O ochraně sluchu se v našich končinách příliš nemluví. Je pravda, že téměř každý zaměstnanec pohybující se v hlučném prostředí má dnes povinnost nosit ušní vycpávky, rovněž sportovní střelci a čím dál více motocyklistů se rozhodlo chránit si svůj sluch. Jedna oblast je ovšem chronicky opomíjena, a to ochrana sluchu na hudebních akcích.

Na zahraničních koncertech nebo festivalech je běžné, že návštěvníci dostanou u vstupu špunty do uší, byť ty nejlevnější. Na koncertech v tuzemsku je člověk chránící si sluch vystaven údivu a často i výsměchu. Staří rockeři vám vytahují špunty z uší a nadávají vám do slabochů. Kde je chyba?

…to bude v pohodě

V prvé řadě si neuvědomujeme, že ve chvíli, kdy k poškození sluchu dojde, s tím již obvykle nejde nic udělat. Zároveň je důležité vědět, že působení hluku na sluch se sčítá. Několik návštěv klubu měsíčně nebo pár let se sluchátky na uších může mít stejný výsledek  jako jediný extrémně hlasitý koncert. Vlivem hluku dochází k přerušení spojení mezi vláskovými buňkami ve vnitřním uchu a sluchovým nervem.

To je například ta situace, kdy člověk po koncertě zjistí, že má otupený sluch, v horším případě neslyší vůbec. Pokud máte štěstí, po několika hodinách, někdy i dnech, začnete slyšet zase normálně. Jestliže však dojde k poškození samotných vláskových buněk, znamená to nevratné poškození sluchu. Vláskové buňky totiž nemají schopnost regenerace.

(Více informací můžete nalézt např. na serveru auris-audio.cz)

Bezpečná denní dávka hluku je 15 min pro akustický tlak 100dB. Na koncertech je však často 110dB i více, v tom případě už se bavíme o méně než jedné minutě expozice. Při osmihodinovém pobytu v „kotli“ na metalovém festivalu se tak vystavujeme poměrně vysokému riziku trvalého poškození.

Špunty kazí zvuk

Tento mýtus je zapříčiněn tím, že při termínu „ochrana sluchu“ si člověk automaticky představí pěnové špunty do uší, které jsou pro potřeby posluchače nebo hudebníka absolutně nevhodné. Mají sice velmi vysoký útlum, ale některé frekvence zdeformují takovým způsobem, že je výsledek neposlouchatelný.

Oproti tomu špunty konstruované přímo pro poslech hudby mohou mít účinek naprosto opačný. Snižují hlasitost tak, aby nedošlo k deformaci zvuku, což se může projevit například tím, že se zvuk pod pódiem i na něm „vyčistí“. Protože není důvod posouvat práh slyšení, je ucho mnohem lépe schopno vnímat rozdíly mezi jednotlivými nástroji. Člověk si tak lépe dokáže vychutnat hudbu, která se svou čitelností blíží zvuku z nahrávky.

Válka o hlasitost

Jednou z věcí, která notně přispěla k podceňování ochrany sluchu mezi rockovými fanoušky, byla takzvaná „válka o hlasitost“. Díky rozvoji audiotechniky ve druhé polovině dvacátého století tak kapely soupeřily o titul té nejhlasitější kapely na světě. Na nesmyslnost tohoto snažení poukázal například satirický film This is Spinal Tap (1984).

Notoricky známá je scéna, kdy kytarista ukáže na svůj zesilovač, který má místo standardní desetibodové stupnice na ovladači hlasitosti stupňů jedenáct, aby mohl hrát o jeden stupeň hlasitěji. Hudebníci si ovšem vtip vyložili po svém a začali pohotově předělávat své vlastní Marshally na jedenáctistupňové potenciometry.

