Devátého ledna v Paláci Akropolis vystoupila dánská hudebnice Agnes Obel a kanadská písničkářka Erin Lang. Dámy si během koncertu několikrát vysekly vzájemnou poklonu.

Erin Lang koncert zahájila skoro načas. Představila kus svého něžného písničkářství a projektu Feral & Stray z alba Between You And The Sea. Mezi nimi vyčnívaly písničky Quiet Soul a Safe and Sound. Našli bychom v tom něco z projevu Sinéad O´Connor i zvukových efektů Bon Iver. Jediné osobě za doprovodu elektrické kytary a dalších nástrojů se podařilo naladit sál na to, co mělo přijít.

Po delší odmlce nastoupilo trio, které jsme si všichni přišli poslechnout. Agnes Obel chtěla představit především nejnovější album Aventine, které přehrála téměř celé. Posluchač neměl s čím srovnávat, pouze s nahrávkou a nahrávkami jiných na koncertech odehraných v cizině. Jak se dalo očekávat, při příchodu pódium ozářily tu pomyslné svíčky, tu při skladbě Fuel to Fire načervenalá zář podtrhující Agnesiny výmluvně vlající prameny vlasů. Pódium potemnělo při skutečně dunící skladbě On Powdered Ground, což mohl být nejsilnější zážitek večera.

Po poznámkách směrem k pianu, které skutečně nevydalo ze sebe to nejlepší, co kdy mohlo, nás to přivedlo k přemítání, proč stojí za to poslechnout si Obel naživo. Bezpochyby je Agnes Obel výtečná pianistka a na svou dovednost se může spolehnout i s lépe či hůře znějícím nástrojem. Proto jsme se možná více nuceně zaměřili na zpěv, který se místy dost lišil od toho, co jsme znali z domova. Tam, kde na albu přesné frázování mírně narušuje přirozenost, si živě střihla jazzovější podobu. Třeba se brzy dočkáme odklonu od klasiky směrem k volnějším tématům? Věcí vkusu je to, že hlas zněl dost chraplavě, což mohlo celkovému vyznění přidat i ubrat, rozhodně to však živé vystoupení odlišilo od poslechu do sluchátek či od hraní z reproduktoru. Navíc zpěvačku doplnily spoluhráčky, zejména pak cellistka Anne Müller.

Přichozího však mohlo napadnout, čeho se mu na koncertu naopak nedostalo. Užili jsme si umění hvězdy, která dokonce přidala píseň na přání publika a přišla poté ještě zahrát sama. Dlužno také podotknout, že zvuk v sále byl perfektní a vynikaly zejména přechody v rámci dynamiky. Agnes se snažila vyřešit problém s pianem a vyladit ho tak, aby znělo, jak chtěla, ale ani přesto se jí zcela nepodařilo přesvědčit nás o tom, že s námi byla ráda a že pro nás ráda hrála. Přesně to se povedlo Erin Lang. Doslova předání, sdílení a pocit, že je se svými novými posluchači ráda.

Při přídavku a skladbě Brother Sparrow jsme viděli všechny čtyři pohromadě, a mohli jsme tak znovu přemýšlet nad tím, co dvě interpretky odlišuje a co vlastně spojuje, když je pro ně poctou spolu hrát… Může nám být asi trochu líto, že jsme živý vývoj hvězdy neměli možnost sledovat za pochodu tak, jako jsme to u nás zažili poprvé s Erin Lang. Je nám ale jasné, že i kdyby další skladba nesla název "O pianu, za které jsem v Praze nechtěla usednout", vyzní skvěle. Skladby Agnes Obel takové jsou.

Těšíme se na příště.