Kapela Sek jsi bombónky ve své hudbě vsadila na neokoukanost, volnost, ztřeštěnost a především zábavu. Hravost prýští již ze samotného přebalu alba, na němž je zakresleno městečko Dupalhnátkov. A právě zde vznikají ony živelné songy, u kterých se člověk zasměje, zatančí si a nechá depresivní svět reality daleko za svými zády.

Ještě před samotnou prohlídkou města Bombónci svým návštěvníkům nabízejí několikavteřinové Intro, a hned tak na začátek prověřují trpělivost posluchače. Není v naší republice snad nikdo, kdo by v něm nepoznal odkaz na slovenského rappera Rytmuse a jeho působení v soutěži Hlas ČeskoSlovenska. Ironie, nadsázka, vtip, nebo trapná narážka? Nechť posoudí posluchač sám. Jisté je, že první krok směrem k Dupalhnátkovu bude pro některé jedince přinejmenším rozpačitý.

Koho však rytmusovské vteřiny neodradí a odváží se pokořit hranice bombónkovského světa, bude náležitě odměněn - spustí se na něj svěží sprcha originální hudby a nápaditých textů.

Záhadný začátek patří skladbě Psí čum. Pro Bombónkama nepolíbeného posluchače může být sound poněkud překvapivý. Kapela si hraje se zvuky, stejně jako zpěvák Petr Eliška se svým hlasem. Vypořádá-li se posluchač s přímočarým textem, který si na nic nehraje, bude uvítán v bombónkovské rodině, která ho ihned vyzve k pořádnému Tanečku.

Veselý Dupalhnátkov se neštítí žádného hudebního žánru

A že Bombónci k tanci nevyzvou žádnou nafintěnou slečinku s vysokými podpatky, je zřejmé již z prvních tónů. Zdánlivě hip-hopový kousek se přelévá do funky ska plného saxofonů a trumpet. Skvěle vyváženou skladbu se skladatelským nápadem dokresluje, jak jinak, promyšleně zábavný text. Ani Pán s cukrovou vatou, Kája nebo Romenta s úžasným zvukem příčné flétny nezůstávají pozadu. Skoro poslední vyniká především textem, který posluchače nutí uvědomit si krutou pravdu života.

Na další vycházku Dupalhnátkovem se kapela přezula do jazzových bot. Známka jazzu je tímto žánrem načichlá až do mrtě svých kostí. Podobnost s názvem velmi známého kousku Visacího zámku Známka punku samozřejmě není náhodná. Sek jsi bombónky však nepřekopírovali skladbu a nehodili ji do jazzu, pouze si sem tam něco vypůjčili. Kapela vede dialog se zpěvákem, nechybí ani čistě jazzové pasáže, ve kterých dostaly prostor pouze hudební nástroje. Nebyli by to však lyští rebelové, kdyby se ve Známce jazzu neobjevila nadsázka a trocha humoru.

Velmi povedeným kouskem je rovněž Junglajz. Zpočátku nenápadná věc o staré černé desce, která si užívá na dovolené, dává vyniknout sametovému zvuku saxofonu, aby se proměnila na záhadnější skladbu s plným, uhrančivě temným zvukem. Jako by posluchač najednou prchal jindy poklidným Dupalhnátkovem před smečkou revolverů.

Na zběsilou jízdu po českých silnicích vyzývá bláznivý červený Olda, aby se nakonec vrátil Do lidušky. Že jste lidušku nikdy nenavštěvovali? Velká chyba - protože až nyní poznáte, co všechno se na takových hodinách hudby děje. Bombónci se na téhle písni skutečně vyřádili. Náhlé změny tempa bravurně oživují i tak skvělý počin.

Závěr placky je věnován skladbě Rytmouse, čímž se uzavírá rytmusovský raperský kruh. Kdo nerozdýchal Intro, do Rytmouse ať se raději nepouští. Obdivuhodné však je, jak Bombónci absolutně lehce přecházejí ze stylu do stylu, aniž by jim to činilo nějaké slyšitelné problémy.

Hudba Sek jsi bombónků patrně osloví každého, kdo se chce bavit životem. Album je plné svižných vtipných textů a nespoutané odvážné hudby. Kdo jednou vstoupí do města s názvem Dupalhnátkov a jeho průvodcem budou Sek jsi bombónky, již nikdy se nebude chtít vrátit do černobílých končin všedního dne.