Jako svěží vítr na hudební scéně se jeví nová deska Sloupořadí skupiny Slunovratovy paprsky aneb syndrom kontiunální reminiscence (dále ovšem z praktických důvodů jen Slunovratovy paprsky – členové kapely snad prominou). Jedná se totiž o album, které je nabito vysoce kvalitními hudebními výkony, kdy je už zajímavá i samotná kombinace nástrojů v kapele. Sestavu kapely tvoří: Štěpán Dyk – kytara, zpěv, Radovan Kunc – bicí, Radek Bulín – basová kytara, Barbora Haasová – příčná flétna, zpěv.
Čtěte také: Nové album skupiny Muff nabízí lehkost a osvěžující humor
Zkušeně využívají takřka progrockově psychedelické postupy, čímž připomínají éru sedmdesátých let, a zejména pak kapely jako například King Crimson či Jethro Tull, kde kombinace flétny, originálně nápaditého zpěvu a častých změn rytmů a témat rovněž slavila velký úspěch. Ovšem tato podobnost je spíše obecná, protože Slunovratovy paprsky mají i díky moderním kompozičním postupům a punkovému nádechu blíže spíše k alternativnějším proudům v hudbě. Toto platí zejména i díky užitým textům.
Ty totiž tvoří nosnou plochu celé její tvorby. Základem pro desku se staly české texty, které převážně vycházejí z literární tvorby J. H. Krchovského, D. I. Charmse, P. Ouředníka, Alfréda Jarryho či Christiana Morgensterna (kratičkou veršovankou v písni Galuska se textově zapojil i kytarista Štěpán Dyk). Právě ona dadaistická hravost, cit pro hudební surrealismus či využívání prvků absurdního dramatu jsou příznačnými rysy písní skupiny Slunovratovy paprsky ať po stránce vokální, tak i instrumentálně-kompoziční.
Texty navíc také nutně ovlivňují samotný druh zpěvu, kdy například v písni O vyvalených bábách se jedná o dramatický projev, který ve volných momentech doplňuje příjemnými vstupy flétnistka Barbora Haasová. Oproti tomu se důrazný punkový zpěv prosadil v rockověji nadupanější písni Krbová římsa II, kde si zpěvák stěžuje na únavu z nudné životní role plné přetvářky. Opět skvělé využití Krchovského veršů.
Text Alfreda Jarryho použitý v písni O slunci, studeném tělese se pro změnu stal inspirací i pro grafický návrh alba, na němž se vyřádil výtvarník Petr Kutek, který tak této desce vtiskl svoji obrazovou představu. Tato píseň obsahuje po hudební stránce všechny přednosti, která kapela Slunovratovy paprsky nabízí. Lze vycházet z předpokladu, že píseň se stala inspirací při hledání názvu kapely.
Rocková vypalovačka s kvalitními výkony všech spoluhráčů (a spoluhráčky) tematicky graduje, a posluchač je tak vtažen do rockové nirvány, neboť navodit takovou atmosféru umí opravdu málokdo. Kapela hraje jako celek, nedochází zde k výraznějším přetahováním o frontmanskou pozici, což umělecký zážitek posluchače ještě více zesiluje. Právě dokonalá souhra hráčská i myšlenková vyznívá při poslechu v každém ohledu.
Teprve druhé album plzeňské kapely je tak vykročením opět novým směrem, neboť předchozí deska Sytiniápyrís z roku 2011, která vyšla tehdy ještě pod původním názvem Slunovratovy paprsky aneb paleocerebellární guanosindifosfát, byla ještě bez podpory flétny, navíc texty tohoto alba vycházely ze zhudebněných výňatků básní starověkého kmene Gekemu. Od roku 2010, kdy skupina byla fakticky založena, je to velký posun a je tedy na místě si položit otázku, kam se bude umělecky i dále ubírat.
Skupina Slunovratovy paprsky vhodně a citlivě spojila po hráčské stránce technicky komplikované melodie, aniž by tím ale ztratily písně šmrnc a chytlavost. Nápaditými texty navíc posouvá svoji tvorbu do sfér, které nutí posluchače nad skladbami přemýšlet a vnímat je. Potěší tak rockového fanouška hladového po náročných výkonech hudebníků, básníka, punkáče i nenapravitelného snílka. A to je přeci krásné, ne?
