Tato zajímavá kapela původem z Belgie působí na hudební scéně již od roku 1995. Ze svých trip hip hopových počátků se skupina posunula do pop rockových rovin, odkud oslovila většinu svého současného publika.

Základem úspěchu skupiny byly vždy pěvecky výrazná zpěvačka a špičkový zvuk kapely vycházející z pop elektro-rockových kořenů. Od svého vzniku mají Hooverphonic na svém štítě řadu alb, změn stylu a sestav. Tyto změny se dotkly i vokální složky kapely, když v roce 2008 vystřídala dlouholetou stálici Geike Arnaert na její pozici hlavní zpěvačky Noémie Wolfs.

Nové orchestrální album Hooverphonic je tak, dá se řici, drobným úkrokem stranou, snahou získání času na rozmyšlení, jakou cestou se má skupina dál ubírat. Přidání orchestru ke kapele není již zdaleka inovativní myšlenkou. Do podobných experimentů se již například v roce 1969 pouštěli Deep Purple, Beatles či z novějších pokusů lze zmínit Stinga a jeho projekt Symphonicities.

Hooverphonic tak vsadili na podobnou kartu. Nutno podotknout, že tomu nebylo poprvé, kdy ke své šestičlenné sestavě připojili orchestr. Nové album ovšem nepřináší nějaké výraznější překvapení, neboť se jedná převážně o překabátění starších hitů do orchestrální podoby. Bohužel Hooverphonic čím dál více zapadají do komerčně popového bahna, ze kterého je nezachrání zřejmě ani to množství hitů, kterými se proslavili.

Originálnost aranží vyráží dech z trochu jiných důvodů, než kapela původně zamýšlela

Kapitola sama pro sebe je orchestrální aranž skladeb. Bohužel zrovna nepříliš šťastně dopadl hit Mad about You, kde aranžér zřejmě noc před skládáním hodně poslouchal Labutí jezero, které mu evidentně při překomponovávání hooverphoňáckého hitu ulpělo v hlavě. U jiných skladeb, jako je například 2 Wicky, pro změnu vsadil na duch hitů z bondovek.

Nakolik bylo Stingovo Symphonicities kritizováno jako trapný pokus o řešení tvůrčí krize, je deska Hooverphonic podstatně horším pokusem. Tato analogie není jen tak bezpředmětná, neboť v tvůrčí krizi se nacházejí Hooverphonic evidentně víc.

Dalším problémem je zpěvačka Noémie Wolfs. Bude vždy srovnávána se svojí předchůdkyní a v nových orchestrálních skladbách bohužel nedosahuje plně jejího charisma, zaujetí a hloubky, ačkoli je její hlas úžasný. Toto jen víc přispívá k zoufalému dojmu tohoto megalomanského díla.

Zkrátka a dobře nové album postrádá lepší vysvětlení důvodu vydání. Nevyrovnaný výběr skladeb, kde od super kvalitních (Anger Never Dies, George´s Café) nalezneme i poměrně hodně tupé slaďárny typu Unifinished Sympathy (původně od Massive Attack), což způsobuje značnou nevyrovnanost desky. Celek se pak stává tedy jakýmsi Best of albem, které ovšem nemá mnoho co říct, neboť starší skladby existují v lepších verzích, než jsou na této desce. Uvidíme, s čím přijdou Hooverphonic příště. Tato kapela umí pořád překvapit a rozhodně by si ještě nezasloužila jít na hudební hřbitov.