Agnes Obel, již několik let dobře známé v severnějších a západnějších evropských končinách, jako by se úspěch v Čechách vyhnul. Od roku 2010, kdy vydala album Philharmonics, se její sláva nezastavila ani v rodné zemi ani u sousedů, ve Francii, Belgii či na Britských ostrovech, a pokračuje dál vydáním alba Aventine. Čím si to vysvětlit?

Interpretka využívá hloubavého sdělení zabaleného do jednoduchých, přesto naléhavých, povětšinou mollových melodií, které se nenapádně prolínají  celou nahrávkou. Na albu Aventine jsou takové melodie o to více podtrženy smyčci. V koncertním provedení vybízejí k dynamice, potenciál melancholie je tedy proměněn v proud energie, k čemuž je piano a smyčcové nástroje vhodným prostředkem. Jestliže Philharmonics mělo představovat křehkost jemné síly, o tři roky mladší Aventine působí podobně, ale jistěji. Možná i za tím hledejme více se ozývající doprovodné nástroje, zvolna odbočující k folku, či odvážnější hru s emocemi v hlase. Na každý pád se alba prolínají i tematicky už proto, že vznikají souběžně. To vidíme i na živém příkladu novější skladby Fuel to Fire a starší, ačkoli jediné neautorské, Close Watch.

{youtube}l7NPMJpjjW4{/youtube} 

Zdroji inspirace pro umělkyni byli klasičtí skladatelé jako Debussy, Ravel, ale také současná PJ Harvey, Joni Mitchell... Velkou inspiraci nachází v tvorbě Edgara Allana Poea a Alfreda Hitchcocai, jenž bývá i podnětem k vizuálnímu zpracování alb. U Obel vidíme takových inspirací plno, ačkoli stojí pouze někde v pozadí, jako je tomu například v případě jednoho z římských pahorků Aventine či Dorian. U všech těchto námětů však připouští, že jsou to pouze zvukomalebné nástroje. Možná také to odlišuje Aventine od svého předchůdce. Snaha působit rozdílnou představivostí.

Akropolis  9. ledna od půl osmé rozezní nejen hudba s intimním příběhem, čekejme také hru světel…