Světová country scéna nemá dnes větší osobnost, než je „rudovlasý cizinec“ (odkaz na jeho nejúspěšnější album Red Headed Stranger z roku 1975 o chlápkovi, co odkrouhne svoji starou i jejího milence a teď prchá před zákonem). Willie Nelson je osvědčená značka a skrz naskrz originál, jehož hudební projev si člověk nemůže splést. Tohoto nositele dvanácti cen Grammy, v jehož image se mísí trochu z hipíka s příměsí nefalšovaného texaského vidláka, proslavily songy jako Always On My Mind, City of New Orleans a samozřejmě neopomenutelný On the Road Again.
Řada lidí vnímá Nelsona jako bezstarostného flegmatika, co nebere věci příliš vážně a který si namísto filozofických debat raději ubalí jointa. Jeho nejnovější album God’s Problem Child, které oficiálně vyšlo na konci dubna, však toto povrchní tvrzení s přehledem vyvrací. Album se od začátku do konce nese v duchu účtování se životem a zároveň jakéhosi osobního vyrovnávání se s pokročilým věkem, tedy i se smrtí. Kdo by však čekal pesimistické lamentace utrápeného starce nad hrobem, ten se šeredně mýlí, Nelson toho v životě zažil více než dost na to, aby se nořil do lítosti. Energie, která z jeho songů srší, dokazuje, že se tento matador americké country rozhodně do hrobu nechystá.
Smrt je v souvislosti s Nelsonem poslední dobou často zmiňovaným tématem, občas se totiž vyrojí zprávy o jeho údajně strašném zdravotním stavu a nedávno dokonce internetem kolovala zvěst o tom, že zemřel. Právě tato fáma se stala inspirací jedné z ústředních písní alba Still Not Dead, kde si Nelson z těchto zpráv dělá legraci („Dnes ráno jsem se probudil a zase jsem nebyl mrtvý, jenže internet říká, že jsem zemřel.“). Na to, aby odešel do věčných lovišť, je totiž, jak říká, příliš zaneprázdněný. „Chtěl jsem prostě dát všem vědět, že je to úplná kokotina [horseshit]," shrnuje Nelson, který k písní natočil i vtipný videoklip.
Přestože humor Nelsonovi stále nechybí, odchod z tohoto světa pro něj není jen terčem vtipů, a to zejména tehdy, jedná-li se o smrt druhého člověka. Když loni v dubnu zemřela výrazná tvář moderní country Merle Haggard, Nelsona tato zpráva zasáhla snad více než kohokoli jiného. Haggardově památce tak věnoval poslední píseň alba, He Won't Ever Be Gone, nádherné vyznání starého muže, který přišel o výborného kamaráda a chce mu vzdát hold. Jemnou, upřímnou vzpomínku bez zbytečného patetického nánosu, v níž – symbolicky v závěru celého alba – vyjadřuje nepomíjivou podstatu Haggardovy hudby, a tedy i Haggarda samotného, zároveň doplnil velmi vkusným videoklipem, kde probleskují záběry z natáčení jejich posledního společného alba Django & Jimmie (2015).
Nelsonovo nejnovější album je svojí sympatickou nesourodostí věrným vyjádřením jeho hudby. Chvíli se nese v humorných tónech, jinde se Nelson projeví jako nenapravitelný optimista a romantik: v jemné písni True Love a zejména v A Woman's Love hodnotí lásku jako nejsilnější aspekt lidského života. V songu Little House on the Hill, který napsala devadesátiletá matka Nelsonova producenta a spoluautora Buddyho Cannona, Nelson zahraje i na strunu lehké nostalgie.
V žádném případě se ale nejedná o nějaký eklektický mišmaš. Nelson si jen moc dobře uvědomuje, že smrt je natolik složitá věc, že k ní prostě nelze zaujmout jeden postoj. Člověk bilancující na sklonku života je nutně rozpolcený, chvíli si ze zubaté střílí, chvíli ji bere vážně. Nad celým albem se proto, vzhledem k vážnosti hlavního tématu, vznáší lehce melancholický, či spíše přemítavý opar, který je ještě umocňován Willieho věkem ošlehaným hlasem. Nelson do svých písní vždy vkládal mnoho z toho, co zažil a co pochopil, v tomto albu je ovšem kumulace životních pravd skutečně vydatná – co píseň, to námět k hlubšímu zamyšlení.
Neúprosnému plynutí času se věnuje např. v písni It Gets Easier, v pohodové Lady Luck si zase uvědomuje, jak je štěstí a vůbec lidský život vrtkavý pojem. Nestálou povahu bytí vystihl i v songu Butterfly. V bluesovém, výrazně zasmušilém duchu se nese další účtování se životem, titulní píseň God’s Problem Child („Narodil jsem se v blátě, vyrostl v přírodě, umýván jsem byl v krvi...“), jejíž tíživý obsah podtrhuje fakt, že ji Nelson stihl nahrát se zpěvákem Leonem Russellem, jenž loni v listopadu zemřel. V baladě Old Timer se zase vyrovnává s tím, že zatímco duše je stále mladá a svěží, o fyzické schránce to již říci nelze...
Celoživotní podporovatel Demokratické strany neodolal a v písni Delete and Fast Forward, která se z alba jako celku lehce vymyká, si vzal na paškál nedávné prezidentské volby v USA. Jakkoliv je z výsledků očividně zklamán („Měli jsme šanci být skvělí a zase jsme ji propásli.“), ve svém věku nemá potřebu psát halasné protestsongy a na současnou politickou situaci se dívá s nadhledem vlastním svému věku a zkušenostem.
Vedle hlubokých textů album samozřejmě nabízí i vysoce estetický zážitek: hudební aranžmá, na němž se podílí celá řada skvělých muzikantů (Mickey Raphael, Jamey Johnson, Tony Joe White aj.), je něčím, co u Nelsona nikdy nezklame, ať už věrně zůstává na vlnách country, nebo si odskočí k soulu, jazzu či rocku.
I když Nelsonovi táhne na devadesátku, je neustále v plném pracovním nasazení, až si člověk říká, kde na to vše při neustálém kouření trávy a panácích whiskey bere čas a hlavně energii. Prakticky denně koncertuje a na prázdniny dokonce chystá rozsáhlé turné Outlaw Music Festival Tour, které vypukne 1. července v New Orleansu a kde spolu s ním vystoupí mimo jiné Sheryl Crow, syn Lukas Nelson, který s otcem pravidelně koncertuje, nebo čerstvý nositel Nobelovy ceny Bob Dylan. Jedno je tedy jisté: rebel Willie je i ve svém věku stále schopen vytvořit naprosto brilantní album a rozhodně nemá v brzké době v úmyslu odejít, ani do důchodu a už vůbec ne na věčnost!
