Nejnovější album Signs - první po čtyřech letech - které vyšlo 25. srpna, není pouze Langovým návratem ke kytarovým začátkům, ale také ztělesněním jednoduššího zvuku. Kytarová sóla se drží starého tradičního blues, což zvuk celého alba zcela respektuje. Kytarovými sóly Lang ale neplýtvá, střídmě si je dávkuje a vyplňuje v písních spíše kratší stopáže. Album je tak spíše jeho pěveckým umem než jednoznačně kytarovým. 

"Na povrch se dostalo hodně mých raných vlivů, jako je Robert Johnson a Howlin' Wolf," říká Lang. "Líbí se mi, jak je jejich hudba syrová a nerafinovaná. Byl jsem v pokušení to zahrát zrovna tak a myslím, že je to v písničkách slyšet. Ale zároveň jsem písničky skládal tak, jak přišly, i když někdy nemusely nutně znít jako blues." Inspirace je sice v několika skladbách slyšitelná, ale o delta blues od řeky Mississippi rozhodně nemůže být řeč.

Lang, Drew Ramsey a Shannon Sanders se odebrali do studia v Los Angeles s několika hudebními a aranžérskými nápady a během několika dnů nahráli dvanáct skladeb. Další nahrávání pak proběhlo v L.A. a Nashville, kde jim pomohli Dwan Hill, Dennis Dodd a Josh Kelley. A album Signs bylo hotové. Na desce najdete prvky funku, rocku a blues. "Některé písničky jsou autobiografické, ale ne vždycky úplně doslovné," vysvětluje Lang. První skladbou z alba, kterou posluchači mohou slyšet, je Make It Move, ve které Lang zpívá, že je lepší se k hoře vydat, než čekat, že hora přijde k vám. Právě tato skladba velmi příjemně otevírá celé album, mísí se v ní přímočarost, Lang se nesnaží nijak posluchače překvapovat a sází na jasné sdělení několikahlasým opakováním refrénu - sborové party spíše typické pro soul nebo gospel než pro blues. Trocha blues-popu je na světě. Nicméně jeho hlas a především kytarové riffy vévodí úvodní skladbě. 

Skladba Snakes se vydává rock'n'rollovějším směrem. Hadi se po celou dobu plazí v trávě a stejně tak se plazí především melodie kytary v jednotném rytmu bicích. I v dalších písních se Lang dostává spíše k rockově znějícímu zvuku, Last Man Standing se přibližuje rádiové skladbě právě rockovým vyzněním s velmi předvídatelným refrénem, znovu s vícehlasým sborem. Stejnojmenná skladba s celým albem se už houpe na bluesovém rytmu, nicméně zpěvák zde více tlačí na pilu při zpěvu. Oživení zpěvu různým houkáním a citoslovci v tomto případě příliš nefunguje a zcela tato "ozvláštnění" posunují vcelku příjemné skladby až moc k mainstreamu. Přitom kytarové umění Lang předvádí úctyhodné a je škoda, že se nesoustředí více na to, jak projevit svůj kytarový talent. Vyšší tóny v letní pohodovce What You’re Made Of taktéž zcela nesedí, v nižších polohách si je Jonny o dost jistější, vyznívá tak více i jeho rockový chraplák. 

Jonny je rockový živel a s kytarou si prostě rozumí už od útlého věku - je mu 36 let, je otcem 5 dětí, ale přesto se už na hudební scéně pohybuje 20 let - což se na druhé polovině alba dostatečně projevuje. I ve skladatelsky jednodušších písních dokáže skladbu vyšperkovat zajímavými a neoposlouchanými postupy. Vícehlasy, jak už bylo řečeno, využívá celkem často, především v refrénech. Právě ty zjemňují celkovou atmosféru, navozují bezstarostnost, pohodu, relaxaci. Za nejlepší kousek, kde se Jonny "odhalí" celý, je vydařená pomalá melancholická melodie Bring Me Back Home. Skladatelsky zajímavé pojetí bluesového "ploužáku" zaujme skoro neslyšitelným klavírním doprovodem, jehož jemnost střídá procítěný Jonnyho hlas, jež se blíží až gospelovému zpěvu. Tato poloha Jonnymu jednoduše sedí. 

Jonny Lang přijede do Šumperku i do Prahy

Skladbou Wisdom, jež je předposlední, se zase vrací na samotný začátek, co se zvuku týče. Vliv 30. let a Roberta Johnsona je znatelný, nicméně potenciál Jonny zcela nevyužil. Znovu se ponoří do líbivosti a podpoří popovou stránku skladby, přesto kytarové party, byť krátké, zní skvěle. Nicméně pomalé skladby Jonnymu jdou, což v závěrečné, leč mírně podbízivé Singing Songs potvrdí. Střídmost nástrojů i zvuků skladbě sedí stejně jako akustická kytara a houslový part.

Jonny Lang je příkladem mladé bluesové generace, díky které se blues obměňuje a stále zní, za to je třeba rozhodně poděkovat. Byť blues využívá, o klasickou verzi se opravdu nejedná. Posluchač uslyší velké množství žánrové inspirace a kytarového umu. Deska Signs nepřekvapí ani bluesového nadšence, ani hudebního fanouška, ale nese se na příjemné vlně jako kulisa i k aktivnímu poslechu. Je pravděpodobné, že při živém vystoupení dostanou skladby větší říz a vyzní tak lépe než někdy až moc uhlazené studiové verze.