Čas od času se v éteru objeví více či méně šokující zpráva ze života toho či onoho hudebníka. Ve většině případů jde o nafouknutou bublinu. Někdy ale vyplují na povrch kauzy, které se v médiích probírají řadu týdnů, měsíců nebo i let. Vzpomeňme například na Randyho Blytha, lídra skupiny Lamb of God, který byl v roce 2012 zadržen na Ruzyni za dva roky starou potyčku na koncertě, při níž byl fatálně zraněn fanoušek. Nebo na sexuální skandál Iana Watkinsona, bývalého frontmana velšské kapely Lostprophets, který byl v roce 2013 odsouzen na téměř třicet let za sexuální zneužívání dětí. Anebo na Tima Lambesiho, zpěváka kapely As I Lay Dying, který byl na konci roku 2016 po dvou letech propuštěn z vězení, kde si odpykával trest za plánování vraždy své exmanželky.
V tomto článku se podíváme na notoricky známé kauzy, které jsou spjaty s norskou blackmetalovou scénou. Právě ty totiž se snímkem Lords of Chaos znovu na plátně ožívají. Podpalování kostelů, násilné trestné činy nebo šokující výjevy na pódiích. Za spáchanými činy stojí někteří členové blackmetalové norské scény, takzvané druhé vlny black metalu, nebo jejich přívrženci. Nová generace revoltujících blackmetalistů se začala formovat na konci osmdesátých a začátku devadesátých let. Do okruhu kapel patřila norská uskupení Mayhem, Burzum, Darkthrone, Immortal nebo Gorgoroth. Tyto a další formace subžánr dotáhly do extrémů jak po stránce textové a hudební, tak i vizuální.
Skoro vůdčí osobností subkultury se stal kytarista Øystein Aarseth, který byl a je znám pod přezdívkou Euronymous. Společně s baskytaristou Jørnem Stubberudem, zvaným Necrobutcher, a bubeníkem Kjetilem Manheimem založil v roce 1984 formaci Mayhem. Kromě toho vlastnil nahrávací společnost s příznačným názvem Deathlike Silence Productions, a dokonce si otevřel obchod s nahrávkami, který pojmenoval Helvete, což v překladu znamená peklo. Šlo ale o víc než jen o pouhý krám s deskami.
Místo se brzy stalo vyhledávaným prostorem Euronymousových stoupenců a zároveň místem setkávání žánrových kolegů. Metalové dýchánky probíhaly ve sklepě obchodu. Na jednu ze zdí Euronymous nasprejoval název "Black Metal" – část nápisu je vidět za skupinou Mayhem v hlavním obrázku tohoto článku. Obchod s ikonickým sklepením se nacházel na ulici Schweigaards gate 56 v Oslu a ačkoliv už dávno nefunguje, na jeho místě je otevřená jiná prodejna hudebních nosičů, Neseblod Records. Sklep je dokonce přístupný veřejnosti a řada fanoušků toho využívá.
Euronymous si doslova liboval v satanismu a misantropii. Choval otevřenou nenávist ke všemu a všem, vyzdvihoval zlo a smutek. Činy, které spáchal i ty, které se údajně snažil spáchat nebo absurdity, které prováděl, z něj dělají kontroverzní postavičku, která stále dokáže přitahovat davy. I tohle má společné s dalšími muzikanty. Euronymous naposledy vydechl před šestadvaceti lety pod rukama nejprve kamaráda, později rivala (jak mnozí tento vztah popisovali) Varga Vikernese.
Mozek na desce
Docela drsnou smrtí zahynul Per Ohlin s přezdívkou Dead. Na rozdíl od Euronymouse si ji ale vybral sám. Dead sice nebyl rodilý Nor, ale do jedné z norských formací naskočil. A to právě do skupiny Mayhem. Na místě zpěváka a textaře působil celé tři roky, tedy do své smrti. Notoval si zejména s Euronymem. Satanismus sice neuctíval, zato byl fascinován smrtí. A nejen tou. Liboval si v nejrůznějších zvláštnostech. Bubeník Mayhem Jan Axel "Hellhammer" Blomberg na jeho adresu v rozhovoru s Dmitrym Basikem z roku 1998 prohlásil několik zajímavostí. Před koncerty byl prý schopen spálit svoje oblečení, následně ho zahrabat do země, aby chytilo jakýsi posmrtný nádech, a posléze si ho znovu obléknout na pódium. Jednou dokonce požádal zbytek lidí kapely, aby ho pohřbili. Zřejmě i tímto chtěl dostát své přezdívky. Dead byl prvním na blackmetalové scéně, kdo si začal malovat obličej jako mrtvola. Po jeho vzoru tak začali činit i někteří další členové komunity.
