bvdub: Samota je slast. Hudebníci dnes často chtějí patřit do nějakých scén nebo přinejmenším žánrových škatulek, ta nejzajímavějších hudba se ale vždy rodí z kreativní síly absolutních individualit, které kráčí po své vlastní cestě. Příkladem takové osobnosti je Brock Van Wey – hudebník pocházející ze San Francisca a momentálně usazený v Číně – který se proslavil pod hlavičkou kultovního elektronického projektu bvdub. V jeho pojetí má ambient kořeny v tanečním šílenství devadesátých let, odtud ale podniká výlety i do krajin dub techna, breakbeatu či deep house. Všechny žánrové mutace ale spojuje mimořádná intenzita posluchačského zážitku.
Pomalé a rozjímavé skladby vydávané pod značkou bvdub se často obejdou bez beatů a spojují je příběhy osamění či smrti. Vystudovaný klavírista a houslista Van Wey se k elektronické hudbě dostal na počátku devadesátých let, kdy navštívil rave party ve svém domovském Frisku. Byl to zážitek, který změnil jeho život a dlouhé roky pak působil jako DJ v chill-out místnostech. Vydat svoje první autorské pokusy se odhodlal až v roce 2007 na desce nazvané Strength in Solitude, kde se do uhrančivých syntezátorových ploch příležitostně ozve techno beat znějící jakoby zpoza stěny. Samota v názvu debutového alba je součástí uměleckého konceptu, v jehož rámci bvdub odmítá spojitost s jakoukoliv existující hudební scénou či žánrem. Ostatně do izolace od velkého světa hudebního průmyslu se uvrhl dobrovolně sám, když se před sedmi lety odstěhoval do Číny. „Žiji zde ve vakuu, což mi pomáhá dělat hudbu z té nejčistší a nejosobnější perspektivy,“ vysvětluje hudebník, jehož filosofii dobře odráží název skladby The Joy of Loneliness = Slast osamění.
Osamělost a nutnost vyjadřovat se skrze své nahrávky má patrně za následek i nadprodukci materiálu – ročně bvdub vydává čtyři i více desek, a to pro značky jako Darla, Glacial Movements, Home Normal či vlastní label Quietus. Ne všechny jsou čistě ambientní – na Serenity se ozývají symfonické smyčky a breakbeaty, Resistance Is Beautiful směřuje k psychedelickému trance a All Is Forgiven originálně míchá jeho typický ambient s new age popem. V posledních dvou letech se navíc ještě od jeho hlavní linie oddělily dva vedlejší projekty – pod jménem Earth House Hold dělá deep house a jako East Of Oceans pro změnu abstraktní breakbeat. Ať už ale bvdub vhodí do svého magického kotlíku jakýkoliv žánr, výsledek vždy nese jeho charakteristické rysy – zničující intenzitu, která posluchači nedá vydechnout.
Rafael Anton Irisarri: Cesta do snů Hranice mezi ambientem, elektronickou a moderní vážnou hudbou jsou čím dál tenčí. Na Festivalu Spectaculare nás o tom přesvědčí americký post-minimalistický skladatel Rafael Anton Irisarri, který své niterné melodie noří do hutných efektů ozvěn a zpoždění, a výsledný oceán zvuků pak evokuje atmosféru na hraně snu a reality.
Milovník českého surrealisty Jana Švankmajera se už v Praze představil v rámci Music Infinity pod hlavičkou svého ambientního projektu The Sight Below i jako člen dua Orcas. V hudbě tvořené pod jeho občanským jménem najdete méně shoegaze a více postupů moderní vážné hudby. Hojně také používá field recordings i mohutné vlny držených tónů, které dohromady tvoří úchvatné zvukové obrazce. Rafael Anton Irisarri mezi své vzory řadí Mahlera či Debussyho, ale přísahá i na My Bloody Valentine nebo Cocteau Twins. Velký vliv na něj mají i existenciální filosof Albert Camus či režisér David Lynch.
Irisarri debutoval v roce 2007 s albem Daydreaming pro norský label Miasmah, na němž propojoval svět glitchových kompozic s elektroakustickou hudbou. Následně na sebe upozornil nahrávkami Glider a It All Falls Apart vydanými pod hlavičkou The Sight Below na věhlasné značce Ghostly International. Album The North Bend z roku 2010 skládá poctu jeho domovině – drsné krajině amerického severozápadu, kde se odehrával například kultovní seriál Twin Peaks. „Nechci, aby má hudba zachycovala jen klišé typu věčně zamračené oblohy, ale i lidovou hudbu nebo kulturní tradice a popkulturní odkazy,“ říká v rozhovoru hudebník, který při koncertech střídá laptop, elektrickou kytaru i klavír.
I zatím poslední Irisarriho počin – podzimní vinylové album The Unintentional Sea – je spojené s konkrétním místem – se Saltonským mořem v Kalifornii, které lidským přičiněním způsobilo jednu z největších ekologických katastrof dvacátého století. Pomalu se proměňující zvukové vlny Isarriho kompozic připomínají nekonečný bahnitý povrch slaného moře, z něhož se vylupují sotva postřehnutelné melodie. Ponořit se do tohoto proudu je pro posluchače nevídaná slast.
[tisková zpráva pořadatele]
