V pátek odpoledne se v Rohatci u Hodonína vůbec poprvé v historii otevřely brány festivalového areálu.  Nutno podotknout, že lokalita byla s ohledem na potřeby fanoušků zvolena výtečně; stanové městečko bylo oploceno a bedlivě střeženo a podstatnou část areálu tvořily zastřešené „hangáry“, kam se mohli metaloví nadšenci ukrýt v případě deště. Na každém kroku byla vidět snaha o soběstačnost pořadatelů, kteří využili vše, co měli k dispozici, a proto malebný areál působil velmi domáckým dojmem.

Premiérové otevření se samozřejmě neobešlo bez drobných komplikací. Díky technickým problémům nebylo v okamžik otevření areálu nachlazené pivo a personálu chvíli trvalo, než se všichni dostali do své role. Inu, žádný plán nepřežije střet s nepřítelem. Později odpoledne již všechno běželo, jak má.

Prohlédněte si také fotoreport Terezy Ticháčkové

Program na obou pódiích byl sladěný tak, aby se jednotlivé sety překrývaly pouze o pár minut, takže během přestaveb bylo vždy možné zajít se podívat, co se děje na druhé stagi. Pravdou je, že i tak člověk místy nevěděl, kam dřív skočit.

První část programu byla velmi melodicky laděná. Na hlavním pódiu odstartovali čeští poweroví harcovníci Porta Inferi, proti nim spustili svůj hymnický symphonic taktéž domácí Passion of Hate, v obou případech více než slušné rozehřívačky.

Otěže byly následně předány do rukou návštěvníků z Maďarska, folkmetalistům Daldriada. V Čechách jsou poměrně známí díky společnému turné s  Arkonou v roce 2012. Pestrá paleta vokálů se mísila se zvuky tradičních nástrojů, kterým asi nejvíce dominovala flétna. Se značnou dávkou zatvrzelosti vytrvali po celou délku setu i přes pekelnou výheň v kožešinách a obecně působili dojmem, že vůči fanouškům nechtějí dělat žádné kompromisy.

Vedlejší stage dále kralovali rakouští Dragony, kteří s velkou vervou tlačili návštěvníkům festivalu do hlav svůj power metal. Ačkoli se jedná víceméně o nováčky, měli poměrně širokou fanouškovskou základnu. Nezbývá, než čekat, jak si po výtečném debutu Legends letos poradí s novou deskou, našlápnuto rozhodně mají.

Vystoupení německých Atrocity si asi jen málokdo nechal ujít. Trpěli na trošku horší zvuk, ale energie přenášeli z pódia víc než dost. Charismatický frontman Alexander Krull zkušeně pracoval s publikem a zapojoval ho, kdykoliv to jen bylo možné. V jeden moment jeho snažení vyústilo ve velmi groteskní situaci, kdy pracovník security odmítal nechat vylézt na zpěvákovu výzvu dvě děvčata na pódium. Krull s ním (samozřejmě se zapnutým mikrofonem) začal diskutovat, že na festivalech všude na světě se jedná o poměrně běžnou záležitost, a tak po chvíli přemlouvání poněkud horlivý ochránce pořádku nakonec ustoupil.

Folk metal zasadil Made of Metal další ránu, když na druhé pódium vyšplhali tuzemští Cruadalach. Od samého začátku ze sebe vydávali to nejlepší a hráli jako o život. Energický frontman Radalf střídavě křepčil, poskakoval a hecoval davy. Zdánlivě nesourodá směsice songů se společným jmenovatelem v podobě tradičních nástrojů a charakteristicky zahuhlaných kytar poměrně jednoznačně přesvědčila, že Cruadalach nejsou kapelou, která by se chtěla a mohla vymezit nějakou škatulkou.

O druhé páteční maďarské kapele, Wisdom, je možné prohlásit naprostý opak. Velmi živá banda nemá ambice nějak významně se odchýlit od svého uječeného power metalu. Celá banda působila velmi svěže a kompaktně, hudebníci neustále přebíhali z místa na místo, v doprovodných vokálech se navzájem doplňovali, kdykoliv to bylo jen trochu možné, a bez velkých průtahů nekompromisně ládovali do fanoušků jeden flák za druhým.

