Ti, kteří kapelu  Árstídir  nějaký pátek sledují, vědí, že kapela vznikla v roce 2008 jako tříčlenná skupina, jež hraje převážně vlastní skladby inspirované severskou folkovou hudbou. Postupně se k ní přidali ještě další tři členové, ale ti v poslední době z kapely odcházeli a jako poslední se od kapely odpojil houslista Karl Pestka v roce 2016. Především je proslavilo video natočené na německém vlakovém nádraží Bürger Bahnhof, kde v akusticky nádherném prostředí zazpívali a cappella islandskou hymnu Heyr himna smiður ze 13. století a po zveřejnění na kanálu Youtube se video stalo ihned virální.

Nové album Nivalis tak po třech předešlých (Árstíðir, Svefns og vöku skil, Hvel) vychází znovu pod taktovkou zakládajících členů - Daniela Auðunssona (zpěv a kytara), Gunnara Mára Jakobssona (zpěv a kytara) a Ragnara Ólafssona (zpěv a klávesy).

Komorní úpravy skladeb, procítěná atmosféra, důraz na minimalismus a příklon k folku a akustické hudbě je znatelný i na novém počinu. Árstídir se (naštěstí) nezaběhli daleko od svého vlastního zvuku a hlasových partů a i když se na novém albu setkáváme s bicími, silnějším podkresem skladeb a mírným experimentem, stále si uchovávají zvuk Árstídir. Naopak si troufám říci, že skladbám rytmika prospěla a neutrpěla tím ani snivost a až mytická atmosféra.

Všichni tři členové se vždy podíleli na pěveckých linkách a každý ze současných členů má lehce odlišný rozsah i barvu, čehož dokážou využít v harmonické rozmanitosti. Například Conviction nabízí nejkrásnější hlasové vrstvení ve slokách i v refrénu jen za doprovodu skoro nepatrné kytary a o to líbeznějších houslových pasáží a stává se tak jednou z nejsilnějších momentů desky. 

Poklidnost, melancholie i vynikající práce s gradací se projevuje v titulní skladbě While this Way, kterou kapela zveřejnila již několik měsíců před vydáním desky. Ragnarův příjemný a výše položený hlas dodává skladbě naléhavosti a ze zvukových ploch v pozadí můžeme cítit odkaz k přírodě, který často nacházíme v textech skupiny. I když jsem byla spíše příznivcem islandsky zpívaných skladeb této kapely, musím uznat, že angličtina zde sedí perfektně a nijak nenarušuje jejich směřování. Sice nepůsobí pro cizince tolik exoticky, ale této desce jako celku sluší víc. Tentokrát se tedy můžeme více zaměřit na texty a dospějeme k tomu, že slova skládal spíše básník než muzikant, jelikož skrývají neotřelá spojení a obrazy, jež k hudebnímu doprovodu perfektně pasují. Nicméně i tak poklidná Þar sem enginn fer velmi potěšila a rozčísla jazykovou jednotvárnost. 

Sázka na kytary (ty nesmí chybět!) byla jednoznačná. Propracovaný repetitivní úvod Entangled se v průběhu skladby vyvíjí a znovu navrací. Z původního kytarového motivu se stává souhra kytar a kláves a vícehlasý zpěv unáší posluchače na uklidňující vlně. Oba pilotní singly jsou zapamatovatelné silné melodie, ale každá využívá jinou harmonii, což podporuje různorodost alba. Příkladem je i skladba Lover, jež dosud nerozhodnuté posluchače, kteří stále přemýšlí, jaký styl to vlastně poslouchají, ještě více zmate. Pokud kapelu zaškatulkujeme do dnes moderního žánru indie pop, rázem jí ubereme více než polovinu kvalit. Inspirací a odkazů v této éterické hudbě nalezneme nespočet, od folku, severského starého folklóru, elektroniky, akustického rocku přes art rock až po hudbu vážnou. Kapele se podařilo smísit co nejcitlivěji staré vlivy balad a folkových příběhových písní s moderním zvukem i popovou složkou a jako příklad za všechny můžeme zmínit skladbu Mute. 

Nemá smysl zapírat, že hudba Árstídir mi byla vždy blízká, ale raději jsem od nového alba mnoho nečekala, ať už kvůli změnám v obsazení kapely, tak i proto, že tito mladí pánové toho už předvedli, myslím si, dosud hodně. A pak mi vyrazili dech, opět... Vícehlasé zpěvy a především citlivě a něžně komponované aranže si mě získaly hned po prvním poslechu. Při opakování si posluchač postupně všímá dalších a dalších rovin, které mu odkrývají jemnou práci s cellem a houslemi, ale taktéž promyšlenou výstavbu jednotlivých skladeb. S detaily, ve kterých se skrývá síla celého počinu, si kapela opravdu vyhrála.

Skladby opatrně a pozvolna gradují a působí na emoce jako Wasting Time, která, byť má v názvu obsažené slovo čas, jako by plynula mimo čas úplně. Všichni se při zpěvu střídají nebo zpívají najednou, ale přece jenom na tomto albu dostává více prostoru Ragnar, přičemž na předešlých albech tomu bylo naopak. Skvělou tečkou na závěr se stává Passion, ve které se mísí vše, co definuje hudbu Árstídir - kytary, smyčce, zamyšlenost a povznášející atmosféra.

Ve výsledných procentech dostává kapela ještě jedno procento navíc a to za velmi nápaditý a přitom jednoduchý obal. K hudebnímu materiálu i celkově ke kapele padne a vzbuzuje i před samotným poslechem mnoho otázek k přemýšlení. Proč zrovna pero? Odkaz k přírodě? K poezii? Ke svobodě? A když si k tomu připočteme i název, který v překladu znamená sníh, interpretací se naskytne ještě daleko více. Zakončím takto: Pokud stále píši o desce a hudbě, je nutné zmínit především umění, protože toto třináctidílné album je mistrovské dílo!