Nicméně válka o hlasitost trvala dál. Za první nejhlasitější kapelu vůbec jsou považováni Led Zeppelin, kteří údajně v roce 1969 překročili hlasitost 130dB. Oficiálně se do Guinessovy knihy rekordů zapsali v roce 1972 až jejich hardrockoví kolegové Deep Purple (117dB).  Po The Who a AC/DC převzali v roce 1984 titul američtí Manowar. V roce 1994 šířili dokonce informace o hlasitosti 129.5dB na pódiu. Komise ale v té době již zrušila kategorii nejhlasitější kapely, protože nechtěla podporovat poškozování sluchu.

Manowar to ale nerozhodilo a jeli si svou válku dál. Anglické kapele Leftfield začla v roce 1996 při hlasitosti 137dB padat v hale omítka. Rovněž kapela Gallows se pyšnila poražením Manowar, kteří ovšem namítli, že hlasitosti 132.5 dB dosáhli ve studiu, takže výsledek neplatí. Aby se utvrdili ve své vedoucí pozici, při zvukové zkoušce na Magic Circle Festivalu 2008 změřili akustický tlak 139dB na pódiu. 

Tinnitus Sanctus

Ne, nebude řeč o albu Edguy z roku 2008. Pod označením tinnitus se skrývá celá řada hučivých, pískavých a jiných zvuků, které nejsou způsobeny vnějšími příčinami. Zvuk je to tak nepříjemný, že mnoho lidí dohnal k sebevraždě, uši si na něj nemohou nikdy „zvyknout“. Někteří hudebníci kvůli těmto problémům rušili koncerty nebo utíkali z pódia, propadali depresím nebo trpěli nespavostí. Je to opravdu přijatelná cena za falešné chlapáctví a pár ušetřených stovek?

Příběh Ludwiga Van Beethovena, který tímto poškozením sluchu trpěl, je notoricky znám. Ovšem i v dnešní době je spousta hudebníků, kteří i přes tinnitus pokračují dál. Mnozí se o tom nijak zvlášť nešíří. Nicméně ti, kteří o svých problémech se sluchem veřejně mluví, většinou s lítostí přiznávají, že si za ně mohou sami. I tak se ale můžeme setkat s tvrďáckými názory, jako třeba v případě Lemmyho Kilminstera z Motörhead: „Prostě to máme rádi tvrdě!“

Příklady hudebníků s tinnitem

Neil Young

Pete Townshend (The Who)

Jeff Beck (Yardbirds)

Eric Clapton (Yardbirds, John Mayall&The Bluesbreakers, Cream)

Eric Johnson

James Hettfield (Metallica)

Lars Ulrich (Metallica)

Lemmy Kilminster (Motörhead)

Bono (U2)
The Edge (U2)

Phil Collins

Mick Fleetwood (Fleetwood Mac)

Ozzy Osbourne 

Joey Jordison (Slipknot)

Michal Pavlíček

Proč my a ne zvukař?

Jako nejjednodušší snížení rizika poškození sluchu by se mohlo zdát prosté ztlumení zvukové techniky na koncertech. To je ovšem možné jen do jisté míry. V malých klubech je většinou celková hlasitost nastavena tak, aby byly všechny nástroje slyšet přes bicí, které se tlumí pouze obtížně a často tím dojde k degradaci jejich zvuku. Na velkých pódiích je zase zapotřebí dopravit zvuk v dostatečné kvalitě a hlasitosti až do poslední řady a leckdy i dál. I lidé na tribunách si zaplatili pořádný zvuk a zvukař s tím mnoho neudělá.

Přiznejme si však i druhou stránku věci. Na koncertech je často vyšší hlasitost i proto, že to prostě chceme. Hradba basového bubnu a baskytary nám pohazuje naším tělem sem a tam a při kytarových sólech mrazí v zádech. To je pocit, který z počítačových repráčků nikdo nedostane, proto také mnoho lidí preferuje koncerty před reprodukovanými nahrávkami. Pořád ale není důvod, aby za tento famózní zážitek platily naše uši.

Co si myslí hudebníci?

