Svoji první kytaru dostal od svého otce v pěti letech, profesionálně ovšem začal hrát v jedenácti. Paco de Lucía pocházel z hudební rodiny, flamencu se věnovali i jeho bratři – kytarista Pepé de Lucía a zpěvák Ramón de Algeciras.

Styl flamenco, vlastně tedy hudbu španělských cikánů z Andalusie, popularizoval nejen svojí temperamentní virtuozitou, ale také tím, že do flamenca přimíchával i prvky z jiných hudebních žánrů, jako například jazz, blues, vážná hudba. V šedesátých letech minulého století tak záhy prorazil a byl vítaným hostem významných hudebních festivalů. O jeho významu svědčí i to, že si ho vážili a zvali na své koncerty i mnozí rockoví a jazzoví kytaristé.

Jeden z takových podnětů přišel na konci sedmdesátých let například i od britského jazzového experimentátora Johna McLaughlina, který tehdy chtěl vytvořit akustické kytarové trio. Kromě Paca se zapojil například i Larry Coryell či Al Di Meola. Z této spolupráce tak vznikly dnes již legendární desky Friday Night in San Francisco či Passion, Grace and Fire.

Tehdy se tak musel vlastně Paco de Lucía naučit jazzově improvizovat ve flamencu, které ovšem tyto postupy nezná, neboť využívá takzvaných melodicky formovaných falzetů, nicméně i s tímto problémem si hravě poradil. Přesto si zachoval vlastní hudební výraz, a jak navíc sám řekl: „Jednoho dne jsem si uvědomil, že ať budu hrát cokoliv, zvuk mé kytary zůstane navždy flamencový, protože jsem, kdo jsem a vím, že nemůžu ztratit svoji flamencovou identitu."

Od jazzových experimentů se ovšem neváhal kdykoli vracet zpět do své milované Andalusie, kde se věnoval svému druhému velkému koníčku – rybaření. Zároveň i nadále rozvíjel flamenco a málokdo dnes například ví, že nástroj cajon (laicky dřevěná bedýnka pro perkusisty) není původním flamenco nástrojem, ale že jej objevil sám Paco de Lucía při své cestě do Persie, odkud ho poté přivezl své kapele. Následně se jeho využívání tak ujalo, že dnes je již i charakteristickým znakem flamenca.

Z jeho vlastní tvorby je dnes určitě nejznámější deska Zyryab, kde nalezneme i stejnojmennou píseň. Procítěné melodie, které se dramaticky mění a nechybí jim tak ani cit ani španělská dravost, odrážejí duši a povahu andaluských umělců. Nejen s nimi cestoval po světě a zavítal při té příležitosti i mnohokrát do České republiky. Naposledy tomu bylo v loňském roce, kdy vystoupil v Olomouci. Z jeho věrných spoluhráčů lze jmenovat například zpěváka Duquendeho, který sólově vystoupil v Praze v roce 2012.

Ačkoli byl inovátorem, mnozí tradiční flamenkoví hráči na něj hleděli s despektem a neuznávali jeho odchod od tradiční formy. Doba se ovšem mění a dnes je jeho jméno synonymem pro flamenco a inspirací pro mnohé kytaristy. I díky němu se v roce 2010 flamenco dostalo na seznam světového dědictví UNESCO. Jeho památku navíc bude vždy připomínat nejen jeho hudba, natočil více jak třicet desek včetně živých koncertů, ale například také vlastní socha v jeho rodném městě Algeciras nedaleko od Cádizu.