Kdo by po divokém nášupu čekal zklidnění, čekal by špatně. Další perličkou programu totiž byli skotští piráti Alestorm. Jen těžko nalezneme kapelu, která by více prožívala svou image a promítala ji do všech aspektů své produkce. Ačkoliv kytarista Dani Evans před třemi lety prohlásil, že se před koncertem snaží zůstat střízlivý, chvílemi působil, jako by ho jen několik minut před vystoupením odtáhli za vousy z dobře rozjeté pařby. Jako na potvoru měl prakticky od začátku vystoupení problémy s technikou. Po chvíli beznadějného laborování s evidentně nefunkčním bezdrátem na něj Chris Bowes musel podrážděně zasyčet: „Kašli na to a vem si kabel!“ Kabel nakonec zafungoval a show se mohla rozjet bez dalších prostojů.

Ačkoliv nové album, Sunset of the Golden Age, vyplavalo na povrch zhruba čtrnáct dní před festivalem, Alestorm zcela sebevědomě začli právě novými skladbami. Naprostá většina fanoušků se ovšem již stihla texty doučit a odervávala je spatra. Zbytku osazenstva pak stačil jeden refrén otevírací písně Walk the Plank, aby dokázali svým hlasem konkurovat šílenému frontmanovi s klávesami přes rameno.
S  obrovskou dávkou s vážnou tváří prezentované nadsázky plynuly písně jedna za druhou. Set byl velmi vyvážený, nové pecky umně vsazeny mezi osvědčené fláky, takže show nenudila. Bowes štědře rozdával jednu vtipnou hlášku za druhou. Je až neuvěřitelné, jak dokáže vymýšlet čím dál větší šílenosti a přitom stále zůstat originální. Během setu se dokonce stihl otřít i o hlavní hvězdu večerního programu, Rhapsody, když v úvodu k písni Nancy, the Tavern Wench kytaristu Turilliho nepřímo označil za hospodskou děvečku.

V závěru setu zazněly ty nejhřmotnější refrény v podobě Keelhauled, Captain Morgan’s Revenge a velmi výmluvné skladby Rum.

Následující pauza za zvučení se notně protáhla, protože výše zmíněný Luca Turilli je těžký perfekcionista a chtěl mít zvuk jako z desky. Nutno dodat, že pod pódiem byly všechny nástroje slyšet krásně, nicméně ve větší vzdálenosti od pódia se zvuk částečně deformoval odrazy o vrata hangárů lemujících prostor kolem stage.

Po velkolepém epickém úvodu kombinovaném s projekcí na plátně se skupina vyřítila na pódium a za normálních okolností spíše introvertní Turilli začal běhat po pódiu jako splašený. Z každého pohledu bylo vidět, že rozchod se starou gardou mu jen prospěl a vše si nyní náležitě užívá.

Čtěte také: Rhapsody of Fire: Tvůrčí duo se rozpadá - už zase

Show na Made of Metal byla první, na které kapela vystoupila v kompletní sestavě. Druhý kytarista Dominique Leurquin si totiž před začátkem turné poranil ruku, čímž jasně potvrdil obecně známý fakt, že kytaristům cirkulárka do rukou nepatří. Nyní byl po téměř dvouleté rekonvalescenci poprvé na pódiu a každý moment si vychutnával plnými doušky.

Velkolepé show nechybělo naprosto nic. Precizně poskládaný program propojoval první desku nové éry Ascending to Infinity s původními Rhapsody i Turilliho sólovou tvorbou. Vystoupení doplňovaly dramatické vstupy a pódiu dominovala všudypřítomná videoprojekce, která místy odváděla pozornost od skutečného dění na jevišti. Samozřejmě nechyběla ani obligátní sóla na bicí a baskytaru. Fenomenální Alessandro Conti s přehledem přebíral Fabiovy party, ke kterým přistupoval naprosto bez respektu.

Oproti posledním koncertům Rhapsody of Fire se na stage vloudil i zcela nový element. V kapele, jako by všechny prvky ladily perfektně dohromady a nebylo cítit žádné napětí, pouze nadšení. I když pravdou zůstává, že kromě od ucha k uchu se culícího Leurquina se všichni vesměs snažili zachovat důstojnost a držet vážnou tvář.

Vystoupení Rhapsody bylo bezpochyby zcela nevšedním zážitkem, který dominoval pátečnímu večeru. Uvidíme, jak se Turilli popasuje s druhým albem Prometheus – Symphonia Ignis Divinus, které by podle všech zpráv mělo být už na cestě.

Prohlédněte si také fotogalerii Petra Hájka z pátečního programu

Úplný závěr večera patřil v pokročilých hodinách norské formaci Sirenia. Za líbezného hlasu sympatické frontwoman Ailyn a skvěle znějících symfonických ploch se početný dav pomalu odebral ke spánku, aby se mohl připravit na další dávku nášupu.