Nacpat osmičlennou kapelu společně s více než deseti hosty na desku o devíti písničkách zní jako starý vtip s klauny a malým autíčkem. Brněnská folkmetalová kapela Wolfarian se ale s tímto úkolem poradila více než dobře. A k smíchu jejich druhé album Beyond the Ninth Wave rozhodně není. Pravda, deska je hodně pestrá, celou dobu se ale drží jednoho žánru a nevybočuje z jeho mantinelů žádnými lacinými pokusy o ozvláštnění, jak je v současné době trendem u mnoha zahraničních folkmetalových skupin.

Velký počet muzikantů se Wolfarian na albu vymstí jenom jednou, a to v písni Old Traveller. Příjemnou keltskou melodii fléten zničehonic přeruší výrazné kytary, které jako kdyby v této písni neměly co dělat a přišly do ní ze vzdálených vod gothic metalu. Podobným dojmem působí i pomalejší mezihra. Výsledek ale funguje díky netradičnímu frázování a rytmu, které zaujmou a donutí posluchače zvednout hlavu, i kdyby byl uprostřed počítání daní.

A tak to funguje v celé Beyond the Ninth Wave, nejenom v písni Old Traveller. Deska zkrátka střídá různé polohy, někdy až nepochopitelným stylem: po téměř mystickém intru přijde na řadu Dhá Lasair, která je na koncertech Wolfarian prakticky jistotou. Prospěly by jí možná jen výraznější bubny a growling. Obojí ale na živých vystoupeních skupiny je. Zdá se tak, že Wolfarian ve studiu oproti koncertům ztratili trochu ze své pověstné energie, která se v posledních měsících z Brna velmi úspěšně dostává i do Prahy.

Melodicky silnou a propracovanou The Valley vystřídá dynamická Not Today. Další výrazná změna. Kapela ale díky svému nekompromisnímu nástupu upoutá pozornost kohokoliv. Bez pořádné skákací pecky, která zvedne ze židle i největšího lenocha, by se žádná deska nedala považovat za správný folk metal. Not Today tuto úlohu splnila se ctí, i když působí ve finále poněkud chaoticky. A to včetně kytarové citace klasické skladby In the Hall of the Mountain King. Je jen otázkou, jestli Wolfarian citovali autora skladby Edvarda Griega anebo spíš německého kytaristu Wolfa Hoffmana z kapely Accept, který se na svých sólových projektech věnuje právě předělávkám klasických skladeb.

Skákavou atmosféru alba vystřídá keltská a až filmově znějící Fáilte a balada The Moon and the River. Ta by se mohla klidně zařadit na seznam metalových ukolébavek. Opět se potvrzuje, že pro pořádný poslech Wolfarian je lepší raději vypnout přehrávač a raději zajít na koncert. Tento dojem přetrvá i do poslední písně desky, závěrečné Farewell. Ta působí jako klasická metalová vypalovačka, s příjemným ženským zpěvem v refrénu. Druhou rovinu písni přidává až text. Země v něm hlasem Hany Hrubešové promlouvá k lidem. „Člověče, copak je ti to jedno? No, nemusíš přece být. Jsi tu díky mně, tvá budoucnost záleží na mně," dozvídáme se po překladu. V současné politické situaci, kdy se náměstí plní demonstranty za životní prostředí, je takový text více než příhodný...