Zobrazení položek podle značky: jazzblues

Divoké blues okořeněné slušnou dávkou rocku a jihoamerických chilli papriček. Tak to bylo vystoupení argentinského kytaristy Demiana Domingueze v olomouckém klubu Bounty. Strhující výkon tohoto špičkového kytaristy a zpěváka doprovodili Juan Carlos Pesantes na basu a Reginald Vilardell na bicí.

Je to přesně deset let, co slibná kalifornská čtveřice rozvibrovala suterén legendární Sedmičky. Od té doby je pro Rival Sons Praha zastávkou, kterou na svých turné nikdy nevynechají. Loajalita vůči Stověžaté se kapele rozhodně vyplácí, její koncerty totiž bývají dlouho dopředu očekávanou událostí, na níž se potkávají skalní fanoušci Led Zeppelin s čerstvými jmény tuzemské stoner-rockové scény. V Lucerna Music Baru navíc první listopadový víkend nevystoupí poprvé. Namísto maďarských retrofilů Ivan & The Parazol však support aktuálně svěří vlastnímu domácímu zboží v podobě melancholické americany L. A. Andrewse.

Člověk nemusí mít rád podzim, ale pokud má rád blues, je jasné, že jeho hudební vkus v tomhle ročním období strádat nebude. Jedním z letošních headlinerů šumperského festivalu Blues Alive totiž nebude nikdo jiný než nejzářivější hvězda v Nashvillu usazeného vydavatelství Dana Auerbacha, člena dnes již kultovních The Black Keys. Bluesovo-soulová star Robert Finley ale není jediná, která Česko letos ještě stihne navštívit. Trojici zastávek v moravských klubech uskuteční za dva týdny další oblíbenec labelu, písničkář Early James.

Legenda africké hudby, malijský zpěvák Salif Keita se svou kapelou vystoupil v zaplněném Lucerna Music Baru. Salif Keita v čechách již několikrát vystoupil a má zde početné publikum a nadšení fanoušci si vychutnali další z jeho skvělých koncertů.
Životní příběh Salifa Keity patří k těm románovým či filmovým, které se snad ani nemohly ve skutečnosti stát. Věřili byste scénáři o princi, který se stane vyděděncem, a nakonec dobude svět jako zpěvák? Jenže ten příběh je zcela pravdivý. Salif Keita se narodil 25. srpna 1949 v Djolibě jako potomek malijské královské rodiny, dokonce v přímé dědičné linii Sundiaty Keity, ve 13. století zakladatele Malijské říše. Zároveň však přišel na svět jako albín, což je v kultuře Mandinka považováno za velmi zlé znamení, a rodina Salifa zavrhla a vypudila. Nadaný mladík přitom podle šlechtických zvyklostí nesměl pracovat a ve studiu mu zabránila vada zraku. Jako teenager se od vznešeného rodu sám distancoval a aby se uživil, přestěhoval se v roce 1967 do Bamaka, kde začal zpívat a hrát v tamních klubech.
Štěstí se na Salifa usmálo, když byl přijat do stylotvorné, státem sponzorované kapely Super Rail Band de Bamako. Brzy se stal tahounem ansámblu, ale po třech letech, v roce 1973, přerostl jeho rámec. Tehdy nastoupil jako sólista do skupiny Les Ambassadeurs a zpěvákův věhlas poprvé přerostl hranice Mali. Když v domovské zemi v polovině 70. let zavládly politické nepokoje, žel zdaleka ne poslední, Keita snadno přesunul sídlo nejdříve na Pobřeží slonoviny a v 1984 do Paříže. Publikum na celé planetě dokázal zaujmout přirozeností, s jakou využíval prvky „západního“ rocku, popu a jazzu a latinskoamerické hudby, aniž by zapřel západoafrické kořeny. Ostatně po roce 2000 odmítl osud emigranta a vrátil se žít, tvořit a hledat inspiraci do Mali, bezpečnostním rizikům navzdory.
Africké publikum získal Salif Keita albem Mandjou (1978), už tehdy se mohl chlubit přízviskem „Golden Voice of Africa“. O mezinárodní věhlas v počínající zlaté éře World music se zpěvák přičinil afro-popovou deskou Soro (1987). A samozřejmě také vystoupením na památném charitativním koncertu pro Nelsona Mandelu v roce 1988 na stadionu ve Wembley, po boku hvězd jako STING, Peter Gabriel, Dire Straits či Stevie Wonder, jehož přenos v 67 zemích světa sledovalo na 600 milionů diváků.
Keitův kontakt s jazzovým a jazzrockovým světem zprostředkovali například na albu Amen (1999) věhlasní hosté jako Joe Zawinul, Wayne Shorter a Carlos Santana. Afrického pěvce ovšem inspirovaly také šansony na desce Sosie (1997). Publikum milující tradičnější, akustičtější sound africké hudby s nápadnějším využitím nástrojů jako kora a balafon pak Salif Keita nadchl deskou Moffou (2002) i následujícím titulem M’Bemba (2005). Lichotivou pověst majstrštyku získala také nahrávka La Différence (2009), z hluboké osobní zkušenosti albína reflektující témata odlišnosti, pronásledování a bezpráví. Mimochodem, hostují zde například americký jazzový kytarista Bill Frisell nebo originální libanonský trumpetista Ibrahim Maalouf. Nadšené recenze a ohlas posluchačů si vysloužil i zatím poslední Keitův titul Un Autre Blanc (2018), kde mezi pozvanými hvězdami figurují beninská diva Angélique Kidjo či jihoafrický sbor Ladysmith Black Mambazo.

