Když se přátelé Mariána Vargy rozhodli mu letos v dubnu uspořádat veřejnou benefici, byla to událost radostná i smutná zároveň. Oslavenec na ní zahrál skladbu Hommage à J. S. Bach, kterou odstartoval hvězdnou kariéru své skupiny Collegium musicum. Koncem 60.let vyšla na singlu spolu se zádumčivou skladbou Ulica plná plašťov do dažďa a už tehdy se stala nejhranější instrumentálkou. Tím ale živé účinkování Mariána Vargy skončilo, zbytek benefice proseděl na invalidním vozíku a dýchal s podporou kyslíkového přístroje.
A doutník, který si zapálil, byl jen symbol někdejších bujarých časů. Samozřejmě i pouhý jeden tah by byl už pro něj nebezpečný. Jako pasivní divák pak přihlížel tomu, jak kamarádi Pavol Hammel a další členové někdejších Prúdů i Collegium Musicum hrají jeho hudbu. A právě při tomto televizním záznamu jsem si uvědomil jednu věc- i když pozvaní klávesoví hráči nastudovali jeho skladby a písně velmi pečlivě, v improvizacích ho předčít nemohli. Marián Varga byl a zůstává prostě nenapodobitelný. Jeho rychlé prsty by hravě zvládly i jazzové harmonie, on se ale nikdy k černošské hudbě nepřiklonil, vytvořil si raději vlastní rukopis a zkoušel třeba i výlety do atonality.
Zvláštní je, že se Collegium Musicum dokázali prosadit i době, která rocku vůbec nepřála. Jeden ze slovenských ministrů kultury se nechal po letech dokonce slyšet, že by je byl nejraději zrušil, ale protože neměli až na pár výjimek texty, nebylo je za co zakázat. Navíc byl Marián Varga více hudebně vzdělán než většina českých i slovenských rockerů – v mládí byl žákem skladatele Jána Cikkera, a přestože studium na konzervatoři nedokončil, vztah ke klasické hudbě byl tak silný, že se promítl i do jeho vlastní tvorby. Sám Varga ale dělení hudby na vážnou a populární přímo odmítal a v tomto měl hudně společného i s britskými varhaníky Jonem Lordem a Keithem Emersonem. Hudba Collegium Musicum nikdy nebyla pouhým odrazem světoznámé trojice Emerson, Lake and Palmer, ale svébytným gejzírem varhanního rocku a slovenské melodiky.
Marián Varga vlastně nikdy nehrál hudbu svých vrstevníků, i když to jeho Hammondovy varhany umožňovaly. O to více raději sám skládal a o jeho tvorbě lze už říci, že přežila zkoušku časem. To se potvrdilo i při nedávném obnovení skupiny Collegium Musicum se skvělým slovenským bubeníkem Martinem Valihorou. Tento o generaci mladší hudevník pronikl dokonce mezi zámořskou jazzovou elitu a jeho citlivá hra postavila Vargovu hudbu na ještě vyšší piedestal. Koncerty v pražské Lucerně i komorním Jazz Docku byly úchvatnou ukázkou varhanního rocku a triumfálním návratem Mariána Vargy do Prahy.
Čtěte také: Svátek bigbítu – v Lucerně vystoupily skupiny Blue Effect a Collegium Musicum s mnoha hosty
Nezodpovězenou otázkou je, co by se dělo, kdyby hranice nebyly v 70. letech uzavřené a Collegium Musicum mohlo koncertovat v Londýně. Jsem přesvědčen, že konfrontaci s ELP by Varga ustál i na jednom pódiu a světový rock by po Janu Hammerovi dostal další velmi výživnou injekci slovanské melodiky.
