmene posouvat dál?
To ještě přesně nevíme. V posledních letech jsme měli opravdu moc práce. Organizovali jsme různé larpy, koncerty a večery One Tribe Night. Fotili jsme na výstavu, která je skoro za námi, nahráli desku Mlha a pracujeme na knize. Chceme si proto nějakou dobu odpočinout a nic neorganizovat. Proto se teď stáhneme do pozadí. Myslím ale, že inspirace máme ještě dost. Chtěl bych se vydat i další hudební cestou a třeba někdy naši muziku posunout dál.
