Skupina Deep Purple byla založena při rozpadu kapely Roundabout v únoru roku 1968 trojicí muzikantů – klávesistou Jonem Lordem, bubeníkem Ianem Paicem a kytaristou Ritchiem Blackmorem. Samotný název kapely vznikl během prvních zkušebních koncertů na turné po Dánsku, kdy se k sestavě ještě připojili zpěvák Rod Evans a baskytarista Mick Sampler. Skupina se pojmenovala podle oblíbené písně Blackmorovy babičky Deep Purple od Petera De Roseho. Vznikla tak historicky první párplovská sestava.

Žánrové hledání vlastního přístupu k hudbě se projevovalo v tvorbě Deep Purple během konce šedesátých let. Při prvních koncertech skupina hrála i různé převzaté písně, jako například Hush od Joea Southa, které dodala výrazně rockový kabát a která se postupně stala i jednou z nejznámějších skladeb Deep Purple. Nevyhýbala se ale ani písním skupiny Beatles, od které zase pro změnu převzala skladbu Help. Z tohoto období pochází také historicky první deska Shades of Deep Purple a druhá The Book of Taliesyn.

Čtěte také o vydaném záznamu koncertu Led Zeppelin - A Celebration Day

Ve zvuku a hudebním přístupu k vlastní tvorbě Deep Purple se projevovalo několik vlivů. Prvním z nich byl klasicky vzdělaný klávesista Jon Lord, jehož varhany značky Hammond se staly charakteristickým znakem Deep Purple. On do kapely vnášel vlivy vážné hudby. Naopak kytarista Ritchie Blackmore pro změnu přimíchával do hudby prvky psychedelie a creamovské přístupy.

Právě ke skupině Cream se váže i jedna zajímavost, neboť k jejich turné byla skupina Deep Purple přizvána jako předkapela, nicméně následně po několika společných koncertech byla z tohoto postu vyřazena, protože již sklízela větší ohlas než samotní Cream, přestože od počátku zaznamenávala skupina lepší výsledky v zahraničních žebříčcích než v domovské Anglii.

S koncem šedesátých let se kapela postupně posouvala k nově nastupujícím tvrdším rockovým vlivům, které se projevily na poslední desce této první sestavy, stejnojmenné desce Deep Purpl. Po jejímžvydání se poprvé objevily v kapele spory, které vyústily odchodem Roda Evanse a Micka Samplera. Nahradili ho baskytarista Roger Glover a zpěvák Ian Gillan. Tím vznikla nejslavnější sestava Deep Purple.

Experimentování s orchestrem v roce 1969

Konec roku 1969 přinesl ještě jednu zajímavost. Jon Lord již nějakou dobu rozvíjel myšlenku propojení rockové skupiny a symfonického orchestru. O podobné pokusy se již s úspěchem pokoušela nějakou dobu i kapela Yes nebo The Nice klávesisty Keithe Emersona. Jon Lord složil skladby pro obě tato tělesa a vypracoval i jednotlivé partitury. K provedení koncertu získal věhlasnou londýnskou filharmonii pod vedením dirigenta Malcolma Arnolda.

Když se tedy 24. září 1969 uskutečnil tento koncert v londýnském Royal Albert Hall, bylo určitě nezvyklé vidět v podobných prostorách publikum tvořené máničkami a gentlemany v oblecích.  Ačkoli samotný koncert výrazně nerozvinul myšlenku společného koncertování kapely a orchestru, neboť během skladeb obě tělesa spíše vystupovala na pódiu odděleně, jednalo se o odvážný experiment, který se zapsal do dějin rocku. Záznam tohoto koncertu vyšel pod názvem Concerto for Group and Orchestra.

V roce 1970 se projevil v kapele již nastupující hardrockový duch. Kapela výrazně přitvrdila, a vznikly tak zásadní desky jako In Rock nebo o rok později Fireball. Při koncertech postupně začala převládat syrová kytarová a klávesová sóla. Tehdy se také naplno ukázala síla zpěvu Iana Gillana, který se svým typickým ječákem a přesnou intonací stal výraznou postavou Deep Purple.