Svůj život ukončil 8. dubna 1991. V domě, ve kterém bydlel spolu s Euronymem, si podřezal zápěstí a prostřelil hlavu. Byl to právě jeho kolega, kdo ho v tratolišti krve našel. Euronymous situace využil a ještě před příjezdem policie si šel narychlo koupit fotoaparát, aby si onen sebevražedný výjev vyfotil. Jedna z výsledných fotek pak byla použita na obal bootlegu (neoficiální nahrávky) živého alba Dawn of the Black Hearts, které bylo nahráno rok předtím, ovšem fakticky vyšlo až po smrti obou muzikantů v roce 1995. Obrázek je to poněkud drastický, silnější nátury mohou kliknout sem.
Podle nejrůznějších klepů si Euronymous zahrával s kanibalismem – údajně měl pozřít kousky Deadova mozku, které předtím podusil. Navíc měl z roztříštěných úlomků lebky vyrobit náhrdelníky, které pak daroval několika muzikantům. Druhý zmíněný drb byl později vyvrácen. V roce 2012 se pro online deník Loudwire rozhovořil Morgan Steinmeyer Håkansson, kytarista kapely Marduk a jeden z členů blackmetalové komunity. Prohlásil, že skutečně vlastní jeden z náhrdelníků. Bohužel ho ale nikdy neukázal.
Osudný den Vikernese a Euronyma nastal 10. srpna 1993. Měli spolu sjednanou schůzku. Co skutečně následovalo po shledání a předcházelo vraždě, se nedozvíme. Soud měl však jasno. Vikernes Euronymouse pobodal hned třiadvacetkrát, rány mu zasadil do hlavy, krku a zad. O rok později vyfasoval dvacet jedna let natvrdo (což je v Norsku nejvyšší možný trest, který se dá ale po uplynulé době obnovit). Usvědčený vrah má na celou událost jiný pohled. Podle jeho slov ho měl Euronymous v plánu zabít dřív, proto v rámci sebeobrany jednal jako první. Na svůj blog k tomu poznamenal: „Podle jeho kamarádů se měl se mnou sejít, omráčit, svázat a hodit mě do kufru auta. Chtěl mě odvézt někam mimo civilizaci, přivázat ke stromu a mučit, zatímco by si všechno nahrával na video. Samozřejmě mě to vytočilo, ale stejně jsem se s ním sešel."
V rozsáhlém textu se nevyhýbá popisu samotné vraždy. Euronymous podle něj odběhl do kuchyně, kde měl připravený nůž, o němž Vikernes předpokládal, že je vražednou zbraní. Proto ho zastavil dřív, než ho na něj mohl vytáhnout. Euronymous měl následně běžet do ložnice pro jinou zbraň. Vikernes předpokládal, že tam má brokovnici, kterou se zastřelil Dead (policie mu ji prý měla vrátit). „Proto jsem ho dostihl a pobodal. Docela mě překvapilo, že chtěl utéct. Nedávalo to smysl a doslova mě to naštvalo – ve chvíli, kdy chtěl něco rozpoutat a nešlo to podle jeho plánů – snažil se utéct místo toho, aby bojoval jako chlap," doplňuje. S ledovým klidem líčí, kde všude tělem projelo ostří nože a dodává: „Nakonec jsem ho dorazil nožem, kterým jsem mu prorazil lebku." Vikernes několikrát žádal o předčasné propuštění a v roce 2003 se pokusil o útěk. I přesto všechno se mu nakonec podařilo vyjít na svobodu dřív, po patnácti letech byl v květnu 2009 propuštěn.
Black metal je podžánrem metalu, u něhož nenajdeme texty plné pozitivity, naděje a dalších radostných témat. Oplývá temnými náměty, smrtí a satanismem. Stojí tedy v jasném protikladu s křesťanstvím. A s křesťanstvím jsou spojeny i sakrální budovy.
Stavkirke jsou tradiční dřevěné kostely, kterých ve Skandinávii vyrostlo v uplynulých staletích ohromné množství. V Norsku zhruba padesátka z nich mezi lety 1992 a 1996 řádění nepřežila. Blackmetaloví hudebníci nebo jejich fanoušci se pokusili vypálit nebo se jim skutečně podařilo vypálit památky, z nichž některé byly staré několik set let.
