Loňský ročník jsem začínal úmrtím jednoho z mých oblíbených houslistů – Didiera Lockwooda. Letošní rok bych uvedl také houslemi, ale v rozhodně pozitivnějším duchu. Do České republiky totiž letos po mnoha letech zavítala hvězda jazzových houslí – Jean-Luc Ponty. Toho si totiž pozvali pořadatelé South Bohemia Jazz Festu z Českých Budějovic.

Právě zde legendární francouzský houslista 10. srpna vystoupil spolu se svojí dcerou Clarou a i přes vyšší věk prokázal, proč stále patří ke světové jazzové špičce. Ponty dodnes svou progresivitou odolává výzvám i mladších jazzových houslistů, jeho jazzové imaginaci a skladatelskému umu je zkrátka těžké konkurovat. I tak bych si přál, aby se o to v následujících letech někdo z mladší generace pokusil, neb housle k jazzu neodmyslitelně patří. Mimochodem z mladší generace jazzových houslistů se už vyplatí sledovat, jak jinou než francouzskou, hudebnici Fionu Monbet.

Od jazzu k metalu a zase zpět. Letošní rok nabídl hned dvě ikonická vystoupení legendárních metalových kapel. Jako první z nich do Prahy letos zavítala legendární německá skupina Rammstein. Vzpomínky na tento koncert mě budou ještě dlouho provázet, protože na tak geniálně propracovanou rockovou show se prostě jen tak nedá zapomenout.

Nádherná scéna v postapokalyptickém duchu, skvělé kostýmy a fanouškovská základna takřka celá oděná v rammštajním oblečení ve vyprodaném slávistickém stadionu ve Vršovicích. To vše dovršeno nabušenými písněmi z poslední stejnojmenné desky, z níž zazněla během koncertu samozřejmě i ikonická Deutschland. Kdo se považuje za rockera (metalistu), měla by pro něj být nepsaná povinnost se alespoň jednoho koncertu Rammsteinů zúčastnit.

O druhý podobný zážitek se postarala skupina Metallica. Tato skupina sice už úplně nedefinuje vývoj na metalové scéně, přesto patří dodnes k hlavním pilířům metalové scény a stále hlavně umí bavit! James Hetfield má stále super hlas a vystoupení Metallicy si zaslouží doporučit všem posluchačům, kteří nechtějí znát jen Nothing Else Matters.

A teď opět k jinému zážitku, který si rozhodně zaslouží připomenout, a to 20. června letošního roku, kdy se do pražského Fora Karlín sjela elita newyorského Downtownu. Pod názvem Bagatelles Marathon vystoupilo v Praze více než 30 hudebníků pod vedením kytaristy Johna Zorna. Neskutečné, že co jméno jednoho z účinkujících, to pojem.

Na koncerty mnoha z nich by si člověk zašel jen tak pro sólo zážitek, ale zde se sešla jazzově improvizační a rockově experimentální světová smetánka pohromadě. Jména jako John Medeski, Julian Lage, Marc Ribot, Dave Fiuczynski definovala tento unikátní den, kdy během 4 a půl hodinové jízdy zaznělo více jak 300 krátkých skladeb. Neskutečné. Lze složit jen poklonu panu Janu Bartošovi, že tento vskutku hudební cirkus pořadatelsky zaštítil a zinscenoval. Díky za to a nenasytně mohu jenom říci... Ještě jednou prosím!

Z jazzových zážitků bych ještě rád připomněl dva z brněnského Jazz Festu. V neděli 14. dubna zde totiž vystoupil legendární kytarista John McLaughlin spolu se svou skupinou 4th Dimension. Je pravda, že ačkoli John stále vydává nové a nové desky, už ve výsledném dojmu skladatelsky příliš nevyčnívá. Přesto je neskutečné, že navzdory věku jeho hráčská technika stále neslábne a McLaughlin je tak stále ten děsivě rychle hrající kytarista. Klobouk dolů.

