Kenny Wayne Shepherd je již stálicí na bluesrockové scéně i se svou kapelou, kterou na desce The Traveler tvoří sestava zpěváka Noah Hunt, bubeník Chris Layton, baskytarista Kevin McCormick a klávesisté Jimmy McGorman a Joe Krown. Dopředu Kenny prozradil, že nechtěl natáčet album, u kterého už posluchači dopředu tuší, jak bude znít. Snažil se přijít s novými skladbami, které nabídnou lehce jiný pohled a příběhy, které kapela sama zažila na cestě - i té životní - k čemuž odkazuje samotný název celé nahrávky. "Všichni jsme v životě takovými spolucestujícími," dodává Kenny. Žánrově se sice drží bluesové linie, ale na novém albu najdeme mnoho dalších fúzí s country, rockem, rockenrolem i R&B.

A druhou věc, kterou Kenny sliboval, bylo zachování ducha živé kapely i při nahrávání, což prosazoval i na svých předešlých albech. Oční kontakt, který prý při nahrávání členové kapely udržovali, sice na desce není nijak rozpoznatelný, ale rozhodně nezní jako celek staticky. Vyjímají se jednotlivé nástroje, práce s hlasem je rozmanitá a barvitá a skladby dokážou posluchače i na desce rychle strhnout.

Woman Like You se stala první skladbou nejen na albu, ale také první ochutnávkou v éteru. Výrazná skladba patří ke kouskům, které svou výraznou energii přenesou na posluchače, přičemž vyniká zastřený hluboký hlas zpěváka Noaha Hunta, nicméně se nejedná o nejsilnějšího tahouna desky. Druhá zveřejněná skladba Tailwind je oproti tomu silná po všech stránkách. Skladatelsky velice dobře komponovaná balada s lehce countryovým nádechem sází taktéž na velmi emotivní text, jež odkazuje k cestám a cestovatelům jako název celé desky. Tento kousek se po opakovaném poslechu, skvělém kytarovém sólu i výraznému zpěvu hlásí o post jedničky.

Číslo tři na desce I Want You se stalo také třetím singlem před vydáním celého alba. Bluesová skladba s rázným kytarovým riffem se blíží bluesovým velikánům první poloviny 20. století. Píseň stojí především na opakujícím se rytmu a riffu, přičemž bicí jsou pro tuto skladbu už od počátku stěžejní. Předešlé dvě jmenované skladby zpívá Noah Hunt, tentokrát se zpěvu ujímá Kenny. Jemnost ani procítěnost pěveckému projevu nechybí, Kenny se nesnaží tlačit na pilu tam, kde už by přestřelil, a raději se drží bluesového rytmu a opakujících se frází. Delší kytarové sólo skvěle uprostřed skladby rozráží celou píseň a dostává mnohem větší prostor. Stopáž, která přesáhne šest minut, ho k tomu vybízí. Hammondky v pozadí jsou taktéž povedeným vyšperkováním. 

Skladba Gravity je příkladem toho, že na albu nenajdeme jeden kousek, který by byť i náznakem připomínal jinou skladbu. Sice Gravity můžeme považovat za kytarovku, délka sóla je však již standardní, a svou aranží sází spíš na odlehčující notu. Pohodovka s dobře vystavěným chytlavým refrénem se zařadí spíš k rockovějším kouskům. Kenny se zpívat nebojí, a i to je velké plus celé desky. Jeho hlas i této skladbě bezpečně sedí, především se ale Kenny ukazuje jako brilantní skladatel, protože znovu přichází s neotřelým nápadem i ozvláštněními klasického blues-rocku. 

Další skladby odkazují k různým inspiracím a vlivům různých známých kapel. Příkladem je skladba We All Alright, jejíž dunivý riff bicích i celková atmosféra slok připomínají Depeche Mode. Oproti tomu se Mr. Soul dechovými party i jediným neměnným úderným rytmem přibližuje zvuku Rolling Stones. Balady s nádechem country Kennymu svědčí, pěvecky a skladatelsky, a tím se dostáváme k další melancholické písni Take It On Home, ze které doslova v každém tónu čiší dálky, cesty a vzdálenost. 

V písních se tak střídají dva hlasové pohledy - Noaha Hunta, jehož jedinečná barva hlasu a především rozsah ukazují na technicky velmi zdatného zpěváka, který si poradí v baladách i v rockových vypalovačkách, a Kennyho Wayna, který sice nedisponuje takovým rozsahem ani silným hlasem, přesto je jeho projev citlivý, plný emocí a našel si přesné uplatnění v countryových polohách. Pestrá deska navazuje na předešlou Lay It On Down, taktéž velmi kompozičně zdařilou, a působí, jako by se stala jejím pokračováním. Přesně tato poloha, pomyslnému kytarovému následníkovi Stevie Ray Vaughana, vyhovuje Kennyho hlasivkám i jeho výraznému kytarovému talentu. 

Dnes se do módy vrátily i vinylové desky, a tak je nutné zmínit i obal alba, který je opět důležitým artefaktem celého počinu. Světležluté pozadí, na kterém se vyjímá graficky upravená fotografie Kennyho Waynea v klobouku a slunečních brýlích, odkazuje jednoznačně k jižanským reáliím, kytarový kufr vedle něho už jasněji ukazuje na cestu, která se odráží v Kennyho fotografii. I přebal alba vypovídá přesně o tom, co na desce poté posluchač nalezne. Musím tedy jen s chutí konstatovat, že deska funguje jako jeden ucelený umělecký počin.