Jako první padl 6. června 1992 kostel Fantoft. Ze žhářského útoku byl podezřelý Varg Vikernes, avšak usvědčen nebyl. Zajímavostí je, že fotku zničeného kostela použil na obal EP Aske (1993). Vina u něj byla prokázána za vypálení kostelů Holmenkollen, Skjold a Old Åsane. Na tyto tři budovy, které lehly popelem v tom samém roce, však nebyl sám. 21. srpna byl zničen Holmenkollen, z jehož vypálení byli dále obviněni Bård Guldvik "Faust" Eithun, tehdy bubeník kapely Emperor, a Euronymous, který se však soudu nedočkal, protože mezitím zemřel. O měsíc později, 13. září, byl vypálen Skjold a za spoluviníky označeni kytarista a bubeník Samoth, vlastním jménem Thomas Thormodsæter Haugen, taktéž z kapely Emperor a z formace Zyklon. Na Štědrý den byl zničen Old Åsane, za nímž stojí kytarista Jørn Inge Tunsberg, který tenkrát hrál s kapelami Old Funeral, Immortal a Hades Almighty, kde vytrval dodnes. Jejich tresty se pohybovaly od šestnácti měsíců do dvou let nepodmíněně.
Vikernes a Euronymous se údajně chystali odpálit bombu v katedrále Nidaros. K ničemu však nedošlo. V každém případě je budova zaujala, neboť její fotografii použili na přebal desky De Mysteriis Dom Sathanas (vlivem okolností vyšla se zpožděním v roce 1994), debutovky Mayhem. Vypalování kostelů bylo velké téma, proto se se slovem přihlásila řada muzikantů. Například takový Gaahl, tedy Kristian Eivind Espedal z Gorgoroth. O tomto tématu se rozhovořil v dokumentu Metal: A Headbanger's Journey (2005), kde mu vyjádřil podporu. „Vypalování kostelů na sto procent podporuji. Mělo k nim docházet v mnohem větší míře a určitě k tomu bude docházet v budoucnu dál. Ze světa musí pryč všechny stopy křesťanství a semitismu," dodal.
Už jednou zmíněný Bård Guldvik "Faust" Eithun, který s kapelou Emperor nahrál první dlouhohrající album In the Nightside Eclipse (1994), má na triku nejen žhářský útok, ale i vraždu. Jeho obětí se stal Magne Andreassen, homosexuál, kterého 21. srpna 1992 ubodal. O dva roky později vyfasoval čtrnáct let ve vězení, kde ale nakonec strávil devět let. Po předčasném propuštění začal sekat latinu. Případ byl samozřejmě medializován a na faktu, že vrah patří do blackmetalové komunity, si média smlsla. Někteří novináři spekulovali o tom, že byl čin spáchán ve jménu satanismu nebo fašismu. Faust tato tvrzení později vyvrátil.
V naprostém kontrastu s Faustem stojí Varg Vikernes, který si jednu dobu říkal Count Grishnackh a který si před pár lety změnil jméno na Louis Cachet. Zatímco na Faustův čin jako by se zapomnělo, Vikernes se s železnou pravidelností veřejnosti prezentuje dodnes. Založil si blog a videokanál, kde reflektuje svoje častokrát kontroverzní postoje vůči společnosti, historii nebo politice. A konkrétně o vraždě Euronymouse se také mnohokrát rozpovídal, a to jak na svých oficiálních stránkách Burzum.org, tak i YouTube kanále ThuleanPerspective (kde ho mimochodem odebírá přes dvě stě tisíc lidí a počet zhlédnutí všech jeho prozatímních videí činí přes čtyřicet tři milionů). I proto se na jeho čin a jeho osobu samotnou zkrátka nedá zapomenout.
Kromě zmedializované kauzy se Vikernes proslavil účinkováním v jednočlenném projektu Burzum, který založil roku 1991, a v kapele Mayhem, k níž jako basák nastoupil v roce 1992. Po roce sice odešel, přesto stihl natočit debutové album De Mysteriis Dom Sathanas. Se svým sóloprojektem toho stihl vydat mnohem víc. Roku 1992 vyšla první eponymní deska, poslední počin The Ways of Yore pak vydal v roce 2014. Nahrávat mohl dokonce i ve vězení. Z tohoto období vzešly dvě placky s temnou ambientní muzikou, Dauði Baldrs (1997) a Hliðskjálf (1999). Kromě hudby se věnoval i psaní knih.
O zmíněných příhodách by se daly popsat stohy papírů. Není divu, že se tyto události promítly do pop kultury – a nejen tam. Tato tematika se stala i občasným námětem vysokoškolských prací. Každopádně výše popsané činy zachytil režisér Jonas Åkerlund ve filmu Lords of Chaos. Z hraných filmů se black metalu dále věnuje například islandský snímek Málmhaus, v češtině Hlava plná metalu (2013, režie Ragnar Bragason). Mnohem více materiálu je v podobě dokumentů. Z nich zmíníme kupříkladu Satan Rides the Media (1998, režie Torstein Grude), Metal: A Headbanger's Journey, v překladu Metal & metalisté (2005, režie Sam Dunn, Scot McFadyen), sérii True Norwegian Black Metal (2007) a Until the Light Takes Us (2008, režie Aaron Aites, Audrey Ewell).