O druhý zážitek se letos v Brně postarala japonská klavíristka Hiromi Uehara. Ta v Brně vystoupila se svým sólovým projektem nazvaným Spectrum. Bylo to po několika letech, kdy v České republice vystoupila naposledy. Energická klavíristka znovu dokázala, že dokáže sama hravě utáhnout dvouhodinový program. Na Hiromi je kromě vynikající techniky třeba ocenit i její komunikační přístup. Hiromi fanouškům servíruje náročné vlastní kompozice s úsměvem naivní slečinky a člověk může jen zděšeně sledovat, co všechno na klavír dokáže s neskutečnou jistotou zahrát.Pokud bych měl dnes někomu, kdo by chtěl poznat jazz v jeho skutečné živelnosti a hravosti, doporučit něčí koncert, poslal bych ho na vystoupení Hiromi Uehara.

Za poslední koncertní zmínku roku bych ještě připomenul skupinu GoGo Penguin. Tu do pražského klubu Akropolis přivezla agentura Rachot, čímž bych jim touto cestou rád poděkoval za mnoho skvělých koncertních zážitků nejen letošního roku. GoGo Penguin představuje další zajímavou vlaštovku na postmoderní jazzové scéně. Mladá kapela nabízí všechno, co by měl současný jazz obsahovat. Skvělou hráčskou techniku, zajímavé kompozice, humor a perfektní kompoziční tematickou gradaci. Jejich vystoupení nabízí energický zážitek a lze je tak jen doporučit i v letech následujících.

Z bluesové scény bych rád připomněl rovněž jeden velký zážitek. Vůbec první sólový koncert v České republice v roce 2019 uskutečnil americký kytarista Seasick Steve. Tento zemitý kytarista a zpěvák v Lucerna Music Baru během svého koncertu ukázal i své ručně vyrobené nástroje, koncertní set písní z poslední desky Can U Cook? navíc prokládal vtipnými historkami z natáčení alba. Jeho hluboký hlas nabízí specifický hudební projev, který vybočuje z tvorby ostatních bluesmanů. Navíc s drsným chlapským vtipem sobě vlastním povznáší svůj hudební projev na jinou úroveň. Určitě zajděte, rozhodně nebudete litovat.

O bluesovou tečku tohoto roku se postarala americká zpěvačka a hudebnice Beth Hart. V posledních letech jsou její vystoupení v Praze už příjemnou tradicí a Beth si u nás vydobyla zasloužené renomé vynikající zpěvačky i hráčky na klávesy, ale třeba také na kytaru. I v příštím roce si budou moci fanoušci kvalitní hudby užít její vystoupení – v Praze 23. října 2020 v novém pražském sále O2 Universum.

Náš magazín i v letošním roce „ulovil" mnohé hudebníky pro rozhovor. Je těžké označit, který byl nejzdařilejší, protože každý rozhovor s umělcem je do velké míry specifický zážitek i pro redaktora, jenž rozhovor pořizuje. Přesto bych rád vypíchl tyto dva. Prvním je rozhovor s anglo-irskou skupinou Flook, která v Praze vystoupila na konci roku. Dovolím si říci, že rozhovor zaujme rozhodně i posluchače, pro které folková hudba není vždy to pravé ořechové.

Druhý rozhovor byl pořízen s kytaristou Clemem Clempsonem, který do Prahy zavítal, aby uctil svého přítele Jona Hisemana, s nímž v posledních letech spolupracoval na desce věnované jiným zesnulým rockovým hrdinům. Matador skupiny Colosseum se podělil v rozhovoru i o různé niterné vzpomínky na svého parťáka, rozpovídal se samozřejmě i o jiných svých projektech.

Tolik stručné shrnutí letošního roku. Zajímavých událostí bylo samozřejmě více, ale připomenout lze vždy jen některé, neboť hudebních akcí je za rok tolik, že už se někdy i vytrácí z paměti. Za redakci musicweb.cz Vám čtenářům přeji hodně štěstí a zdraví i v numericky zajímavém roce 2020 a samozřejmě i hodně skvělých zážitků z koncertů a festivalů!

Jaké byly předchozí roky? Přečtěte si naše dřívější shrnutí:

Musicweb: Ohlédnutí za jazzovým a bluesovým rokem 2014

Musicweb: Ohlédnutí za hudebním rokem 2015

Musicweb: Ohlédnutí za hudebním rokem 2016

Musicweb: Ohlédnutí za hudebním rokem 2017

Musicweb: Ohlédnutí za hudebním rokem 2018