Salif Keita - zpěv, kytara / Bah Kouyate – doprovodný zpěv / Fatoumata Soubeiga – doprovodný zpěv / Guimba Kouyate – kytara / Harouna Samake - kamale n’goni / Madou Diabate – kora / Mohamed Kouyate - basová kytara / Moïse Sagara – bicí / Dauda Koné - djembe, konga / Mamoudou Dit Prince Koné - calabash

Saxofonista Isaiah Collier, jazzový vizionář, který minulý rok s kapelou The Chosen Few představil českému publiku album inspirované hudbou Johna Coltranea, se vrátil do Prahy se zcela novým projektem! I AM je hudební spojení multiinstrumentalisty, skladatele, aktivisty a pedagoga Isaiah Colliera na dechové nástroje a Michaela Shekwoagy Odeho na bicí. Collier je jazzový vizionář a nejvýznamnější postava současné scény v Chicagu, na níž se prosazuje nová generace černošských hráčů. Proslavil se na živé chicagské scéně především jako saxofonista, ať už ve svých vlastních projektech, v rámci Angel Bat Dawid's Brotherhood nebo po boku umělců jako Chance The rapper, Waddada Leo Smith III, Junius Paul a mnoha dalších. Fantastický zážitek si nenechali ujít fanoušci jazzové improvizace a kvalitního moderního Jazzu.

Klávesový virtuos Jan Hammer má za sebou dlouhou, nadstandardní a úspěšnou kariéru. Hudba doprovází jeho život od narození, jelikož pochází z významné hudební rodiny. Maminka byla známá jazzová zpěvačka Vlasta Průchová. Tatínek Jan Hammer st. byl kardiolog a jazzový muzikant. Rodiče velmi brzy rozpoznali výjimečný talent jejich syna a důsledně dbali na jeho rozvoj. Od šesti let začal navštěvovat lekce piana a prakticky celé dětství i období dospívání věnoval mimo školní aktivity pouze a jen studiu hudby. Souběžně se základní školou a studiem na gymnáziu musel zvládnout veškeré učivo LŠU a konzervatoře, a to jak jeho teoretickou, tak praktickou část. Ještě jako student gymnázia nastoupil na AMU. Ve svých 19 letech složil nezapomenutelné melodie k pohádce Šíleně smutná princezna. Poté přerušil studia na AMU a vydal se za velkou louži, kde v Bostonu ve státě Massachusetts nastoupil na proslulou hudební vysokou školu Berklee College of Music. Ještě v průběhu studií odstartovala jeho hvězdná kariéra a postupem času se stal respektovaným a vyhledávaným umělcem.

Hammonds Days ve vyprodaném Jazz Docku ovládli svou mistrovskou hrou trio Larry Goldings, Peter Bernstein a Bill Stewart. Larry Goldings je klasicky vzdělaný klavírista, jenž v jazzu začínal obdivem k Errollu Garnerovi, Oscaru Petersonovi, Redu Garlandovi a Billu Evansovi (studoval ale u Keithe Jarretta), se ocitl v ruchu jazzrockové fúze a odtud pramení jeho stylová příbuznost s Larrym Youngem, jenž byl varhaníkem číslo jedna jazzrockové syntézy (hraje i na Davisových Bitches Brew a Big Fun). Od roku 1986 působil Larry Goldings v New Yorku a brzy se stal světově proslulým hudebníkem, kytarista Peter Bernstein byl zase ovlivněn Jimem Hallem, se kterým jeden čas tvořili duo. V jeho kapelnických počátcích s ním hráli například Brad Mehldau nebo Christian McBride a v roce 1991 také právě Goldings a Bill Stewart, bubeník Johna Scofielda vytvořili trio, kde každý z muzikantů mistrovsky ovládá svůj nástroj a improvizaci a dohromady tvoří jedinečný celek. Skvělou atmosféru a vynikající hudbu náležitě ocenili všichni návštěvníci Jazz Docku a milovníci dobrého jazzu.

Festival JazzFestBrno ohlašuje první koncert na příští rok. V Brně vystoupí virtuózní hráč na banjo, pětašedesátiletý patnáctinásobný držitel Grammy Béla Fleck, který patří mezi nejvýznamnější hudebníky současnosti a je bezesporu největší hvězdou svého nástroje. Spolupracoval s mnoha umělci z celého světa i napříč žánry, od amerického jazzmana Chicka Corey přes irského bluesrockera Roryho Gallaghera až po řadu představitelů world music z Indie či Afriky.

Návštěvy koncertů hudebních velikánů jsou vlastně specifickou odnoží sběratelství. Letošní alba vzpomínek na živá vystoupení legend navíc v Česku bobtnají závratnou rychlostí. Modrého Mauricia v nich však můžete mít jen jednoho. A tím je bezesporu nedělní rozlučkový koncert Buddyho Guye v pražském Kongresovém centru.

Buddy Guy, významný americký bluesový kytarista a zpěvák, vystoupil v rámci svého posledního celosvětového turné v Kongresovém centru. Ve svých 86 letech předvedl obdivuhodný výkon a všem posluchačům připravil nezapomenutelný zážitek. Našimi fotkami se vám pokusíme přiblížit skvělou atmosféru tohoto koncertu. Foto: Zbyněk Zácha/musicweb.cz