Miloš Meier (Dymytry, Noid, Kamil Střihavka&Leaders, Michal Pavlíček&Trio)

Dříve jsem se sluchátky nebo špunty do uší pouze cvičil, poslední 3 roky však hraju se špunty i koncerty. Člověk pak sice nevnímá tolik ten koncertní adrenalin, ale dá se na to zvyknout a potom už to neřešíte. Naopak jsem si na to zvyknul tak, že mě baví se špunty ten konkrétnější zvuk a mohu se více soustředit na samotnou hru. Muzikanti i posluchači by si určitě měli na sluch dávat pozor, sám jsem poznal lidi, kteří měli nebo mají se sluchem problémy a to mě donutilo si svůj sluch také hlídat. Jediné výjimky, kdy teď se špunty nehraju, bývají pouze některé koncerty s Michalem Pavlíčkem, kdy hrajeme hodně dynamicky, pocitově a barevně. V tomto případě potřebuju slyšet každé sebemenší zvukové detaily, které by se se špunty ztrácely.

 

Tom Hess (Rhapsody of Fire)

Ano, používám pomůcky na ochranu sluchu, zbytek kapely také.

Mám na zakázku vyrobené špunty, které snižují hladinu zvuku o 15dB, ale nijak nedeformují zvuk, protože ve středu každého kusu je malý otvor. Všechny frekvence tímto otvorem projdou, takže slyším celé zvukové spektrum naprosto perfektně, pouze s nižší hlasitostí.

 

Petr Henych (G-bod, Kamil Střihavka&Leaders)

Žádnou ochranu sluchu na koncertech nepoužívám. Vyzkoušel jsem hodně typů, všechny ale změní kytarový zvuk natolik, že mi dělá problém se s ním ztotožnit. Nejsem ale typ, který přijde k aparátu a otočí vše doprava. Navíc jsem zatvrzelý "jednokanálista", tzn. čistého zvuku dosahuji přes volume na kytaře. Barvu zvuku a míru zbytkového zkreslení určuji tedy čistě přes uši, takže jakákoliv překážka v podobě ušních tlumičů mi snižuje cit pro tyto záležitosti. Navíc se špunty mizí pocit hudebního tlaku valícího se z pódia, i když někteří muzikanti tvrdí, že je to jen zvyk. Naštěstí také nemám rád zvuk přímo z reproduktorů, a tak si nikdy nenastavuji box přímo na sebe. A hlavně používám nízký box 2x12. Tím vnímám kytaru více z prostoru a největším hlukovým nepřítelem jsou pro mě činely. Obecně mi ale nevadí tolik hluk, na němž se podílím spolu s kapelou na podiu, ale háklivý jsem jako návštěvník zbytečně přeřvaných koncertů. To pak špunty, které mám vždy u sebe, přichází na řadu, nebo nastává odchod na párek.

Komentář autora

Autor se nikdy nevyvaruje promítnutí svých osobních postojů do článku. Nicméně jsem se snažil o co možná největší objektivitu. Rozhodl jsem se proto prezentovat své subjektivní postoje zvlášť formou komentáře.

Už jako teenager jsem dělal bedňáka na rockových koncertech a jako fanoušek jsem navštívil kdejakou akci. Po několikadenním pískání po návratu z festivalu jsem se ale vyděsil a dokopal se ke koupi hudebnických špuntů. Od té doby prakticky nebyla akce, kde bych je nepoužíval, na pódiu i pod ním, jako hudebník i jako fanoušek. Při čtyřech/pěti koncertech týdně si to ani jinak nedovedu představit.

Ve vztahu k ostatním fanouškům jsem si zažil po odhalení špuntů údiv, výsměch i otevřenou agresi. Na Sonisphere 2010 dokonce jeden postarší rocker vytrhl mému bratrovi špunty z uší a hodil je se salvou urážek na zem. Proto jsem možnost napsat trochu netradiční článek o ochraně sluchu vzal okamžitě, jako příležitost otevřít některým z nás oči. Často totiž nejde pouze o nás, ale svou ignorancí ovlivňujeme i ostatní.

Jak řekl v rozhovoru pro Guitar Player Magazine Eric Johnson: Nemyslete si, že se vám to stát nemůže.