Své schopnosti již dříve projevil na muzikálové desce Jesus Christ Superstar, kde nazpíval postavu Ježíše. Nyní ovšem získal novou roli, kterou si velice užíval. Například ve skladbě Child in Time se měl možnost plně pěvecky projevit. Výkony, které v této písni předvedl, dodnes patří k tomu nejlepšímu, na čem se kdy podílel.

Vyvrcholení tohoto období představuje deska Machine Head z roku 1972, na které najdeme většinu nejznámějších hitů skupiny Deep Purple. Písně jako Highway Star, Smoke on the Water nebo Space Truckin jsou dnes již rockovými hymnami, které zná snad úplně každý. Spolu s kapelami Led Zeppelin a Black Sabbath se tehdy doslova stali pionýry metalu a hard rocku, který byl žánrově Deep Purple odjakživa nejbližší.

Kapela celou tu dobu aktivně koncertovala všude po světě a z těchto vystoupení byl pořízen i unikátní záznam z Japonska, vydán byl pod názvem Made in Japan. Po natočení další studiové desky, Who Do We Think We Are, se ale bohužel již začaly projevovat opět osobní neshody mezi členy kapely, zvláště pak mezi Ritchiem Blackmorem a Ianem Gillanem, což vyústilo odchodem Glovera a Gillana. Nahrazeni byli tehdy neznámým zpěvákem Davidem Coverdalem a baskytaristou Glennem Hughesem ze skupiny Trapeze.

Období sestavově proměnlivé v letech 1974 – 1976

Ritchie Blackmore si po upevnění své pozice ve skupině začal přizpůsobovat plně kapelu ke svému obrazu. Glenn Hughes přinesl do spektra žánrů užívaných Deep Purple prvky soulu a blues, což přineslo ozvláštnění v tvorbě této rockové kapely. Zvlášť, když nyní skupina měla zpěváky dva – Hughese a Coverdalea. Z tohoto období pocházejí dvě desky – Burn a Stormbringer, které sice nedosahovaly komerčního úspěchu období s Gillanem, ale i přesto se jednalo o kvalitní počiny. Některé balady pronikly i do českého folkového prostředí a byly opatřeny českým textem (skladba Soldier of Fortune).

Ritchie Blackmore se tehdy již naplno choval jako rocková celebrita a rozbíjení kytar na pódiu bylo i proti dřívějším divokým časům až příliš na denním pořádku. Pro show to možná bylo zajímavé zpestření, ale koncertní provedení skladeb postupně upadala, což nakonec v roce 1975 vyřešil Blackmore svým odchodem z kapely, aby si založil svoji novou skupinu Rainbow.

Zbývající dva členové, Jon Lord a Ian Paice, kteří drželi značku Deep Purple nyní plně ve svých rukou, se rozhodli pokračovat. Na uvolněné místo po Blackmorovi dosadili talentovaného amerického kytaristu a zpěváka Tommyho Bolina, který kromě rocku experimentoval i s jazz fusion (hostoval na desce Spectrum bubeníka Billyho Cobhama, na které hostuje i český klávesista Jan Hammer), americkým country a blues.

Kapela začala čile koncertovat, vydala pozoruhodnou desku Come Taste the Band, která sice již nebyla tolik zajímavá pro striktně hardrockové publikum, svými nadžánrovými přesahy ovšem zaujala přesahy kritiky a přilákala nové posluchače. Přesto se však v kapele projevovaly během roku 1976 další spory, které souvisely i s drogovou závislostí Tommyho Bolina na heroinu, což nakonec vyústilo v rozpad kapely během turné v Japonsku. Tommy Bolin ještě toho roku na předávkování heroinem zemřel.

O návrat kapely Deep Purple na pódia se následně pokusil nepříliš čistým způsobem v roce 1980 zpěvák Rod Evans, který pod názvem Deep Purple koncertoval se svojí kapelou, jejíž členové ovšem neměli žádnou spojitost s předchozími sestavami. Fanoušci Deep Purple tuto sestavu bojkotovali a vysmívali se jí. Až během turné v Mexiku byla činnost této pochybné party zastavena soudem.

Vypadalo to tedy, že osud skupiny Deep Purple je nadobro zpečetěn, i vzhledem ke stále vyhroceným vztahům mezi Blackmorem a Gillanem. Pokračování příběhu hard rockové kapely najdete v dalším díle tohoto článku.